SK-CZ Klub » Historický kalendář

červenec 2018

Pražský německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka se narodil 3. července 1883. Jeho otec byl slušně vydělávající obchodník a tak neměl problémy studovat a najít si zaměstnání. Vystudoval právo a byl zaměstnán jako úředník pojišťovny. Nikdy se neoženil. Důležitou úlohu v Kafkově životě však hrála Milena Jesenská, první překladatelka jeho prózy do češtiny. Přestože se setkali pouze dvakrát, udržovali spolu intenzivní korespondenční styk, který přetrval téměř až do Kafkovy smrti. Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Onemocněl však tuberkulózou, léčil se v několika lázních a velkou naději vkládal i do klimatické léčby ve Vysokých Tatrách. Místem jeho pobytu byly od prosince 1920 do srpna 1921 Tatranské Matliare, léčebna, která dnes již neexistuje. Od roku 2001 však blízko cesty od Vojenské zotavovny k hotelu Hutník existuje pomník Franze Kafky, který dal postavit velký obdivovatel Kafkova díla prof. MUDr. Miroslav Mydlík z Košic. Stěžejní část Kafkova díla byla za jeho života téměř neznámá, publikoval jen několik povídek. Proslulým autorem románů Nezvěstný, Proces a Zámek, přes 30 povídek a desítek fragmentů se Kafka stal až po své smrti díky příteli Maxi Brodovi a dnes patří ke klasikům literatury 20. století. Důležitými motivy jeho tvorby jsou pocity vyřazenosti a izolovanosti, jeho hrdinové se stávají předmětem ponižování. Ukončení příběhů jsou zpravidla tragická a bezvýchodná. Franz Kafka zemřel 3. června 1924.

Národní technické muzeum si letos připomíná 110. výročí založení. Zrodilo se z iniciativy technické inteligence, především profesorů české vysoké školy technické v Praze. Bylo organizováno na principu spolkovém a fungovalo pod oficiálním názvem Spolek Technického muzea Království českého, jehož členy byli nejen jednotlivci, ale kolektivně též podniky, průmyslové závody, banky a profesní korporace, např. cukrovarníků. Spolek byl rozdělen na odborné skupiny podle jednotlivých průmyslových oborů a odvětví, např. hornictví, hutnictví, stavitelství, dopravy, cukrovarnictví, textilní výroby, sklářství a další. K jeho založení došlo na slavnostní ustavující schůzi 5. července 1908 a dostalo název Technické muzeum Království českého s programem dokumentovat pomocí sebraných výrobků, strojů, zařízení a dopravních prostředků hlavní vývojové směry technického a průmyslového rozvoje českých zemí. K předchůdcům Národního technického muzea v Praze můžeme zařadit sběratelské aktivity stavovské inženýrské školy (založené 1717 v Praze), na ně navazující aktivity polytechnického ústavu (založeno 1806) a konečně otevření Českého průmyslového muzea, založeného Vojtou Náprstkem roku 1862. Část jeho sbírek byla později ve 20. století předána do dnešního Národního technického muzea. V roce 2003 byla zahájena stavební rekonstrukce budovy a roku 2011 bylo znovu otevřeno pět prvních expozic. V říjnu 2013 bylo po 75 letech konečně dokončeno a plně zařízeno. Muzeum dnes představuje dějiny technického důvtipu ve 14 stálých expozicích.

