listopad 2015

         Byl první listopadový den roku 1420 a vojsko uherského a římského krále, také dědiče českého království Zikmunda Lucemburského už podruhé v tom roce vyrazilo směrem na Prahu pokořit odbojné husity. Ale Pražanům na pomoc přispěchali husité z Loun, Žatce i dalších obcí a oblehli Vyšehrad. Přestože situace pro husity zpočátku nevypadala nijak příznivě, nakonec vojsko Zikmunda Lucemburského sestavené z německých žoldnéřů a uherských jednotek porazili. Podle kronikářů husité ve vítězné bitvě vyrazili za prchajícími urozenými pány i prostými vojáky s úmyslem nebrat zajatce. Na polích i mokřinách v okolí pak zůstaly na čtyři stovky těl. Husité ztratili asi třicet mužů. Do historie tento střet vešel jako bitva u Vyšehradu a byl jakousi dohrou první křížové výpravy proti husitům. V následujících dnech se poražené Zikmundovo vojsko Čechům mstilo, vypalovalo vesnice a městečka poděbradských a jiných českých pánů. Uherská posádka v Nymburce dokonce tak důkladně, že některé vesnice natrvalo zmizely.

         Český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf Jan Zrzavý se narodil 5. listopadu 1890 jako šesté dítě v rodině učitele v obci Vadín – Okrouhlice u Havlíčkova Brodu. Malovat se učil soukromě, později několik roků studoval na UMPRUM, ale na pražskou Akademii nikdy nebyl přijat. Český venkov ho zpočátku nijak zvlášť nelákal. Zamiloval se spíš do Francie, motivovala ho Paříž a zejména Bretaň, kam se často vracel, ale obdivoval také Itálii a Řecko. Jeho další umělecký vývoj značně ovlivnilo setkání s Bohumilem Kubištou. Na jaře 1918 vystavoval se skupinou Tvrdošíjných, následovaly samostatné výstavy, členství v Umělecké besedě, v roce 1924 ilustrace Máchova Máje, čtyři roky poté ilustrace Erbenovy Kytice a vlastní tvorba. Po 2. světové válce tři roky působil jako profesor malby na katedře výtvarné výchovy Palackého univerzity v Olomouci. V padesátých letech nevystavoval, věnoval se ilustracím knih. V šedesátých následovala řada výstav v českých městech a v 1965 byl jmenován národním umělcem. K osmdesátým pátým narozeninám uvedla Národní galerie výstavu děl Jana Zrzavého z jejích sbírek. Je řazen mezi avantgardní výtvarníky, nicméně sám se k avantgardě nehlásil, ale za moderního umělce se považoval. Jan Zrzavý zemřel 12. října 1977 v Praze, je pochován v Krucemburku.

         A ještě jedna bitva, která však měla rozhodující vliv na další osud českého státu. Na Bílé hoře, jak známo, bylo vojsko českých stavů poraženo dvěma katolickými armádami – vojskem císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy. Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla rozhodující bitvou třicetileté války. Byla sice krátká, stala se však zlomem v dějinách českých zemí a následně téměř 300 let byli na českém trůně Habsburkové. Mnoho lidí muselo následně uprchnout za hranice a vůdci stavovského povstání, pokud neodešli do ciziny, byli pozatýkáni a 27 z nich bylo roku 1621 exemplárně popraveno na Staroměstském náměstí v Praze. Ostatním povstalcům byli zkonfiskovány jejich statky a další majetky. Tyto první Ferdinandovy kroky vedly k zániku stavovského státu a nastolení násilné katolizace.

