Pravděpodobně je velice obtížné určit přesný počet dnes existujících jazyků, nicméně podle odborníků se na světě v současnosti hovoří zhruba šesti tisíci řečmi. Přitom za života posledních tří generací zmizelo z tohoto počtu více než 200 jazyků. Abychom si uvědomovali význam své mateřštiny v souvislosti s kulturní rozmanitostí, vyhlásila UNESCO v roce 1999 Mezinárodní den mateřského jazyka. Celosvětově je tento den uznávaným od roku 2008 a připadá na 21. února.
Podnětem pro pochopení významu jazyka při zachování kultury byla podle portálu svetyliteratury.cz v roce 1952 demonstrace studentů několika vzdělávacích institucí, mezi nimi třeba Dhaka University, Jagannath University či Dhaka Medical College. Studenti se dožadovali uznání svého mateřského jazyka – bengálštiny, jako jednoho ze dvou národních jazyků. Demonstranty však policisté během akce v dnešní Bangladéši postříleli.
Historie mnoha menších zemí světa by v souvislosti s jejich jazykem rovněž mohla potvrdit tvrdé zásahy. Česko nevyjímaje. Dnes je naše mateřština podle Českého rozhlasu každý rok bohatší zhruba o 700 nových slov. Pocházejí buď z cizích jazyků, a nebo vznikají v důsledku rozvoje moderních technologií. Ze světa politiky pochází další trend současné češtiny – přecitlivělost. Z obavy, aby snad nedošlo k urážce kohokoli, hledají Češi stále častěji neutrální a korektní výrazy. Některé z nich znějí i dost komicky. Asi by se ochránci a tvůrci češtiny v době národního obrození nestačili divit, jaká slova dnes vládnou jazykovému projevu. Některé novotvary už bez problémů používají média, spousty neuvěřitelných složenin jsou v diskusích pod články. A řeči ajťáků jiné profese rozumějí jen stěží. Pro člověka citlivého na jazyk je přímo balzámem četba děl třeba Karla Čapka, Ivana Olbrachta a dalších.
Jisté je, že jazyk je jedním ze základních nástrojů pro uchování a rozvíjení kultury. Ať si to uvědomujeme či nikoliv, čeština je krásný jazyk. Prý i Jan Werich říkal, že červeňoučké jablíčko se dá říci jen v češtině.