Přestože podle historiků přišli Cyril a Metoděj na území Velké Moravy na jaře 863, slaví se jako den jejich příchodu 5. července, údajně jako snížení významu následujícího dne – 6. července 1415, kdy byl v Kostnici na břehu Bodamského jezera upálen mistr Jan Hus. V pozadí rozhodnutí vládce Velké Moravy nestála péče o blaho prostých lidí, ale spíše mocenské snahy. Chtěl upevnit postavení Velké Moravy a vymanit se ze závislosti na sousední Východofranské říši. O vyslání biskupa požádal byzantského císaře Michala III. Ten sice biskupa neposlal, ale díky znalosti jazyka slovanské menšiny v okolí Soluně byli pro tuto misii vybráni dva bratři, z nichž jeden měl kněžské svěcení – Konstantin a Metoděj. Při přípravách na misii Konstantin sestavil písmo pro slovanský jazyk – hlaholici a společně s bratrem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. V tomto jazyce vedli také kázání. Konstantin a Metoděj během působení na Velké Moravě vychovali zhruba dvě stě následovníků, což byl na tehdejší poměry obdivuhodný počet. V roce 867 odešli se svými žáky pravděpodobně do Říma. Patrně chtěli u papeže obhájit používání staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka. Tuto výsadu měla zatím pouze latina, řečtina a hebrejština. Nemocný Konstantin zůstal v Římě v klášteře, přijal jméno Cyril a roku 869 zemřel. Kromě šíření vzdělanosti a víry připravila misie také půdu pro pozdější založení arcibiskupství. Co se nepovedlo Rastislavovi, dotáhl do konce jeho následovník Svatopluk. Za jeho vlády roku 880 ustanovil římský papež Metoděje moravským arcibiskupem. Smrt Metoděje v roce 885 však znamenala konec slovanské liturgie a Svatopluk následovníky věrozvěstů z Moravy vyhnal.

Před 105 lety 10. července 1913 zemřel ve věku 61 roků český malíř, dekoratér a kreslíř, jedna z nejvýznamnějších osobností Generace českého Národního divadla, klasik českého umění 19. století Mikoláš Aleš. Právě v pražském Národním divadle můžeme vidět jeho lunety, na některých plzeňských a pražských domech sgrafity, ilustrace pak v mnoha knížkách a sbírkách národních písní. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi. Roky jeho dospívání nebyly právě nejšťastnější – zemřela mu matka, oba bratři a nakonec i otec. Ve 22 letech zůstal sám bez prostředků. Ale jeho píle a nadání byly životní devizou. Společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkurzu na výzdobu foyer Národního divadla, později pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo, ilustracích pro Arbesův časopis Šotek i například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině. V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku. Mikoláš Aleš převážně čerpal z národních a slovanských dějin a ze života lidu své doby. Během svého života vytvořil na 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů, ilustrací a asi 65 olejomaleb i několik cyklů ilustrací národních písní. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, který namaloval na jaře roku 1913. Byl uznáván už za svého života, i když spíše jen jako kreslíř a dekoratér, jeho olejomalba byla doceněna až později, ve 20. století. Pokud navštívíte Prahu, zajděte třeba k Rottovu domu, který je blízko staroměstského orloje a uvidíte nádherné Alšovo sgrafito.

K významným českým operním pěvkyním 20. století bezesporu patří sopranistka Ludmila Dvořáková, která vrchol své kariéry dosáhla mimo Československa. Nevšedním hlasem i krásným vzhledem si tato rodačka z Kolína (11. července 1923) dokázala získat příznivce po celém světě a mnozí ji považovali za nástupkyni Emmy Destinové. Nadaná sopranistka studovala zpěv na pražské konzervatoři, v roce 1949 nastoupila do angažmá v Ostravě, kde debutovala jako Janáčkova Káťa Kabanová a Dvořákova Rusalka. Od roku 1954 byla pět let sólistkou opery Národního divadla v Praze, poté byla čtyři roky stálým hostem Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Když dostala nabídku angažmá západoberlínské Státní opery, neváhala.

Později vystupovala v mnoha předních světových scénách, například ve Státní opeře ve Vídni a v Berlíně, v Bayreuthu, v Teatro Colón Buenos Aires, v newyorské Metropolitní opeře, kde jako další Češka stanula po Emě Destinnové, Marii Jeritze a Jarmile Novotné, dále působila v milánské La Scale či londýnské Covent Garden. Díky tmavému a neobyčejně objemnému hlasu byla ideální představitelkou Wagnerových hrdinek i sopránových úloh Straussových oper, ale věnovala se také přednesu písňové a kantátové literatury. Za celoživotní mistrovství v oboru opery byla v roce 2002 oceněna Cenou Thálie. O deset let později jí pak byla udělena cena Antonína Dvořáka za to, že výrazně přispěla k propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí. Zemřela ve věku 92 let společně se svou sestrou při požáru, který zachvátil jejich dům v Praze.

