prosinec 2019

Dnes jsou pro nás všechny elektrospotřebiče úplnou samozřejmostí. Ale výroba elektrické energie má také svou historii. První veřejná elektrárna v českých zemích byla uvedena do provozu 1. prosince 1889, tedy před 130 lety. Byla to Městská elektrárna v Praze na Žižkově. Samozřejmá vždy nebyla ani povinná školní docházka. Letos na Mikuláše, tedy 6.prosince, uplyne 245 let od zavedení povinné školní docházky v českých a rakouských zemích pro děti od 6 do 12 let. V ten den byl totiž pro tato dítka schválen školní řád.

Na postavení národnostní menšiny si po rozdělení společného státu v roce 1993 Češi, Moravané a Slezané zvykali poměrně rozpačitě. Aby měli i své zastoupení v mediální oblasti, zařadil tehdy Slovenský rozhlas do programové řady národnostního vysílání také českou relaci na podnět Heleny Miškufové, která ho téměř 16 následujících let připravovala. Na Radiu Patria byl národnostní magazín v češtině poprvé odvysílán 1. prosince 1999, od ledna 2001 přibyl další dvacetiminutový kulturní pořad. Během let se minutáž měnila, ale české vysílání má dodnes na této rozhlasové stanici svůj čas.

K významným českým cestovatelům patří Alberto Vojtěch Frič, také botanik, etnolog, fotograf a spisovatel, který zemřel před 75 lety – 4. prosince 1944. Od 15 let byl považován za jednoho z největších znalců kaktusů ve střední Evropě a odborníci evropského formátu mu zasílali žádosti o konzultace při jejich určování a zvali jej na vědecké konference. A. V. Frič podnikl sedm cest do Jižní Ameriky a jednu do Severní, kde se soustředil jednak na sběr kaktusů, jednak na objevování nových končin a sběr etnografických materiálů o divoce žijících indiánských kmenech. Na svých cestách pořizoval botanické a etnografické fotografie a je považován za průkopníka české krajinářské a cestopisné fotografie. Fričovým jménem bylo pojmenováno téměř třicet druhů kaktusů.K jeho jménu se také váže občanské sdružení Checomacoco, které založil vnuk cestovatele Pavel. Vydal se rovněž do Paraguaje, kde k velkému překvapení objevil tetičku a asi 200 příbuzných. Jeho dědeček tam totiž zplodil s indiánskou dívkou dceru. Jejich situace P. Friče přiměla k humanitární pomoci. Za téměř milion korun, na který asi z polovice přispěl krajanský odbor Ministerstva zahraničních věcí České republiky, a druhá půlka byly dary jednotlivých dárců, koupilo Checomacoco indiánským příbuzným krávy. Peníze by jim totiž mnoho nepomohly, a proto se rozhodlo pomoct založit chov hovězího dobytka.

Čeština nezněla na slovenském území jen po vzniku Československé republiky, jak se mnozí domnívají. Ale už 6. prosince 1559 v Kremnici přijalo shromáždění evangelíků společné vyznání víry tzv. Confessio heptapolitana v sedmi hornických městech středního Slovenska – Banská Štiavnica, Kremnica, Ľubietová, Banská Bystrica, Pukanec, Banská Belá a Nová Baňa. Podle něj byla oficiálně povolena některá reformační protestantská opatření, mimo jiné i bohoslužby v německém a českém jazyce, přijímání podobojí, sňatky kněžích, skromnější bohoslužby i výzdoba kostelů.

