Nad hlavami těžké mraky, na trávě kolem jinovatka, nepříjemně pofukovalo, chlad se vtíral pod kůži. Zamířili jsme k vesnickému domku, snad je to cíl naší cesty. Snad se trochu zahřejme… Najednou jsme se ocitli v zcela jiném světě. Ve světě barev, bezhraniční inspiratívnosti, tepla lidskosti, spoustě nepotřebných drobností, které dávají vzniknout novým věcem. A také v muzeu tužek, v tvořivých ateliérech, ve výstavních prostorách, v knihovně. Prostě v Artfarmě, tvořivém prostoru na venkově, která je v obci Drienovec hned vedle Moldavy nad Bodvou. Jana Zitová spolu s manželem Vladimírem Vološinem před více než deseti lety vyměnili byt v košickém paneláku…

Jednoznačně to byly tři zajímavé dny, přestože počasí zrovna nebylo turistice moc nakloněné. Více než třicetičlenná skupina členů Slovensko-českého klubu z Košic se vydala po stopách svých krajanů do Turce, kteří zde, v malebné kotlině nebo přímo v Martině prožili podstatnou část svého života. A jak to v dnešním rychlém životě bývá, jejich jména jsou téměř zapomenutá i přesto, že pro zemi, kde žili, vykonali kus práce. Po příjezdu do Martina skupina navštívila malý dům, který se ukrývá v jedné z bočních martinských uliček – Muzeum kultury Čechů na Slovensku. Kdysi před lety byl domovem manželů Horákových. Pani Anna rozená…

Mohli se setkat? Určitě by si měli o čem povídat. Oba milují umění, historii a svou práci. Oba jsou muzejníci celou duší. Mohli se setkat? Ani náhodou. Zatímco jeden se poprvé postavil na vlastní nohy jako žvatlající batole někdy v roce 1957, druhého jeho nohy při pochodu smrti z Osvětimi jen pár dní před osvobozením koncentračního tábora už neunesly. Tak začíná jednoaktovka Heleny Miškufové s názvem Dialog (Poláka s Pollákem), kterou v rámci Dnů evropského kulturního dědictví uvedl Slovensko-český klub ve Slovenské republice v historické budově Východoslovenského muzea. Formou rozhovoru přibližuje autorka meziválečné období a situaci v Košicích, kde významnou…