Vynález zkázy, Markéta Lazarová, Spalovač mrtvol, Obchod na korze, Jáchyme, hoď ho stroje, televizní seriál Hříšní lidé města pražského či Třicet případů majora Zemana a desítky dalších jsou české a slovenské filmy, k nimž složil hudbu snad nejplodnější český skladatel filmové hudby Zdeněk Liška. Přesněji se jako autor hudby uplatnil ve více než sto šedesáti celovečerních filmech a čtyřech stech filmech krátkometrážních a středometrážních. Je rovněž autorem hudby k multimediální projekci Kinoautomatu na Expo ’67 v Montrealu, věnoval se i scénické hudbě pro Karlínské divadlo a Laternu Magiku. Zdeněk Liška se narodil 16. března 1922 ve Smečně u Kladna, otec byl důlním dozorcem a také šéfem hornické kapely. Malý Zdeněk talent zdědil a již v 8 letech hrál na housle a harmoniku a záhy začal komponovat vlastní skladby. Absolvoval pražskou konzervatoř v oboru skladba a dirigování, po válce začal působit jako hudební skladatel ve studiu krátkého filmu ve Zlíně. Po sedmi letech se přestěhoval do Prahy, začal spolupracovat s nejvýznamnějšími českými a slovenskými režiséry a také rád hrál na několik hudebních nástrojů. Za svou fenomenální hudbu získal řadu festivalových a státních ocenění. Zemřel téměř bez povšimnutí 13. července 1983 v Praze ve věku jednašedesáti let a jeho hudba upadá v zapomnění.

Spisovatel a literární vědec Josef Jungmann patří k velkým tvůrcům českého obrození národního, literárního i jazykového. Narodil se před 245 lety, 16. července 1773, vystudoval filozofii a práva na pražské univerzitě, získal doktorát filozofie, byl členem několika učených společností, i zahraničních. Do české kultury zasáhl jako překladatel krásné literatury, poezie i prózy, jako publicista, ale hlavně jako odborný bohemista na úseku české literární historie a knihopisu a na úseku českého jazyka, jeho stylistiky a lexikografie. Po Dobrovském byl uznávanou hlavou české bohemistiky. Jungmannovým životním dílem byl pětidílný česko-německý slovník, na jehož přípravě pracoval se svými spolupracovníky více než třicet let a shromáždil v něm na 120 000 slov, s uvedením jejich významu a způsobu použití. Slovník ustálil spisovnou podobu novodobé češtiny a spolu s Palackého Dějinami národa českého v Čechách a v Moravě a Šafaříkovými Starožitnostmi patří k základním dílům české obrozenecké vědy. V překladech se snažil o rozvoj češtiny, netvořil však slova bez pravidel (snažil se dodržovat zásady J. Dobrovského), ale vyhledával tato slova z příbuzných slovanských jazyků a ta pak počešťoval. Snažil se o maximální přesnost překladů. K překladům zpravidla připojoval hesláře slov, které vytvořil, aby zjednodušil četbu a napomohl všeobecnému přijetí novotvarů. Dokazoval, že čeština je schopna adekvátně a zcela důstojně tlumočit i vrcholné skvosty světové literatury. Ve své době se stal zřejmě vůbec nejlepším českým překladatelem. V roce 1840 se stal rektorem pražské univerzy a na filozofické fakultě vyučoval český jazyk.

