Letošní akce našeho klubu zahájila první část projektu Literární soirée věnovaná českému dramatikovi a dramaturgovi pražského Národního divadla Ladislavu Stroupežnickému. Zejména proto, že košické Státní divadlo má na programu nejznámější hru tohoto autora Naši furianti a v únoru větší skupina členů klubu toto představení navštíví.
Rozporuplný život a literární činnost Ladislava Stroupežnického přiblížila více než čtyřem desítkám přítomných Wanda Čičváková. Studium Stroupežnického nebavilo, z reálky byl vyloučen. Od dětských let se kamarádil s bratry Mikolášem a Janem Alšovými, zejména s Janem. Nikdy se přesně nevyjasnilo, jaký konflikt mezi nimi nastal, jisté však je, že Jan se zastřelil. Tuto ztrátu vnímal Stroupežnický velice bolestivě. Půl roku po této tragédii došlo k další, kdy Ladislav vystřelil na domnělého pytláka. Netušil, zda člověka zabil, ale v silném rozrušení namířil zbraň proti sobě. Když zjistil, že přežil, skočil do rybníka. Byl sice zachráněn, avšak měl roztříštěnou obličejovou část. Zranění a následné operace mladíka velmi změnily. Zklidnil se a začal se věnovat historii a literatuře, zkusil i psát. Zprvu to byly povídky, postupně se zaměřil na divadelní hry. Popravdě s nimi však zpočátku nijak úspěšný nebyl. Roku 1882 se stal prvním dramaturgem Národního divadla. Mezi kolegy však nebyl oblíben pro svou autokratickou povahu. V té době jiná pražská scéna uvedla jeho hru Zvíkovský rarášek vycházející z historie. Nečekaný úspěch zaznamenala další hra Paní mincmistrová, která se později stala předlohou filmu Cech panen kutnohorských, který natočil Otakar Vávra. Bezesporu převratnou záležitostí v tvorbě Stroupežnického je hra Naši furianti, která je považována za první české realistické dramatické dílo. Se stručným obsahem této hry seznámila návštěvníky vysokoškolačka Ema Saloková. Ladislav Stroupežnický zemřel na onemocnění tyfem 11. srpna roku 1892 v Praze.
Přestože jde o autora z konce 19. století, byly informace pro návštěvníky zajímavé. Potvrdilo to několik žen, které si zavzpomínaly na školní léta a hodiny české literatury. Jméno a dva tři názvy her si pamatují, ale o takových zajímavých podrobnostech se prý ve škole nemluvilo. Zubní lékařka se zase pozastavila nad v té době unikátní plastikou, kdy bylo nutné postřelenému mladíkovi vytvořit umělý chrup, vymodelovat zlaté patro do úst a také voskový nos, který byl přidržován na obličeji pomocí brýlí. Škoda, že neexistuje žádná Stroupežnického fotografie po plastice.
První letošní setkání se tradičně neslo v přátelském povídání, také informacích o nejbližších projektech a plánech na letošní rok. K příjemné atmosféře přispěla i povídka M. Šimka a J. Grossmanna přečtená Ivanem Vlčkem a pohoštění z domácích zdrojů.
Foto: P. Kraus