Tenkrát před pětasedmdesáti lety ještě nikdo svátek zamilovaných na Valentýna neoslavoval. Nicméně 14. únor 1945 si v následných rocích jako smutnou událost připomínalo nejen mnoho Pražanů. Tehdy krátce po poledni na Prahu mířilo ze základny ve Velké Británii podle vojenských zdrojů 62 amerických letounů B-17 a na město svrhlo celkem 152 tun pum.
Bomby během devítiminutového kobercového náletu dopadaly nejvíce na Vinohrady a Žižkov, Nové Město, Smíchov, i na klenot gotické architektury benediktinský Emauzský klášter, založený Karlem IV. v roce 1347, barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, také zasáhly tři nemocniční objekty. Tedy žádné vojensky významné průmyslové objekty či dopravní uzly, ale hustě obydlené části hlavního města. Po skončení války byla zveřejněna definitivní čísla lidských obětí – 701 mrtvých a 1184 zraněných osob, bez přístřeší zůstalo 11 tisíc Pražanů. Posledních 23 ostatků osob bylo nalezeno až v roce 1971 ve sklepení domu na Vinohradské třídě. Vyšetřování náletu bylo americkými odborníky uzavřeno s tím, že bomby byly určené pro Drážďany, ale vzhledem k nepříznivému počasí v západoevropských zemích (v Praze bylo slunečno) došlo k navigačnímu omylu a dalším nešťastným náhodám, osádky letounů nerozeznaly Prahu od Drážďan.
Mezi těmi, kdo zahynuli v rozvalinách zbombardovaného domu na Vinohradech při náletu amerických letadel na Prahu 14. února 1945, byli i manželé Štáflovi. Jejich jméno je spojeno se symbolickým hřbitovem nedaleko Popradského plesa ve Vysokých Tatrách. Bylo to krátce po vzniku Československa, kdy se akademický malíř Otakar Štáfl vydal na východ nové republiky. Krajina a především tatranské štíty ho okouzlily. Na horolezecké výstupy, odkud by mohl zachytit neobvyklé pohledy, se s ním vydávala jeho žena Vlasta, spisovatelka a vášnivá horolezkyně. S myšlenkou vybudovat v Tatrách symbolický hřbitov jako vzpomínku na ty, kteří v horách zahynuli, přišel český krajinář ještě ve dvacátých letech 20. století. Nepochopení ho ale neodradilo. Po vyřízení všech náležitostí začal v roce 1936 s budováním hřbitova – cintorína – pod Ostrvou. Pomáhala manželka, otec a přátelé. Dal zhotovit dětvanské malované kříže. Nechal postavit kapličku s kopulí. Do ní slíbil namalovat obraz Snášení raněného. A Vlasta Štáflová spolu s rodinným přítelem Aloisem Lutonským slíbila vydat knížku o symbolickém hřbitově. Nastala však nová politická situace. V roce 1938 byli Štáflovi nuceni podobně jako tisíce dalších Čechů Slovensko opustit. Vrátili se do Prahy a tam v ateliéru na Vinohradech O. Štáfl maloval slíbený obraz Snášení raněného. Avšak záměr se mu již nikdy nepodařilo splnit. Ani Vlasta nevydala připravovanou knížku. Jejich byt se při náletu amerických bombardérů 14. února 1945 změnil na ruinu.
V roce 1947 přibyla k deskám na symbolickém hřbitově u Popradského plesa ve Vysokých Tatrách další – jsou na ní jména těch, kteří se zasloužili o jeho vznik. Otakar Štáfl a Vlasta Štáflová. miš