Na podzimní literární setkání pozval Slovensko-český klub v SR českého historika a spisovatele Petra Hofmana, spoluautora knihy Vítěz, který prohrál. Tím vítězem, který se stal personou non grata je generál Radola Gajda. Jeho jméno získalo nádech legendy v československých legiích na východní frontě během 1. světové války, v posledních letech jeho života však bylo vyslovováno spíše s pohrdáním. Po roce 1948 až do „něžné“ se o něm vlastně vůbec nemluvilo, aby byl jako legionář a pozdější člen fašistické organizace v Čechách zapomenut. Jen v Košicích po něm po celou dobu od roku 1923 dodnes mnozí nazývají minerálku z pramene v rekreačním areálu Anička „gajdovka“.
Petr Hofman zasadil životopisné údaje Radoly Gajdy do politických souvislostí první poloviny 20. století. Radola Gajda se narodil jako Rudolf Geidl v černohorském Kotoru, kde sloužil v armádě jeho otec pocházející z Kyjova na Moravě. Tam se také Geidlovi vrátili. V srpnu 1914 byl mobilizován do rakousko-uherské armády, později přeběhl k Srbům a bojoval v jejich armádě. Změnil si jméno na Radola Gajda. V listopadu 1917 se neočekávanou cestou dostal do legií v Rusku, kde prokázal nesmírnou statečnost a velitelské schopnosti. Podle některých historiků byl asi nejúspěšnějším velitelem československých legií. Neobvyklou osobní odvahou si získal uznání vojáků již během památné bitvy u Zborova 2.7.1917. Také v dalších bojích projevil velké velitelské schopnosti. Při cestě do Vladivostoku Gajda za necelý měsíc bojů s legionáři pronikl přes 600 km na východ a Sibiřská magistrála byla v držení československých legií. Čechoslováci se tak stali známými po celém světě a jméno Gajda znamenalo hrdinství. Dostalo se mu přívlastku Sibiřský lev. Vlády Velké Británie a Francie mu udělily vysoká vyznamenání. Poté několik měsíců úspěšně velel bělogvardějcům admirála Kolčakova, ale v ruských službách dlouho nevydržel a v roce 1920 se vrátil s legionáři do nového státu Čechů a Slováků. V šestadvaceti letech jako generál. Po návratu do vlasti byl vyslán do Francie, kde studoval Vysokou válečnou školu. A 6.11.1922 (jmenován byl 6.10.1922) uvítaly Košice třicetiletého generála Radolu Gajdu jako velitele 11. divize.
Gajdovo působení v Košicích se v jeho životopisných materiálech většinou přechází jednou větou. Ani v knize Vítěz, který prohrál podrobnosti z košického pobytu nejsou. O působení R.Gajdy v tomto východoslovenském městě obšírněji informuje knížka Heleny Miškufové Češi v Košicích, pamětní desky a sochy, kterou si Petr Hofman se zájmem prohlédl a odvezl sebou do Prahy. Jeho vyprávění doplněné četbou ukázek z knihy a promítanými fotografiemi a dokumenty se týkalo dalšího působení generála Gajdy, který byl po dvou letech strávených v Košicích přeložen do Prahy, kde zastával post náčelníka Hlavního štábu československé branné moci. Pro demokratické směřování vedení státu byl Gajdův přístup příliš kontroverzní. Objevilo se (nedokázané) nařčení z přípravy puče, R. Gajda byl degradován a propuštěn z armády. Snad to bylo právě ponížení, které Sibiřského lva vtáhlo do politiky. Když vznikla Národní obec fašistická, stal se předsedou této protiněmecké strany, pro nás dnes nepochopitelné, zaměřené na obranu republiky. Podobné fašisticky zaměřené strany v té době vznikaly v mnohých státech Evropy, existovaly např. i ve Francii a Velké Británii. Gajdova fašistická strana ve volbách v roce 1935 získala více než 167 tisíc hlasů a následně šest křesel v parlamentu. V období mnichovské krize stál na pozicích obrany proti Německu, svůj postoj vyjádřil i tak, že po Mnichovské dohodě vrátil Velké Británii a Francii všechna vyznamenání. Záhy po okupaci zbytku Čech a Moravy 15. března 1939 odešel do ústraní, ale podporoval protinacistický odboj. Přesto, že se nikdy neobjevily důkazy o kolaboraci s nacisty, byl v roce 1945 uvězněn, po dvouleté vyšetřovací vazbě a týrání, následkem čehož přišel o zrak, byl postaven před soud. Žalobce Josef Urválek, nechvalně známý z procesu s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, žádal doživotí. Gajdu nakonec odsoudili na dva roky, a protože se do výměru trestu započítala vazba, byl propuštěn. Zapomenutý, v bídě dne 15.dubna 1948 zemřel. Bylo mu 56 roků.
Zajímavé a zasvěcené bylo vyprávění Petra Hofmana, trvalo déle než obvyklá setkání se spisovateli. A protáhlo se ještě i po oficiálním skončení. Potvrdilo se, že je dobré znát historii města, v němž žijeme i osobnosti, které v něm v minulosti působily.
novějšído Fotogaleriestarší