Malíř a profesor pražské Akademie výtvarných umění Vojtěch Hynais se narodil 14. prosince 1854. Umění studoval ve Vídni, působil v Itálii a Paříži. V Rakousku, Francii a Itálii je množství jeho děl, v Česku je jeho jméno spojeno především s oponou Národního divadla v Praze. Po požáru Národního divadla roku 1881 byl totiž vyzván, aby vytvořil novou oponu. I když je to malba na plátně, dělá na návštěvníky dojem gobelínu. Vojtěch Hynais na oponu, která váží 180 kilogramů, potřeboval 26 kilogramů barev. Opona symbolizuje obětavost národa při stavbě Národního divadla, které je na oponě symbolicky představeno jako antický chrám umění a múz. Pro Národní divadlo také vytvořil soubor obrazů Apoteóza zemí Koruny české. Později mu bylo nabídnuto místo profesora na pražské Akademii výtvarných umění, kde působil do roku 1922 a třikrát byl zvolen rektorem. Vojtěch Hynais zemřel v roce 1925, pohřben je na vyšehradském Slavíně.

K operním hvězdám Slovenského národního divadla bezesporu patří také Jarmila Smyčková. Narodila se 14. prosince 1929 v Poštorné, což je dnes část Břeclavi,zpěv studovala na Kvapilově hudební škole v Brně. Na uměleckou dráhu nastoupila v moravskoslezském divadle v Opavějako členka sboru a dvě poslední léta z jedenácti divadelních let v tomto divadle ztvárňovala sólové operní i operetní postavy. Od roku 1966 spojila svůj život s Operou Slovenského národního divadla,v němž jako sólistka koloraturní soprán vytrvala do roku 1988. Za tu dobu vytvořila řadu skvělých kreací v mnohých známých operách světových skladatelů, zazářila například i jako Studená princezna ve slovenské opeře pro dětí Martin a Slunko. Kromě oper ráda zpívala i písně Dvořáka, Rachmaninova, Schuberta, Schumana i dalších skladatelů. Často koncertně vystupovala takés filharmoniky a nejen v Československu. Po ukončení pěvecké kariéry ještě deset roků vyučovala zpěv na bratislavské Konzervatoři.

Psal se 21. prosinec 1834 a ve Stavovském divadle byla na programu premiéra Tylovy hry Fidlovačka. Během představení poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“, kterou složil český hudební skladatel a dirigent 19.století František Škroup na Tylova slova. Panstvu se prý ale nezamlouvala lidová mluva a tak v následujícím roce byla Fidlovačka reprízována pouze jednou. Nicméně mezi lidem se tato píseň šířila neuvěřitelnou rychlostí, až se dá říct, že zlidověla. Pro některé to byla dokonce odrhovačka, pro jiné hymnická oslava vlasti. Po vzniku Československé republiky v roce 1918, přesněji až na základě usnesení vlády z roku 1920, se píseň „Kde domov můj“ stala českou hymnou, jako součást československé státní hymny. Dnes je hymnou českou.

Pedagog, diplomat a básník Jan Bocatius, vlastním jménem Bock, se narodil 25. prosince 1569 ve Wětošowě v Lužickém Srbsku v protestantské rodině, ale po studiích v Drážďanech a Wittenbergu navštívil řadu měst v horních Uhrách. Jako pedagog působil v Banské Bystrici, Kremnici, na Spiši, v Prešově a v Košicích se dokonce stal rychtářem, který významně ovlivnil život regionu. Císař Rudolf II. mu udělil titul „poeta laureatescaesareus” a v roce 1598 ho povýšil do šlechtického stavu, avšak později ho za účast v protihabsburském povstání nechalv Praze uvěznit. J. Bocatius zemřel 31. října 1621 v Uherském Broděna Moravě na jedné z diplomatických cest ve službách Gabriela Bethlena. V Košicích nese jeho jméno Veřejná knihovna a jedna z ulic širšího centra města.

Ti starší posluchači se jistě ještě pamatují na oblíbené Televarieté, kde spolu s Jiřinou Bohdalovou vystupoval herec, textař, konferenciér a scenárista Vladimír Dvořák. Inteligentní humor a vtipné scénky čerpal v běžném životě – prostě jen poslouchal, o čem se lidé baví na zastávkách, co je trápí, na co nadávají, kvůli čemu se hádají… Avšak ještě před Televarieté se podepsal pod několika televizními soutěžními a zábavnými pořady a na řadě silvestrovských estrád. Málo je známé, že psal i texty pro písně populární hudby. Jeho životní pouť skončila 28. prosince 1999. Vladimír Dvořák byl úžasně aktivní člověk a mimochodem v rámci své organizační činnosti připravil i první dva ročníky hudebního festivalu Bratislavská lyra.

