Co bychom si namlouvali, že každý na Slovensku ví, kdo to byl Vítězslav Hálek a čím se do historie zapsal i jeho syn Ivan. A když přidáme silný košický vítr a nepříjemný březnový déšť není se co divit, že na akci Slovak & Czech World Network nepřišlo zas tolik návštěvníků jako obvykle. Avšak nebylo jich ani až tak málo a kdo přišel, ten s obdivem k lékaři a spisovateli Ivanu Hálkovi i poznání historie nešetřil.
Nedá se říci, že by před rokem 1918, tedy před vznikem Československa, na slovenské území nepřicházeli žádní Češi. Podle statistiky z roku 1910 žilo v Horních Uhrách zhruba více než sedm a půl tisíce Čechů, ale v nové republice při sčítání lidu v roce 1930 vzrostl jejich počet na téměř 122 tisíc. Takový počet se v historii již nikdy neopakoval. Jedním z těch, kteří se rozhodli žít za řekou Moravou začátkem 20. století, byl Ivan Hálek.
Narodil se 11. listopadu 1872 v Praze jako druhorozený syn oblíbeného českého básníka mladé generace druhé poloviny 19. století Vítězslava Hálka. Ten ještě nepřekročil ani čtyřicítku a už svět opustil. Ivan vyrůstal s matkou. Po maturitě se rozhodl pro medicínu. Na univerzitě se sblížil se Slováky, kteří v Praze studovali a sdružovali se v akademickém spolku Detvan. Jeho blízkými přáteli byli především Dušan Makovický, Jan Kraicze a Vavro Šrobár. Zejména jejich prostřednictvím nabyl vztah ke Slovensku, ale jistě také díky kontaktům s profesorem T. G. Masarykem. To, že se po promoci Dr. Ivan Hálek nerozhodl pro žádné české město, nýbrž pro Slovensko, jistě také souvisí s humanistickými a trochu romantickými ideály tehdejších intelektuálů, s vlivem Masarykových přednášek, mezi nimi i těch, které programově hlásaly ideu československé vzájemnosti a především s přátelstvím z časů studií. D. Makovický, který byl tehdy lékařem v Žilině, nabídl I. Hálkovi ordinaci praktického lékaře v Čadci.
Bezesporu to musel být šok vyměnit pražské intelektuální prostředí za holá úbočí, sem tam shluk ubohých stavení, za neskonale chudý kraj Kysuc. Poznal ho během cest za pacienty i v nejodlehlejších koutech velice důvěrně. Všude viděl bídu, duševní i tělesnou zaostalost. A na každém kroku alkoholizmus. Po čtyřech letech působení v Čadci se Hálkovi přestěhovali do Žiliny. Tam už byli jiní pacienti, živnostníci, měšťané, dělníci i vesničané z okolí, tak odlišní od Kysučanů. Byl jedním ze zakladatelů Dětské nemocnice v Žilině, která byla druhou na Slovensku. Spolu s manželkou Luisou byli taktéž jakýmisi osvětovými pracovníky, kteří chtěli pozdvihnout kulturní a duševní úroveň lidí žijících v tomto regionu.
Po vzniku Československé republiky začal být politicky činný, nejbližší mu ovšem byly činnosti, které souvisely se zdravotnictvím. Jaká byla tehdy zdravotnická situace na Slovensku po vzniku Československa? Bezútěšná. Většina zdejších lékařů se hlásila k maďarské nebo k německé národnosti. Odmítali složit povinný slib věrnosti nové republice a radši odešli do Maďarska nebo do Rakouska. K slovenské národnosti se hlásilo jen 25 lékařů. Lékárníků bylo ještě méně, pouze osm. Hálek se v nově vzniklé republice začal angažovat v agrární straně, za niž byl 1920 zvolen poslancem Národního shromáždění, byl členem výboru pro zdravotnictví. Po zkušenostech z Kysuc se zaměřil na zlepšení zdravotní situace na Slovensku a vyhlásil boj alkoholizmu.
Ale v Evropě se schylovalo k tomu, co nikdo nechtěl. Vypuknutí války předcházel rozkol v Československu, krátce trvala Druhá republika. Jako zaměstnanec české národnosti byl Ivan Hálek po vyhlášení Slovenského státu zbavený služby a podobně jako mnoho desítek tisíc dalších Čechů byl s rodinou po třiceti osmi letech věrných služeb slovenskému lidu ze Slovenska vyhoštěn. Vrátili se do Prahy. A často listoval v albu vzpomínek na Kysuce. Tak vznikly Zápisky lékaře, Kysuce a Vzpomínám na T. G. M. Obnovení Československa se už nedožil. Zemřel těsně před koncem 2. světové války, tři dny po americkém náletu na Prahu, 17. února 1945. Je pochován na pražském Vinohradském hřbitově ve společném hrobě s manželkou Luisou a dcerou Elenou.
Informací o Dr. Hálkovi odznělo samozřejmě mnohem více, doplnily je i ukázky z jeho knih. Reakce návštěvníků byla jednoznačná: Je potřebné připravovat takovéto projekty, abychom poznávali svoji historii a osobnosti, které posouvaly dění dopředu. Odzněl i jeden návrh, zda by organizace Slovak & Czech World Network nemohla mít zástupce, který by na školách v hodinách dějepisu vyprávěl podobně jako přeživší o holokaustu.
miš
