SK-CZ Klub » Tatry Otakara Štáfla

Archiv

Tatry Otakara Štáfla

Byl červencový všední den, ale směrem k Popradskému plesu mířily stovky turistů různého věku i nemalý počet kolařů. Mezi nimi skupina členů Slovensko-českého klubu v SR, která měla jasný cíl: seznámit se přímo na místě s dílem českého akademického malíře Otakara Štáfla, nikoli jen výtvarným. Ale také toho s mottem „Mrtvým na památku a živým na výstrahu“. Podle průzkumu denně navštíví oblast kolem Popradského plesa ve Vysokých Tatrách kolem tří tisíc turistů. Statistický přehled neuvádí, kolik z nich zamíří na nedaleký Symbolický hřbitov. Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik návštěvníků těchto míst ví něco o historii tohoto vysokohorského hřbitova na památku horolezců, záchranářů a návštěvníků, jejichž životní pouť skončila v horách. Hřbitova bez hrobů, s mottem.

S myšlenkou vytvořit obětem hor pietní místo ve Vysokých Tatrách přišel v roce 1922 právě Otakar Štáfl. Pobýval tehdy od roku 1919 u Štrbského plesa. Nicméně návrh tenkrát ředitel lázní i veřejnost rezolutně odmítli. Prý by to narušovalo dovolenkovou pohodu turistického centra. O. Štáfl svou myšlenku oprášil v roce 1930, následovalo dlouhé byrokratické vyřizování, korespondence a určování místa Symbolického hřbitova. Nezáviděníhodné období. Situace se začala zlepšovat, když na místo tajemníka KČST v Novém Smokovci nastoupil mladý Moravák Alois Lutonský, který Mistra Štáfla s nadšením podporoval. V první řadě bylo nutné rozhodnout, kam hřbitov umístit. O místě náhodně rozhodla častá návštěvnice a obdivovatelka Vysokých Tater a propagátorka myšlenky takové památky Eugenie Vyskočilová z Prahy. Právě v limbovém háji pod Ostrvou řekla, že to je to pravé místo „mrtvým na památku a živým na výstrahu“. Motto pak nechala uvést na zvon, který dala odlít a věnovala do kapličky na Symbolickém hřbitově.

Nejen skupina členů SČK, převážně mladých lidí, ale i všichni další návštěvníci se při vstupu do prostoru zhruba 250 pamětních desek s více než třemi sty jmen ztišili. S úctou procházeli mezi skalními útvary, četli jména na deskách a místa skonu, obdivovali malované detvanské kříže, zastavili se u kapličky. Poblíže ní našli desky se jmény Otakar Štáfl a Vlasta Štáflová, hned vedle Alojz Lutonský.

Večer se pak setkali na scénickém čtení v chatě, kde se dověděli více o životě a tvorbě Otakara Štáfla, jeho vztahu k Tatrám, které miloval a maloval (již v lednu 1922 měl již soubor 120 akvarelů připravený k vydání) a které v Praze často propagoval. Jako horolezec zdolával štíty a tak mohl pronikat do nejintimnějších zákoutí hor a zachytit neobvyklé pohledy jako jeden z prvních výtvarných umělců. V Chatě u Popradského plesa působil i s manželkou Vlastou, horolezkyní a spisovatelkou, do roku 1938. Po změně politické situace v Československu a vytvoření Slovenského státu se již do Tater nemohli vrátit a přivézt slíbený obraz Snášení raněného horolezce pro kapličku na Symbolickém hřbitově. Tři měsíce před kapitulací německé armády ve 2. světové válce se v Praze rozezněly sirény oznamující nálet. Byl prý jasný den 14. února 1945. Zhruba 60 amerických bombardérů mířilo nad Prahu a na nic netušící obyvatele svrhlo při kobercovém bombardování tuny bomb. Bylo zabito více než 700 Pražanů mezi nimi i zakladatel Symbolického hřbitova u Popradského plesa, malíř Otakar Štáfl s manželkou. Američané si údajně spletli Drážďany s Prahou… Aby si mohli účastníci akce i později připomenout informace, které odzněly u Popradského plesa, vydal SČK brožurku o životě, tvorbě a dalších aktivitách Otakara Štáfla.

Po scénickém čtení se třicetičlenná skupina SČK setkala s českou tentokrát současnou osobností Vysokých Tater, chatařem z Chaty pod Rysy Viktorem Beránkem. Zajímavé povídání přítomné tak upoutalo, že plánovaný čas besedy se rozšířil na dvojnásobek. Leckdy vyvolávalo záchvaty smíchu, jindy až mráz běhal po zádech. Nelehký a pro člověka z města tak trochu nepochopitelný život je mezi tatranskými štíty. Svou monumentálností, divokou krásou, nepřístupností však okouzlují citlivé duše, jako třeba Otakara Štáfla a mnohé další výtvarníky, Aloise Lutonského, Viktora Beránka, záchranáře, nosiče i tisíce turistů.

Realizované s finančnou podporou Úradu vlády Slovenskej republiky
– program Kultúra národnostných menšín 2016

Top