Malíř Quido Mánes se narodil 17. července 1828, byl synem malíře Antonína Mánesa a bratr Josefa Mánesa a Amálie Mánesové. Od nejranějšího mládí se učil kreslit u svého otce Antonína a strýce Václava, absolventa pražské Akademie výtvarných umění. Jako desetiletý přišel na pražskou výtvarnou akademii, poté studoval v zahraničí. Nejdříve maloval historické a bitevní scény, později studoval lidové typy pro galerii slovanských krojů. Quido Mánes vynikl jako malíř žánrů, snad nejvýznamnější v českém umění, úsměvných výjevů plných pohody a bezstarostnosti z všedního i svátečního dne ve městě i na venkově. Quido neobdržel dar lyrické monumentality a básnivé zpěvnosti jako bratr Josef, zůstala mu však schopnost pečlivého pozorování života dětí a nejrůznějších postaviček městského i venkovského života. V dobře odpozorovaných výsecích skutečného života uplatňoval smysl pro barvu a zájem o detail. Ilustroval několik knížek, nejúspěšnější z nich byly Babička Boženy Němcové, Cervantesův Don Quijote a Goethův Herrmann a Dorotka. Po smrti svého bratra Josefa žil v Praze se sestrou Amálií jako svobodný starý mládenec, trpěl srdeční chorobou. Zemřel 5. srpna 1880.

Není mnoho lidí, kteří prožili život tzv. od mantinelu k mantinelu jako spisovatel, básník a dramatik Pavel Kohout. Dne 20. července oslaví své 90. narozeniny v plné tvořivé síle. Prošel osobnostním vývojem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu, přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech, a vždy patřil mezi ty nejaktivnější v daném proudu. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, s kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou je spisovatelka Jelena Mašínová. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. Rozhlasu, jako jednadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě, pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz. Podporoval Pražské jaro, v roce 1969 byl z KSČ vyloučen, stál také u zrodu Charty 77, za což se ocitl na indexu, v roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, ale návrat jim byl znemožněn. Žijí ve Vídni, často navštěvují Prahu. Pavel Kohout dosud napsal více než 45 divadelních her, posledním dílem je drama s prostým názvem Hašler, o životě a postojích českého písničkáře Karla Hašlera, které uvedlo Vinohradské divadlo v Praze. Letos v květnu v pražském paláci knih Luxor na Václavském náměstí pokřtil již třetí a znovu doplněné vydání memoárů s názvem To byl můj život? Kohout na křtu knihy zavtipkoval, cože je v pozadí jeho energie a vitality. Prý za to mohou odrůdy vína Veltlínské zelené a Modrý Portugal z jedné konkrétní vinice, které Kohout dlouhodobě pije v průměru jeden litr denně.

Vedle řady žáků, které jako profesor krajinomalby vychoval na Akademii, měl Antonín Mánes velký vliv především na dílo svých vlastních potomků, synů Josefa, Quida a dcery Amálie. Tento český malíř zemřel 23. července1843 ve věku 59 roků a my připomínáme 175. výročí jeho úmrtí. Byl synem mlynářského tovaryše, který neměl na studium svého syna dostatek prostředků. Kreslení se Antonín zprvu věnoval jen amatérsky, krátce si přivydělával v pražské porcelánce jako dekorativní malíř. Teprve ve věku 20 let vstoupil do nově založené krajinářské školy pražské Akademie. Jeho tvorba prošla několika různými etapami, nakonec se našel v realizmu. Realistický tón v jeho tvorbě podnítila láska k pozorování přírody a přes ni vztah k holandskému malířství 17. století. Do historie českého výtvarného umění vstoupil jako zakladatel české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho krajiny jsou jemné, odlehčené, působí lyricky. Mezi jeho díly najdeme jak klidné pohledy na českou krajinu, tak dramatické scény před bouří. Oblíbeným námětem byly hrady, známý je jeho Pohled na Pražský hrad z východní strany nebo Krajina se zříceninou chrámu. Jeho obrazy mu přinesly velkou popularitu, možná i proto, že byly do té doby nezvykle barevné a vystihovaly atmosféru.