Řidiči často ani nevnímají krásy krajiny, kterou projíždějí. Na jižním tahu z Košic do Bratislavy mezi Turňou nad Bodvou a Rožňavou jistě nikoho ani nenapadne, že před mnoha a mnoha miliony let ty dva vysoké útvary po obou stranách silnice byly spojené, ani že by na současném stavu mohla mít podíl malá říčka Turňa. Právě toto neprobádané území, Dolní a Horní vrch Slovenského krasu, již před desítkami let lákalo české jeskyňáře, specialisty různých oborů. Po jejich stopách se nedávno vydala skupina členů české krajanské organizace Slovensko-český klub v SR v doprovodu člena Slovenské speleologické společnosti a pracovníka Slovenského muzea ochrany přírody a jeskyňářství v Liptovském Mikuláši, jeskyňáře duší i tělem Gabriela Lešinského, který s českými jeskyňáři spolupracuje již 18 roků. Všichni byli zvědaví, čím je ta plošina o poschodí výše nad zemí pro české jeskyňáře tak zajímavá.
„Dolní vrch byl málokomu přístupný, protíná ho slovensko-maďarská státní hranice. Kdysi to bylo hraniční pásmo, působila tam pohraniční stráž a běžný člověk se tam nedostal. Přístup měli jen lesníci, urbáři a povolení získali také čeští jeskyňáři. V této části Slovenského krasu proto dosud nejsou žádné turistické značky. Jeskyňáři si ale udělali své vlastní, na planině je totiž mimořádně náročná orientace,“ vysvětloval během stoupání na planinu Gabriel Lešinský. Popravdě řečeno, byl to poměrně náročný výstup a navíc drobně pršelo. Ale poznat planinu stálo za to.
Čeští jeskyňáři působili na Dolním i Horním vrchu velmi systematicky. Na Dolním vrchu absolvovali první poznávací expedici v roce 1963 a od té doby zde probíhaly letní expedice odborného charakteru. Celou dobu během trvání expedice pobývali na planině, ani nescházeli dolů do vesnice. Denně postupovali podle propracované dělby práce; jedni se starali o přípravu stravy pro ostatní, jiní mapovali terén, další zkoumali, druzí lezli do jeskyň. Každá expedice přinášela výsledky, které byly prezentované v odborné zprávě pro českou i slovenskou stranu. Každý rok systematicky postupovali po 17 kilometrů dlouhé planině, dokud ji neprozkoumali celou. V posledních letech se přesunuli na maďarskou část planiny a tam postupují stejnou metodou.
Jen tak mimochodem na Dolním vrchu je zhruba 180 jeskyní. Jedna z mnoha zastávek u zvláštností Dolního vrchu byla u jakési propasti, v níž byl vstup do 100 metrů hluboké jeskyně. Skupina více než 30 lidí se bez vyzvání ztišila, jakoby vycítila neobvyklou atmosféru toho místa. Čím to bylo? „Hodně signálů svědčí o tom, že by se zde mohly v době bronzové odehrávat nějaké rituály, prostě kultovní místo, které má dodnes svou atmosféru,“ objasňoval náš průvodce.
Dál cestou jsme si s neskonalým obdivem prohlíželi majestátný dub, jehož věk dendrolog odhadl na 600 let. Čeští jeskyňáři zjistili, že na planině Dolního vrchu existuje ještě 22 dubů ve stáří několika staletí. Vstřebávali jsme mnoho podobných zajímavostí. Cestou padala jména českých geologů, speleologů, doktorů přírodních věd, profesorů, kteří jsou všichni jeskyňáři a zabývají se mineralogií, speleogenezí, historií, hydrologií, geologií, geomorfologií a slyšeli jsme spoustu příběhů z jejich činnosti v tomhle kraji…
Druhý den jsme se probudili do jasného, slunečního dne a nálada byla hned mnohem lepší. Oblečení a boty naštěstí stihly přes noc vyschnout a tak jsme mohli bez problémů pokračovat v dobrodružném objevování nepřístupných míst Slovenského krasu. Tentokrát jsme se vydali na planinu Horní vrch. Šlapali jsme Kováčovským úvozem, prastarou cestou ve strmém svahu. Po necelé hodině stoupání jsme došli k magickému místu, kde se nám zatajil dech. Ocitli jsme se v nejzachovalejším lesním porostu Slovenského krasu, v háji staletých habrů. Některé byly porostlé mechem, jiné podivně tvarované s mnoha propletenými větvemi. Jeden z nich dostal přezdívku Zpívající, protože když vítr fouká skrz jeho dutý kmen, strom vydává zvláštní zvuky.
Klikatou trasou v náročném terénu přes krasové útvary a křoví jsme se dostali k jeskyním Lipový most a Jezevčí díra, k propadlišti a propasti, které zkoumali čeští speleologové ze skupiny Tartaros i Alexandr Komaško. Náš průvodce Gabi nás dál seznamoval s průzkumem českých jeskyňářů a své vyprávění vyšperkoval zajímavými příběhy z jejich práce. Po dlouhém putování lesem a křovinami jsme přišli na rozlehlou otevřenou plochu planiny, kde se v létě pásl dobytek v blízkosti studny zvané Mútna. Nedaleko ní se nachází Býčí jeskyně, která byla také objektem výzkumu českých jeskyňářů V. Lysenka, A. Komaška a J. Hromase.
Naše speleologické poznávaní jsme ukončili na jižní hraně náhorní planiny Horní vrch s úžasným výhledem na celou Turnianskou kotlinu. Užívali jsme si nejenom výhled, počasí a příjemný větřík, ale také pocit, že jsme dva náročné dny v divoké přírodě Slovenského krasu zvládli.
novějšído Fotogaleriestarší