V poslední řijnový den zemřel profesor Rudolf Zahradník. Jedna z nejvýraznějších osobností české vědy, první předseda Akademie věd ČR, rodák z Bratislavy, mentor Angely Merkelové. Tato mimořádně noblesná osobnost stála u zrodu oboru kvantové chemie u nás, byla autorem více než tří stovek odborných článků a vychovala mnoho následovníků. V jeho vědecké skupině působila také mladá vědkyně, dnes německá kancléřka Angela Merkelová. Rudolf Zahradník stál v čele Akademie věd ČR po dvě funkční období v letech 1993–2001. Zemřel dnes 31. října 2020 v odpoledních hodinách, bylo mu 92 let.
„Profesor Zahradník byl nejen výraznou vědeckou osobností, ale byl to také velmi milý a šarmantní člověk. Jeho noblesa, vtip a vždy dobrá nálada nám budou chybět,“ říká současná předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová. „Pan profesor Rudolf Zahradník byl navíc velmi důležitou osobou, která pro nově se ustavující Akademii věd ČR udělala tolik, co nikdo jiný,“ dodává.
Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc. byl diplomatem české vědy a to diplomatem v pravém slova smyslu. Se vší noblesou a precizností ve vyjadřování, které k tomu náleží. Autor tohoto textu může potvrdit z osobní zkušenosti, protože měl možnost se s profesorem Rudolfem Zahradníkem opakovaně potkávat. První rozhovor pro Slovenské dotyky, Magazín Slováků v ČR, s ním dělal v roce 1998 s příznačným názvem „Rozum dnes, v této chvíli“, měl možnost připravit i jeho profil do knihy Slovensko-české osudy (100+1 osobnost české společnosti ze Slovenska), která vyšla v roce 2001.
Rudolf Zahradník a Slovensko
Později světoznámý fyzikální chemik se narodil v rodině českého důstojníka v Bratislavě. Každý, kdo ho jenom trochu znal, velmi dobře ví, že byl opravdu upřímným slovakofilem. Pokud jde o česko-slovenské vztahy, neomezoval se pouze na oblast čisté vědy. Byl například také předsedou nadace Václava Havla a Michala Kováče, která podporovala vzájemnou studentskou výměnu. Konečně, Rudolf Zahradník pracuje právě v takovém oboru, kde spolupráce českých a slovenských vědců – především Jaroslava Heirovského a Dionýze Ilkoviče – přinesla Československu Nobelovu cenu. Jedinou v oblasti přírodních věd…
Rodina českého štábního důstojníka, v níž se Rudolf Zahradník v Bratislavě roku 1938 narodil, žila na Slovensku až do jeho deseti let. Jako většina ostatních Čechů i Zahradníkovi odjížděli v roce 1938 ve značném spěchu. Zpočátku problémy nebyly. “V Bratislavě se vůbec nehovořilo pouze slovensky, ale úplně rovnoprávně tam zaznívala i čeština, němčina, maďarština i jidiš, jazyk, kterým komunikovala většina židovského obyvatelstva. Připomínalo to jeden velký kotel, v němž bylo všechno namícháno rovnoměrně a celé to dobře fungovalo.” Jinak tomu bylo, až když se rodina v roce 1935 přestěhovala do Piešťan. “To už byla politická situace mnohem vypjatější,” přiznával Rudolf Zahradník Slovenským dotykům v roce 1998. Při demonstracích zaznívalo ono známé “Česi peši do Prahy!” Ačkoliv doma mluvili Zahradníkovi česky, slovenština malého Rudolfa byla dokonalá, a tak by ve škole problémy mít nemusel. Ale… “V té době jsem se už vášnivě zapojoval do politických debat s chlapci ve třídě. Jako klasické prvorepublikové dítě jsem zarputile obhajoval Masaryka, Beneše a Štefánika, kterým většina mých spolužáků nemohla přijít na jméno. Já jsem zas nemohl přijít na jméno Tisovi a Tukovi. Na svůj věk jsem bral politiku velice vážně.”
