Bylo krátce po poledni 14. února 1945. V Praze se rozhoukaly sirény a oznamovaly nálet. Více než 60 amerických bombardérů jasnou oblohou mířilo nad Prahu. Nemálo Pražanů na tento zvuk ani nestihlo reagovat. Už pět minut nato dopadly první bomby. Američané svrhli při kobercovém bombardování na zděšené obyvatele přibližně 150 tun trhavých a zápalných bomb. Jejich cílem nebyly žádné významné vojenské objekty, ale obydlené obvody Vyšehrad, Nové Město, Nusle, Karlovo náměstí, Vinohrady a další části Prahy.
V důsledku náletu bylo zabito více než 700 lidí a téměř 1200 bylo raněných. Až v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě 23 mrtvol do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu. Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů a bez střechy nad hlavou zůstalo 11 tisíc Pražanů. Silně poškozené byly Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga. Američané tehdy mířili na Drážďany a údajně si je spletli s Prahou. Mezi zabitými byli Vlasta a Otakar Štáflovi, kteří bydleli na Mánesově 20. Na budově je dnes pamětní deska.
Akademický malíř Otakar Štáfl se zapsal do českého a slovenského výtvarného světa a zcela jedinečně také do dějin Vysokých Tater. Bylo to krátce po vzniku Československé republiky, kdy se poprvé vydal do východní části nového státu. Krajem neprocházel jako zvídavý turista, ale jemná ruka grafika zachytávala na papír neobvyklé podoby hor. Přestože měl již plné skicáře, hory i doliny, příroda i drobné tvorstvo ho stále lákaly. Především maloval akvarely tatranských scenérií v různých ročních obdobích. V lednu 1922 měl již připravený soubor 120 akvarelů, který chtěl vydat. Vysoké Tatry propagoval v českém tisku podobně jako Karel Čapek. V roce1928 vyhrál konkurz na pronájem Chaty u Popradského plesa, za spolunájemce si vybral Václavu Fišku, kterého znal již z lázní na Štrbském Plese. Od dubna 1929 žila chata rušným turistickým životem, byla v ní stálá výstava Štáflových obrazů a v okolí vyrostlo alpinum se všemi významnými druhy tatranské flóry. Tehdy Otakar Štáfl oživil svou myšlenku zpočátku dvacátých let vytvořit v Tatrách pietní místo, které by připomínalo oběti hor, vybudovat hřbitov bez hrobů. Začaly hodiny a hodiny neúnavné práce českého výtvarníka, jeho ženy Vlasty, přítele Aloise Lutonského, pomáhal i Štáflův otec. Na vytýčené místo pod svahem Ostrvy dopravovali hlínu, horské květiny, stavěli cesty a schodiště, dali zhotovit detvanské kříže. Začala se stavět i kaplička. Štáfl už připravoval obraz pro kapličku, dal mu název Snášení raněného horolezce. Vlasta spolu s Aloisem Lutonským chystali knihu o Symbolickém hřbitově. Politická situace v Československu se však v roce 1938 začala měnit a Štáflovi museli milovaný slovenský kraj opustit jako tisíce dalších Čechů. Nicméně práce na slíbeném obrazu pro kapličku na Symbolickém hřbitově pokračovaly i v Praze. Vše zhatil 14. únor 1945…
V roce 1947 přibyla k deskám na Symbolickém hřbitově u Popradského plesa další – jsou na ní jména těch, kteří se zasloužili o jeho vznik. Otakar Štáfl a Vlasta Štáflová.
Štáfl nezapomínal ani na svou rodnou Vysočinu. Mezi jeho nejoblíbenější patřily vršky mezi Zbožicí a Horní Krupou, ale i v Havlíčkově Borové, na Humpolecku a Chotěbořsku. V Havlíčkově Brodě, v jeho rodném městě, mu byl v roce 1957 otevřen památník. Umístěn byl do obranné věže středověkého opevnění a je všeobecně nazýván Štáflova bašta. Mezi množstvím různých dokumentů a obrazů jsou pro návštěvníky stále nejatraktivnější plastické obrazy ze života Karla Havlíčka Borovského, které Štáfl vytvořil pro výstavu o českém spisovateli.
miš