V těch letech, kdy cestovala po Slovensku, jí bylo něco málo nad třicet a tyto cesty patřily k těm hezčím stránkám jejího osudem usmýkaného života. Nejdříve to byly tři cesty i s dětmi za manželem Josefem Němcem, který byl kvůli svým vlasteneckým názorům jako státní úředník často překládán – po roce 1850 byl přeložen až do Uher. A potom po přežité tragédii, kdy pochovala milovaného syna Hynka, jedna studijní bez dětí (1855), kdy už dobře věděla, o co se má zajímat především. Dobře se cítila na Sliači, ale také ve Zvoleně, Radvani, Banské Bystrici, Horní Lehotě, Brezně, Černém Balogu, Bacúchu a jinde. Právě do Bacúchu a na Muránský hrad se po stopách Boženy Němcové vydaly tři generace členů Slovensko-českého klubu v SR z Košic, aby si přímo na místech spjatých se jménem české spisovatelky připomněli 150. výročí jejího úmrtí.
Nejdříve se ale seznámili s těžkým životem Boženy Němcové a přehledem její tvorby. Zejména proto, že ti nejmladší již mají ve slovenských základních školách minimální informace o české literatuře či historii. A také společně zhlédli televizní film Ako listy jedného stromu o cestách a vztahu B. Němcové ke Slovensku, jeho lidem a slovenské kultuře. A ještě ti šikovnější stihli připravit kostýmy na zítřejší představení.
Druhý den zrána se vydali do Bacúchu, obce na Horehroní. Právě zdejší minerální pramen byl 14. 10. 1962 pojmenován po české spisovatelce u příležitosti 100. výročí jejího úmrtí. Božena Němcová totiž strávila v obci Bacúch ve společnosti slovenského spisovatele, lékaře Gustava Kazimír Zechenter-Laskomerského nějaký čas a také si zde léčila svůj neduh. Voda jí velice chutnala. Napsala: „Voda je velmi dobrá – studená, jako led a tak silná, že se oči zalévají, když pohárek vypije a člověk je potom v stavu klince strávit.“ Skupinu k pramenu zavedl starosta obce Ing. František Kán a přidal i několik základních informací o historii obce, pobytu B. Němcové i kvalitě vody. Ochutnali jsme ji a dali B. Němcové zapravdu, že s vysokým obsahem železa sílu má. Z původních lázní však už nic nezůstalo.
Odpoledne to vypuklo. Dvanáct chlapců a mužů si na hlavu nasadilo koruny s nápisem měsíců, Maruška, Holena, macocha i vypravěčka se připravily na svoje role, asistentky zavěsily jablíčka, „zasadily“ fialky a do trávy rozhodily červené jahody. Připravil se i kameraman STV a dramatizace pohádky B. Němcové O dvanácti měsíčkách mohla začít. I tato pohádka B.Němcové pochází ze Slovenska. Někdy došlo k přebreptům, které pak vyvolávaly záchvaty smíchu, právě tak jako slova obecné češtiny. Holt, jazyk 19. století i jazyk pohádek je hodně rozdílný od současného. Všichni si pohádku doslova užili. Jen tak mimochodem si při ní ti mladší zopakovali i názvy měsíců v češtině, které jim leckdy dělají problémy. Také si prohlédli některé knížky na výstavce i tu nejstarší z názvem Putování po Slovensku, která byla vydaná v roku 1930 v Praze.
Putování po stopách Boženy Němcové na Gemeri završil výstup na Muránský hrad, kam propagátorku česko-slovenských kontaktů doprovázel slovenský prozaik a básník Samuel Tomášik. V rozvalinách hradu jí vyprávěl pověst o Muránské Venuši – Márii Séčiové. Povodil ji po troskách hradního kostela postaveného původně v byzantském slohu, také jí přiblížil působení Jana Jiskry z Brandýsa i pobyt bratříků na Gemeri a pochválil se také svými nálezy i vykopávkami. To potvrzuje dopis Němcové Tomášikovi z prosince 1855: “Starožitnosti, jež jste mi dali, odevzdala jsem do Museumu, a již byly v sekci archeologické předloženy…”
Když se z Gemera a Horehroní Božena Němcová vrátila do Banské Bystrice, chtěla literárně pracovat u rychtáře Michala Ráruse, ale uherská policie sledovala každý její krok. Slovensko, které si zamilovala a kde se zdravotně zotavila, musela po dvou měsících opustit a vrátit se do Prahy. Jenže tam se idyla slovenské dědiny ztrácela pod tíhou starostí o přežití každého dne. Nicméně korespondence se slovenskými přáteli celých dalších 6 roků jejího života dokládá, že dojmy z cesty po Slovensku byly silné. Moc, moc si tato žena s pomněnkovýma očima přála znovu ho navštívit.
Banskobystrický rodák Dr. Gustáv Kazimír Zechenter o ní později napsal: „Božena náš národ obzvláště milovala a mezi námi se delší dobu zdržovala, sbírala naše zvyky, naslouchala naším pověstem, nás s bratry Čechy seznamovala, mezi námi vzájemnou lásku budila. My jí v srdcích našich stavíme pomník na věčné časy.“
Během svých pobytů na Slovensku se Božena Němcová seznámila a přátelila se slovenskou inteligencí, dobře se cítila třeba v rodině básníka Sama Chalupky, který jí umožnil kontakty s lidovými vypravěči pohádek a pověstí. Po návratu v dopise Samovi Chalupkovi z 22. listopadu 1855 vzpomíná na krásný pobyt na Horehroní a kromě jiného píše: „Veselejší mysl mám, za což děkovat krásné přírodě u Vás a příjemnému obcování s Vámi, milí přátelé. Jmenovitě mi pobytí u Vás a v Brezně zůstane nezapomenutelné; já se cítila jako doma a věru bych se neprotivila, kdyby mne chtěli do Lehoty vypovědět asi na půl léta.“ Mezi přáteli často vzpomínala na Slovensko a toužila se vrátit. Návratu se však nedožila. Zato vydala deset svazků Slovenských pohádek, román Podhorská vesnice, novelu Chýše pod horami a národopisné studie Uherské město Darmoty, Obrazy ze života Slováků, Obrazy ze života slovenského, Kraje a lesy na Zvolensku a množství článků, úvah i statí o Slovensku v různých časopisech a sbornících.
novějšído Fotogaleriestarší