Jaroslav Hašek měl nepochybně nepokojnou krev, zvídavého ducha toužícího dohlédnout za hranice konvencí, ale především lačného poznávat, což, upřímně řečeno, u géniů zase nebývá tak neobvyklé. Ano, Hašek měl boty božských tuláků, v nichž prošel pořádný kus Evropy. Že na svých cestách nemohl minout Slovensko je jasné jako slunce na obloze bez mráčku. Můj přítel, haškolog Radko Pytlík, by mohl vyprávět. A také vypráví – v mnoha publikacích, které po sobě zanechal, případně editoval. Jako třeba tu citovanou v titulu Jaroslav Hašek: Křížem krážem Evropou/ Radko Pytlík: Jak vznikl Švejk. (Vydalo nakladatelství Věra Dyková – EMPORIUS, Praha 2019.)
Radko Pytlík zemřel 31. ledna 2022 ve věku 93 let a já měl tu čest se v obřadní síni poklonit jeho rakvi a říci jemu i smutečním hostům, jak velmi si ho vážím, jak si cením toho, že jsem ho mohl považovat za svého přítele. Od Radka také vím, jak Hašek Slovensko miloval. A že měl s čím srovnávat. Ve stati Skelivka Pytlík například upozorňuje na stejnojmenné ukrajinské město, dříve známé jako Felštýn, které bylo svědkem přesunu Haškova praporu na haličskou frontu. Radko v této souvislosti připomíná, že spisovatel znal zdejší kraj ještě z mládí a dokázal se zde bez problémů domluvit. Zvláště v letech 1900–1905 byla Haškova cestovatelská posedlost až neskutečná. Roku 1900 se seznámil se Svetozárem Hurbanem-Vajanským na Slovensku a jeho črtu Smrt horala zveřejnil list našich krajanů až v americkém Baltimore. Po roce se Hašek na Slovensko vrátil, aby úspěšně a bez průvodce překročil Vysoké Tatry. Provázeli jej ovšem bratr, Ján Čulen a Viktor Janota. Pronikli mezi Poláky, ale i Maďary a Cikány do Podhalí.
Roku 1902 zdolal Hašek Ďumbier a navštívil Zvolen, Levoču, Rožňavu, Spišské Podhradí, Poprad a obojí Tatry. Dostal se až do údolí řeky Ráby a poté do Malých Karpat. Přebrodil Hron a zřejmě navštívil Banskou Štiavnicu. Při návštěvě rázovité Detvy přespali u faráře Judelky a v Prenčově pobyli u faráře Andreje Kmeťe, jehož poznal již dva roky předtím. V jednom pozdějším dopise Hašek zmiňuje jakousi milostnou epizodu z Myjavských Kopanic při níž, jak tvrdí, se pohlavně nakazil. Jeho dojmy posléze uveřejnil Servác Heller v Národních listech.
Roku 1903 pak Hašek vyráží na balkánskou cestu „na pomoc makedonským povstalcům“. Navštívil Sedmihradsko a celkem dvakrát jej zadrželi při pokusu přejít ruskou hranici. V Krakově byl pro změnu chycen ruskými pohraničníky, když se chtěl dostat do tehdejší „haličské“ gubernie a místo toho se dostal do vězení. Při návratu potkal v Helfštýně svou známou Slávku Hajnišovou, a jelikož studovala v Praze na Vyšší dívčí škole, seznámil se později jejím prostřednictvím se svou budoucí manželkou Jarmilou Mayerovou.
Roku 1904 Hašek na ukradeném bicyklu dojel až do Norimberka a překonal švýcarské Alpy do Itálie, kde se podle všeho dostavil k odvodu. Radko Pytlík se zřejmě oprávněně domnívá, že v přijímači zkolaboval (snad při výstupu na Vale di Calagno v nesmírném vedru, jak je to zmiňováno v novele Dobrý voják Švejk v zajetí), načež získal odklad. Dost možná, že pak navštívil ještě Benátky a Terst, o čemž by svědčilo pár reportážních črt.
Roku 1905 prošel Hašek s baleťákem Hněvsou a malířem Kubínem část údolí Dyje a navštívil Znojmo, odkud pokračovali do Vídně, kde sice našli dům J. S. Machara, ale přijala je pouze jeho choť. „Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka,“ posteskl si nad tím Hašek, „ten nebyl doma.“
Po několika dnech pokračovali k Neziderskému jezeru a k Balatonu. Jak Hašek zaregistroval, už tenkrát tu byli Češi známí jako výteční fotbalisté. Nato šel Hašek úplně sám až do Chorvatska, byl fascinován romantickou krajinou mezi řekami Murou a Drávou, navštívil Istrii a vrátil se přes štýrské Alpy.
Z toho všeho, co na nesčíslných cestách Haškovy oči viděly, a co geniální spisovatel popsal, literární historik komentuje lakonicky:
Myslím, že na Slovensku byl šťastný.
Lubomír Brožek