Vynucený odchod byl jistě traumatickým zážitkem, Rudolf Zahradník však přesto na Slovensko nezanevřel. “Jsem notoricky známý slovakofil a navzdory všem trampotám, takový
už provždy zůstanu,“ pronesl Rudolf Zahradník se vším patosem. „ S velkým pohnutím musím konstatovat, že česko-slovenské vztahy hrály v celém mém životě fundamentální úlohu. Nejen proto, že jsem se tam narodil a až po pátou třídu navštěvoval základní školu. Se Slovenskem mě spojuje obrovské množství těch nejkrásnějších vzpomínek. Začnu od konce. Byli to mí bratislavští kolegové, kteří před lety ve Vysokých Tatrách upořádali sympozium ku příležitosti mých šedesátin. Vzhledem k mé tehdejší pozici to byl hodně riskantní podnik. Už předtím však projevili obdobnou odvahu a solidaritu. Na začátku normalizace probíhaly nesčetné pokusy zbavit se některých lidí. A tak jednou koncem roku, když jsem měl proplácet faktury za spotřebovaný počítačový čas, zjistil jsem, že mi byla bez mého vědomí několik dní předtím odebrána zbývající část mého rozpočtu. Tímhle nemravným úskokem jsem se vlastně ocitl v kriminální pozici. Avšak do jednoho týdne jsem měl ze dvou bratislavských pracovišť potřebnou sumu na účtě.”
Impozantní kariéra
Když se Zahradníkovi přestěhovali do Prahy, Rudolf vstřebával českou gramatiku a učitelé si brzy všimli jeho talentu. Žil však v neklidné době. Na konci čtyřicátých let se znovu opakovala situace z konce let třicátých – ostré politické polemiky a nakonec nucený odchod. Tentokrát do Čelákovic. Otce totiž označili za politicky nespolehlivého důstojníka. Rudolf Zahradník pávě v té době, v letech 1948-52, studoval na Vysoké škole chemickotechnologické v Praze. Po absolutoriu nastoupil jako aspirant do Ústavu fyziologie, patologie a hygieny práce. V roce 1956 obhájil kandidátskou dizertační práci v Ústavu fyzikální chemie ČSAV, kam v roce 1961 přešel jako samostatný vědecký pracovník. Jde o pracoviště, dnes známe jako Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského, ve kterém později vedl oceňovanou badatelskou skupinu a v letech 1990 až 1993 celý ústav.
Po sametové revoluci se mu podařilo přetvořit Heyrovského institut v moderní vědeckou instituci světového věhlasu. Přilákal výtečné vědce nejen naše, ale i ze zahraničí a pomohl mnoha talentovaným studentům zahájit jejich úspěšnou kariéru. „Jsem si plně vědom, že vysoká zahraniční prestiž našeho institutu je postavena na jeho aktivitách a síle osobnosti,“ říká současný ředitel Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Martin Hof.
V roce 1967 se stal docentem Univerzity Karlovy. V letech 1959-71 přednášel na Přírodovědné fakultě UK a několik let také na Vysoké škole chemickotechnologické. Jako hostující profesor působil na nejedné zahraniční univerzitě. Společně s Jaroslavem Kouteckým se stal zakladatelem československé kvantové chemie.
Raketovou kariéru opět přerušila politika, která do jeho života negativně zasáhla už potřetí. V sedmdesátých letech Rudolfa Zahradníka zbavili vedoucí funkce, zrušili jeho přednášky a prakticky zlikvidovali oddělení, které vytvořil. Pokračoval však ve své badatelské práci v oblasti kvantové chemie, molekulární spektroskopie, teorie chemické reaktivity a teorie slabých mezimolekulárních interakcí.
Situace se postupně zlepšovala až v osmdesátých letech, kdy spatřily světlo světa i dvě nejznámější z desítky jeho knih – “Kvantová chemie” (1985), kterou napsal společně s Pavlem Polákem, a monografie “Intermolecular Complexes” (1988), na níž se podílel s Pavlem Hobzou. Kromě toho je Rudolf Zahradník autorem celé řady skript a hlavně více než 350 vědeckých publikací.
