SK-CZ Klub » Historický kalendář

únor 2019

Cesta k povolání režisérky není vždy jednoduchá. O tom věděla své i Věra Chytilová, která by začátkem února oslavila devadesátiny. Narodila se 2. února 1929 v Ostravě, studovala architekturu v Brně, pak byla kresličkou a laborantkou, zkoušela modeling. Ve Filmovém studiu Barrandov začínala jako klapka, skriptka, asistentka a pomocná režisérka. Po několikaleté filmařské praxi vystudovala režii na FAMU v Praze, jejím absolventským filmem byl v roce 1962 Strop. Do roku 2006 natočila téměř tři desítky filmů různých žánrů i přesto, že za normalizace dostala na šest let zákaz práce režisérky a tak inkognito natáčela televizní reklamy. Od devadesátých let byla pedagožkou na pražské FAMU. Bezesporu patří k nejvýznamnějším evropským režisérkám. V roce 1993 o ní natočila Irena Pavlásková dokument v rámci cyklu GEN. Věra Chytilová dostala několik ocenění, např. francouzské vyznamenání Rytíř umění a literatury. V roce 1998 převzala z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy a v létě 2000 získala na MFF Karlovy Vary Zlatý křišťálový glóbus za dlouholetý přínos světové kinematografii. Zemřela 12. března 2014.

Český hudební skladatel a varhaník Jan Antonín Koželuh zemřel l3. února 1814 v Praze. Dnes asi jeho jméno mnohým nic neříká, ale ve své době byl uznávaným skladatelem chrámové hudby a požíval všeobecné vážnosti. Pocházel z Velvar, po klasickém gymnáziu studoval hru na varhany, později kompozici opery ve Vídni. Po návratu do Prahy vyučoval zpěv a klavír, také byl ředitelem kůru u Křižovníků s červenou hvězdou a následně 30 let působil jako kapelník metropolitního chrámu sv. Víta. Je autorem oper, oratorií, mnoha mší a skladeb církevních, které se v opisech rozšířily po celých Čechách. Byl jednou z nejvlivnějších osobností pražského hudebního života, a to i díky své činnosti kompoziční a pedagogické. Jako jediného domácího autora byly jeho dvě opery – Alexandr Veliký v Indii a Demofón – uvedeny v pražském Stavovském divadle. Většina skladeb Jana Antonína Koželuha, jehož 205. výročí úmrtí si připomínáme, je uložena v archivu svatovítské katedrály.

Dne 6. února 2019 uplyne 100 let od založení Československého červeného kříže – přímého předchůdce současného Českého Červeného kříže a Slovenského Červeného kříže, obě nástupnické organizace si toto výročí připomínají. Humánní myšlenky Červeného kříže zapustily své kořeny na českém území již před více než 130 lety. Tehdy byly vydány Stanovy “Vlasteneckého pomocného spolku pro Království české”, který byl součástí “Rakouské společnosti Červeného kříže”. Datum vzniku – rok 1868 – by ho řadilo na velmi čestné 13. místo na světě. Nicméně za oficiální datum vzniku Československého Červeného kříže je považován 6. únor 1919. Je jistě pozoruhodné, že vznikl krátce po vyhlášení samostatné Československé republiky. Po 20 let – od roku 1919 do roku 1938 – vykonávala funkci předsedkyně ČSČK Alice Masaryková, nejstarší dcera prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Hned v začátcích ČSČK pomáhal lidem postihnutým válkou, budoval útulky pro matky s dětmi, vychovával ošetřovatelky. Během hospodářské krize se zaměřil na charitu, rozdával šatstvo, zřizoval sirotčince, chudobince, stravovací zařízení, také spravoval několik nemocnic. Spolu s Československem zažíval ČSČK chvíle dobré i pády.

Chodsko konce 19. a začátku 20. století ve svých prózách zachytil spisovatel Jindřich Šimon Baar, který se narodil 7. února 1869. Pocházel ze selského rodu. Po studiu na gymnáziu v Domažlicích chtěl studovat filozofii, ale vzhledem ke špatné finanční situaci rodiny vstoupil na pražskou bohosloveckou fakultu. Byl vysvěcen na kněze, působil na různých místech v Čechách, a protože poznal nepravosti církevních řádů, usiloval o jejich reformu. Bezúspěšně. Podnikl také několik cest po Čechách a střední Evropě. V 90. letech 19. století se J. Š. Baar připojil k hnutí Katolické moderny a pravidelně přispíval do časopisu Nový život. Roku 1919 se dal penzionovat a závěr života strávil v rodném Klenčí. Přestože se Jindřich Šimon Baar básnické činnosti věnoval celý život, byla hlavní oblastí jeho tvorby próza. Zabýval se osudy reformních kněží, údělu farských hospodyň, životem venkovských lidí na Chodsku. Také sbíral pohádky tohoto kraje.

Pražská rodačka a zároveň světová operní pěvkyně Jarmila Novotná slavila úspěchy nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. Jako sólistka vystupovala v newyorské Metropolitní opeře od roku 1935 až do roku 1956. Po válce Československo navštívila a absolvovala koncertní turné, avšak zůstala žít ve Spojených státech, kde profesně působila až do doby, než se rozhodla skončit svou uměleckou kariéru kvůli nemoci manžela Jiřího Daubka, za kterého se v roce 1931 provdala. Spolu s ním pak přesídlila do Rakouska, ale své děti v Americe často navštěvovala. Povolení k návratu do rodné vlasti získala v roce 1983. Na sklonku života napsala vzpomínkovou knihu s výmluvným a nepochybně i pravdivým názvem „Byla jsem šťastná“. Jarmila Novotná zemřela zcela nečekaně před 25 lety po operaci kolena 9. února 1994 v New Yorku. Její urna i urna s popelem jejího manžela je uložena v rodinné hrobce rytíře Daubka v Litni, jak si to oba přáli. Liteň má dnes nové majitele a konají se tam každoročně Hudební festivaly Jarmily Novotné.

