To, že místem setkání převážně mladých členů Slovensko-českého klubu ve Slovenské republice byla socha Aloise Jiráska v Bardějově na náměstí Aloise Jiráska, nebyla náhoda. Zářijová dvoudenní akce totiž patřila poznávání tvorby tohoto českého spisovatele, který měl k Slovensku osobitý vztah. Hned u sochy si účastníci akce uvedli prvotní informace o spisovateli, které pak rozšířili večer v rámci hlavního programu, kdy se seznámili i s Jiráskovým třídílným historickým románem Bratrstvo o působení vojsk Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensku, jejich bojích proti Janu Huňadymu v zájmu krále Ladislava Pohrobka a vlivu na slovenské obyvatelstvo. Seznámili se také s některými dalšími Jiráskovými tituly a po komponovaném pásmu si písemně zopakovali, co si ze všech informací o Aloisi Jiráskovi zapamatovali.
„Na této druhé cestě za Bratrstvem prohlížel jsem si právě v neděli o svatodušních svátcích košické muzeum. Bylo tam prázdno, jen strážce tu seděl mezi starou zbraní, obrazy a památkami a tiše se modlil z knížek. Byl zřejmě překvapen a jistě ne nemile, když jsem jej oslovil česky. Byl Slovák, modlitby měl slovenské. V muzeu našel jsem leccos zajímavého. Uviděl jsem také obraz, ne starý, také ne krásný, ale výmluvný: Příchod Maďarů. Samý chlapík, samé rytířské postavy na koních, samý bohatýr. A před nimi opěšalí Slováci, ztrhané, bědné postavy, hluboko se klanějící. Pohled na ten obraz, na tu malovanou lež, hnětl a dráždil. Opodál v síní seděl Slovák a tiše se modlil,“ píše Alois Jirásek ve svých vzpomínkách na druhou cestu po Slovensku, kterou podnikl v roce 1897.
Sám osobně prověřoval všechny detaily, které pak použil ve svých dílech. Například při poslední studijní cestě projel úsek mezi Prešovem a Bardějovem na voze. Chtěl navštívit města a vesnice, osobně poznat i terén, kterým se bratříci pohybovali. Na základě studia historických listin a různých pramenů mohl potom rozvinout skutečné události spisovatelsky volně komponovaným dějem.
Zavítal také do Sarospataku.
„Prohlédl jsem si bojiště u Šarišského Potoka, kde zahynulo jádro bratrstva s Petrem Aksamitem a jinými hrdiny. Pak jsem zamířil do města. V novém zámku knížete Windischgrätze jsem se setkal s krajany, s Němci z Čech. Správce Knobl Jánoš pocházel z Tachova. Ale přijetí nebylo právě krajanské. Ostatně jsem v novém zámku nic nehledal, mne vábil starý pustý hrad Rákocziho. Delší dobu tu žil a pracoval náš velký Komenský. Tu v té síni snad vykládal Komenský vdově Rákocziho a mladému Zikmundovi své návrhy na reformu školství v Šarišském Potoku. Na nádraží pak nesnáz: nerozuměli ani česky, ani německy. Až nějaký menší úředník železniční se mne ujal, Němec. Když uslyšel, odkud jsem, že jdu po stopách husitských Čechů, zvolal: „Ach, Češi tu byli a objevili tu lomy na mlýnské kameny, začali je tu dělat a mlýny stavět“. Dle něho byli zakladatelé zdejšího průmyslu výroby mlýnských kamenů Češi. Jenže nevím, byli-li to osadníci z dob bratříků nebo z dob pozdějších.“
Jirásek navštívil Slovensko třikrát, aby se osobně seznámil s prostředím, v němž se děj románu odehrává, s vyprávěním lidí a s dokumenty zejména z farských kronik. V duchu spisovatelova poznávání si účastníci putování po stopách Aloise Jiráska na východním Slovensku prohlédli historické bardějovské náměstí, zavítali na výstavu ikon, vystoupali na Zborovský hrad, připomněli si působení bratříků v okolí, objevili pomník České družině ve Zborově a navštívili vojenské hřbitovy z 1. a 2. světové války.
Realizované s finanční podporou Úřadu vlády SR
program Kultura národnostních menšin 2013
a Ministerstva zahraničních věcí ČR
novějšído Fotogaleriestarší