Světově známou osobností českého kulturního světa je bezesporu Jiří Trnka, který zemřel po dlouhé nemoci před 50 lety – 30. prosince 1969 v Praze ve věku pouhých 57 roků. J. Trnka byl všestranný umělec, je znám jako skvělý malíř, grafik, sochař a ilustrátor knížek (Míša Kulička 1939, Broučci 1941, Český Betlém 1943, Pohádky tisíce a jedné noci 1956, Pohádky Hanse Christiana Andersena, Pohádky bratří Grimmů 1961, Staré pověsti české, Fimfárum Jana Wericha aj.). Sám napsal a ilustroval knížku Zahrada (1962), která se dočkala rovněž filmového zpracování. Byl jedním ze zakladatelů našeho loutkářství i animovaného filmu a proslavil ho po celém světě. V roce 1945 založil studio kresleného filmu Bratři v triku. Jeho nejvýznamnějšími animovanými snímky jsou pohádka Bajaja, filmy Staré pověsti české a Dobrý voják Švejk s hlasem Jana Wericha. Jako jeden z mála ilustrátorů vůbec, ne-li jediný na světě kreslil pravou, levou i oběma rukama. Ovšem pro psaní používal ruku pravou. Roku 1967 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho filmy získaly řadu ocenění i na světových festivalech.

V předposlední den roku 1859 se do kantorského rodu s dlouhou hudební tradicí narodil Josef Bohuslav Foerster. Po absolvování pražské varhanické školy působil jako varhaník u sv. Vojtěcha, později jako ředitel kůru v chrámu Panny Marie Sněžné a recenzemi přispíval do Národních listů. A vlastně již od školy komponoval. Deset let působil v Hamburku, poté ve Vídni, kde spolupracoval s tamější velkou českou menšinou a pořádal přednášky o hudbě. Vídeňské období, zvláště jeho první polovina, je považována za Foersterovo vrcholné tvůrčí období.Po vzniku Československa se vrátil do Prahy, kde byl povolán do funkce profesora na Pražské konzervatoři. Vrcholem jeho společenské kariéry bylo jeho zvolení prezidentem České akademie věd a umění v květnu 1931. J. B. Foerster zemřel v roce 1951 v požehnaném věku 92 let. V odkazu skladatele, pedagoga a hudebního kritika je množství písní, asi 100 sborových skladeb, také 6 oper, klavírní, komorní, orchestrální a církevní skladby. Právě kvůli těm s církevním zaměřením byla Foerstrova tvorba po roce 1948 nepohodlná a jeho rozsáhlý a různorodý skladatelský odkaz pro veřejnost omezený většinou jen na sborovou tvorbu.

Jméno Jan Nehera patří do historie nejtalentovanějších československých podnikatelů první poloviny 20. století. Narodil se 31. prosince 1899 v Kostelci na Hané v rodině venkovského krejčího, a ve třiadvaceti s pomocí otce založil v Prostějově továrnu na konfekci, pozdější OP. Po osmi letech výroby už otevíral vlastní obchody – první byl v Praze na Václavském náměstí v roce 1931–což mu umožnilo přímý prodej zákazníkům. Svými pokrokovými výrobními metodami a vhodnou propagací se dokázal prosadit až na třech světadílech, kde postupně do roku 1939 vybudoval síť více než 130 maloobchodních velkoformátových prodejen a několik desítek obchodních zastoupení a závodů. V roce 1940 založil novou továrnu v Trenčíně, ze které později vznikla Odeva a z Trenčína město módy. Krátce na to mu však závody zabavili nacisté, po válce byly všechny jeho závody znárodněny. J. Nehera se proto rozhodl emigrovat do marocké Casablancy, kde v roce 1958 zemřel.