Po roce 1989 přijal funkci na nejvyšších stupních české vědy, ačkoliv si pak mnohokrát stěžoval, že mu to bere čas na výzkum. V roce 1990 byl zvolen ředitelem Ústavu fyzikálních věd, chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského ČSAV. V roce 1993 se stal profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově a zvolili ho také do čela Akademie věd České republiky. Až do roku 1998 byl jejím prvním předsedou.
Bylo mnoho toho, co Rudolfa Zahradníka trápilo. Například úspěch různých pavěd. “V politickém kontextu jsou totiž pavědy popřením osvícenství, rozumu, vzdělanosti a nejlepším školením pro nový ‘izmus’. Kromě toho se mrzačí a odcházejí lidé, kteří by nemuseli být zmrzačeni a nemuseli by odejít. Proč to tedy tak láká? Abyste se stali vynikajícím elektroinženýrem, frézařem, účetním či lékařem, musíte studovat dva, tři, čtyři roky nebo deset let. Abyste se stali léčitelem, stačí vám tvářit se magicky a být přesvědčivým řečníkem. A vyděláte, pokud jste průměrně úspěšní, desetinásobek toho, co ti, kteří studovali třeba deset let. Je to ohromný byznys. Samozřejmě i mezi léčiteli a šarlatány typu astrologů existují lidé, kterým nejde jen o peníze, kteří jsou upřímně přesvědčeni o tom, že když položí ruce na sosnu a potom na pacienta se zhoubným nádorem, tak ho tím vyléčí. Zkrátka jsou zatížení mesiášským komplexem. Psychopati a psychotici provázeli lidstvo v průběhu celé jeho historie…“ To kdysi řekl v rozhovoru pro Slovenské dotyky a zhrnul to: „Pavědci jsou buď podvodníci, nebo blázni, nejčastěji obojí současně.“
Mentorem Angely Merkelové
Jednu dobu vedl profesor Zahradník vědeckou skupinu, ve které působila současná německá kancléřka Angela Merkelová, jež jej považovala za svého mentora a dlouhodobě s ním udržovala až do jeho smrti přátelské vztahy. Před dvěma lety se také zúčastnila soukromé oslavy jeho devadesátin.
Profesor Rudolf Zahradník přednášel na univerzitách v Evropě, USA či Japonsku, byl profesorem Univerzity Karlovy, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a Vanderbiltovy univerzity v Nashville. Čestný doktorát mu udělily Technická univerzita v Drážďanech, Univerzita ve Fribourgu, Technická univerzita v Pardubicích a Georgetownská univerzita ve Washingtonu D.C.
Kromě vedení Akademie věd ČR byl profesor Rudolf Zahradník v letech 1994–1997 předsedou Učené společnosti ČR. Jako předseda Akademie věd čelil snahám o likvidaci této instituce, což vedlo k rozsáhlé redukci jejích pracovišť.
Ve své funkci se systematicky zasazoval o obranu základního výzkumu a bojoval proti snahám o byrokraticko-politická a krátkodobá ekonomická hodnocení vědeckých výsledků. “Existují země, které mohou světu nabídnout své nerostné bohatství, jako napříkladu některé země arabského světa, jsou také země, které oplývají přírodními krásami a kulturou starou několik tisíc let, jako například Egypt a Řecko. Česká ani Slovenská republika nemají zdroje surovin, které by stály za zmínku. Slovenská republika má sice něco tak kouzelného, jako jsou Vysoké Tatry, Spiš a Bratislava. My máme Telč, Prahu, Šumavu, ale to nás zkrátka neuživí! A jaký z toho tedy plyne závěr? Jednoduše ten, že pokud země tohoto typu nebudou mimořádně zdatné po stránce intelektuální, tak se bezesporu stanou periférií fungujícího světa,” vysvětloval Rudolf Zahradník, proč považoval za svou povinnost angažovat se vedle vědy samotné i ve službách její diplomacie…
Vladimír Skalský