Zavítali jste někdy na Radhošť a zastavili jste se u sochy pohanského boha Radegasta? Jejím autorem je Albín Polášek, jeden z největších amerických sochařů 20. století. Narodil se 14. února 1879 ve Frenštátě pod Radhoštěm, do Ameriky jel za prací a za dvěma bratry, kteří tam již žili. Začal studovat na Pensylvánské akademii výtvarných umění, za své práce získal několik cen a v pouhých sedmatřiceti letech byl jmenován do čela Art Institute v Chicagu. Stal se členem americké Národní akademie designu, která sdružovala jen ty nejvýznamnější malíře, sochaře a architekty. Jeho díla jsou v několika amerických městech a v New Yroku je Muzeum Albína Poláška, které bylo v roce 2000 zařazeno na Národní seznam historických památek Spojených států. K soše Radegasta, která byla odhalena na Radhošti v r. 1931, přibylo ve stejném roce i sousoší věrozvěstů Cyrila a Metoděje, na jehož vznik přispěli čeští krajané v Americe. V roce 1950 se přestěhoval na Floridu, ale záhy byl postižen mozkovou mrtvicí a zbytek života strávil na vozíku. Přesto se nevzdal tvůrčí práce a v 82 letech se po smrti své první manželky znovu oženil. Zemřel v roce 1965.

Obdivuhodné životní výročí oslaví 14. února cestovatel, spisovatel, publicista Miroslav Zikmund. V tento den se totiž před sto lety v Plzni narodil. Absolvoval reálku, začal studovat zahraniční obchod na Vysoké škole obchodní v Praze. Tam se seznámil s Jiřím Hanzelkou. Po válce dostudoval na Českém vysokém učení technickém. První výpravu s J. Hanzelkou podnikl ve voze Tatra 87 v letech 1947–1950 do Afriky a Latinské Ameriky. Později, v letech 1959–1964, uskutečnili cestu do Asie a Oceánie. V roce 1968 společně vystoupili v Československém rozhlase proti okupaci Československa, za což byli později vyloučeni z Klubu spisovatelů a od roku 1970 jim byla zakázána veřejná a publikační činnost. Posléze mu byla odepřena jakákoli možnost zaměstnání i nárok na důchod. Do roku 1989 se věnoval genealogii a správě svého a Hanzelkova archivu z cest. Po „něžné“ začal znovu cestovat. Žije ve Zlíně.

Před 95 lety, přesněji 15. února 1924 se v Zálesní Lhotě u Jilemnice narodil český hudební skladatel, instrumentalista – virtuózní klavírista, zpěvák, herec a výtvarník Jiří Šlitr. V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo Semafor, pro které skládal písně a scénickou hudbu. Tato herecká dvojice svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let minulého století a zahájila éru divadel malých scén. Složil hudbu pro více než 300 písniček, k nejznámějším patří Ach, ta láska nebeská, Včera neděle byla, Zuzana a mnoho dalších. Více méně z nouze se představil také jako herec v Jonášovi a tingl tanglu a tvář naivního herce mu již zůstala. Málo je známé, že vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, měl titul JUDr., avšak nikdy se právnickému povolání nevěnoval. Snad proto se mu také občas hezky přezdívalo Doktor klavír. Zemřel spolu s mladou přítelkyní na Štěpána roku 1969 otravou svítiplynem. Dodnes není jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo o sebevraždu.

K 25. únoru se váží dvě jména. To první patří do dávnější historie, ale zná je snad každé dítě školou povinné. V ten den roku 1634 byl císařskými důstojníky v Chebu s několika dalšími českými pány úkladně zavražděn šlechtic, politik a významný vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Po dvou sňatcích z rozumu získal značné majetky, jeho panství bylo povýšeno na Frýdlantské vévodství a hlavním městem se stal Jičín. Jako generalissimus velel armádě čítající 100 tisíc mužů. Život v jeho době byl příliš složitý než aby se dal vyjádřit v několika větách, rovněž není jednoznačná jeho věrnost císaři a pikle proti němu. Každopádně to byl muž, který míchal karty historie. Dodnes jeho jméno nesou v Čechách mnohé objekty, například Valdštejnský palác v Praze, zámek v Jičíně, téměř dvoukilometrová lipová alej a další. Ostatky Albrechta z Valdštejna jsou pochovány v Mnichově Hradišti.

Druhé jméno vážící se k 25. únoru Jan Zajíc patří osmnáctiletému studentu šumperské železniční průmyslovky. Po sebeupálení Jana Palacha na protest proti nastupující normalizaci po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Palacha následovat. V den výročí komunistického převratu 25. února 1948 se vydal vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se asi v půl druhé odpoledne v průjezdu domu č. 39 polil benzínovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se. Už se mu však nepodařilo z průjezdu vyběhnout na náměstí, po několika krocích upadl na zem a vzápětí zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben. Po sametové revoluci byl před Národním muzeem zřízen prostý pomník na Palachovu a Zajícovu památku.