SK-CZ Klub » Básník, jenž miloval svět

Archiv

Básník, jenž miloval svět

Přestože byl Jiří Wolker střídavě vyzdvihován a zatracován, má svoje pevné místo mezi českými básníky. Letos v lednu uplynulo 95 let od jeho smrti. Poslední dny života J. Wolker strávil na léčení ve Vysokých Tatrách, jeho pobyt v Tatranské Poliance připomíná pomníček u jezírek. Více než dvacítka členů Slovensko-českého klubu v SR si právě v těch místech připomněla šest měsíců, které zde Jiří Wolker prožil s velkou nadějí na život.

V době dospívání stál před dilematem – věnovat se hudbě, výtvarnému umění nebo literární tvorbě? Projevoval nadání pro všechny tyto obory. Nakonec však převážily literární pokusy. První sbírka veršů s názvem Host do domu vyšla Jiřímu Wolkrovi v roce 1921 v době, kdy byl posluchačem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. A nutno dodat, že kritika ji přijala příznivě. V dubnu 1923, bylo to těsně před druhou státnicí, mu lékaři zjistili tuberkulózu a doporučili klimatickou léčbu ve Vysokých Tatrách. Léčení začalo v červnu na Tarajce, dnešním Hrebienku, odtud se po zhoršení stavu přemístil do Tatranské Polianky. Někdy se cítil poměrně dobře, plánoval vrátit se na univerzitu, jindy z vysokých teplot blouznil. V listopadu celý zoufalý napsal známou báseň Umírající. „…Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je…“

Na konci listopadu přijela do Tatranské Polianky paní Wolkrová a poslední dny synova života strávila s ním ve studeném pokoji, kde voda do rána zamrzala. Matka a syn, dvě ztracené bytosti uprostřed vesmírné samoty. Vánoce roku 1923 Jiří vnímal již jen z polovědomí, navíc dostal zápal mozkových blan. Matka se rozhodla svého Jurka odvézt domů. Na Silvestra začala strastiplná cesta, nosítka s mladým básníkem opouštějícím tento svět byla umístěna do zavazadlového vozu a vedle lyží a kufrů seděly matka a ošetřující sestra. V Bohumíně ve dvě hodiny v noci vlak zastavil a kvůli závějím dál nejel… Po dvanácti hodinách útrap se konečně dostali do Prostějova.  Doma Jiří Wolker v devět hodin ráno 3. ledna 1924 zemřel. Na svůj hrob si ještě 28. listopadu během léčení v Tatranské Poliance napsal epitaf.:

            Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět

            a pro spravedlnost jeho šel se bít.

            Dřív, než moh srdce k boji vytasit,

            zemřel, mlád dvacet čtyři let.

Literární pásmo o jeho krátkém životě a tvorbě v Sanatoriu dr. Guhra (předtím Jiřího Wolkra) doplnili někteří účastníci recitací Wolkrových básní nebo interpretací jeho pohádek, zastavili se u busty J. Wolkra v hale a poté se vydali k jezírkům, kde je pomník s pamětní deskou. Původně byla bronzová podobně jako busta na sloupu před sanatoriem, ale oba artefakty skončily bůhvíkde. Současná pamětní deska už není z kovu, tak snad nebude lákat sběrače.

Jméno mladého básníka však není zapomenuto. Dodnes ho nese soutěž určená autorům do 35 let, kteří nemají vydané vlastní dílo. Během 55. ročníků pomohla soutěž Wolkrova Polianka výrazně rozvinout tvořivou aktivitu současných talentovaných básníků i prozaiků.

 

Top