         Jméno Toyen jistě zná více lidí, než jméno Marie Čermínová. A přitom je to ta samá osoba. Narodila se 21. září 1902 v Praze, v šestnácti odešla z domu a pracovala jako dělnice při výrobě mýdla. Ne dlouho. Byla totiž přijata na dekorativní malbu na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Její životní cestu ovlivnilo celoživotní přátelství s malířem, spisovatelem a fotografem Jindřichem Štýrským, s nímž se připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace Devětsil. Následovala Paříž, hledání vlastní cesty a po návratu do Prahy v roce 1934 se stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR. Za nacistické okupace byl surrealismus jedním z pronásledovaných umění. Po válce krátce v Čechách vystavovala, v roce 1947 ale natrvalo odjela do Paříže, kde se stala vyhledávanou ilustrátorkou a zúčastnila se řady kolektivních i samostatných výstav. V posledních deseti letech života se však ve městě nad Seinou cítila velmi opuštěná, její přátele již odešli na onen svět. Toyen, jedna z představitelek evropského surrealizmu zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži, pohřbu se zúčastnilo jen pár nejbližších přátel.
A proč Toyen? To vysvětlil Jaroslav Seifert ve své knize Všecky krásy světa: Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný.

         V starší historii ještě zůstaneme a připomeneme si učence a pedagoga, jehož odkaz je platný dodnes. S jeho jménem se váže přívlastek „učitel národů“. Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592, ale místo narození známo není. My si připomínáme 345. výročí úmrtí Komenského, zemřel 15. listopadu 1670. I jeho osudu se dotkl nástup Habsburků a silná katolizace českých zemí. Kvůli svému vyznání musel opustit Fulnek, kde žil, a skrývat se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal konvertovat ke katolictví. Po roce ukrývání mu na mor zemřela žena a dvě děti. Poté odešel do exilu do polského Lešna, byl zvolen biskupem Jednoty bratrské a začal psát odborná díla. Jeho Brána jazyků otevřená a Informatorium školy mateřské mu zajistily věhlas po celé nekatolické Evropě. Později byl pozván do Švédska, aby vedl reformu tamního školství a napsal pro ni učebnice, následně do uherského Sárospataku, kde měl rovněž reformovat školství. Cestou po slovenském území navštívil několik bratrských obcí – Skalici, Trnavu, Púchov, Lednici. Levoču a Prešov. Ze Šarišského Potoku se vrátil do Lešna, avšak při požáru města přišel kromě jiného o všechny svoje rukopisy. Konec svého života (14 let) strávil v holandském Amsterdamu. Napsal celou řadu odborných knih, snad nejznámější je Didactica magna, spis o dones platných vyučovacích metodách. Zemřel 15. listopadu 1670 a byl pochován v kapli kostela v Naardenu. V roce 1929 byly jeho ostatky objeveny a v letech 1935 až 1937 nechala Československá republika kapli upravit jako mauzoleum. Od roku 1992 je v Naardenu Muzeum J.A. Komenského se zajímavou expozicí.

         Listopad je měsícem narození i úmrtí pozoruhodné osobnosti české poezie Karla Hynka Máchy, který uzřel světlo světa 16. listopadu 1810. Vystudoval práva a filozofii, zajímal se o českou historii a literaturu, amatérské divadlo, také v divadle hrál, byl vášnivým cestovatelem a výrazně vstoupil do české literatury. Většinou chodil pěšky a to nejen po Čechách, ale třeba se s přítelem vybral do Itálie a pak přes Slovinsko zpět do Prahy. V září 1836, ve věku 26 let, se Mácha přestěhoval do severočeského města Litoměřice, kde nastoupil jako koncipient u litoměřického justiciára. Dne 1. října se v Praze jeho snoubence Lori narodil syn Ludvík. Tři dny nato jel Mácha do Prahy, aby synáčka viděl a pak ještě v noci 15. října se doslova rozběhl z Litoměřic do Prahy Bylo to naposledy, kdy Prahu navštívil a kdy viděl synka a Lori. V neděli 23. října si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho následného infekčního onemocnění. Nemoci podlehl 6. listopadu, dva dny před svatbou. Karel Hynek Mácha byl pochován v Litoměřicích, jeho ostatky však byly v roce 1938, v obavě před zabráním českého pohraničí německou říší, převezeny do Prahy. Dne 7. května 1939 měl Mácha na vyšehradském Slavíně druhý pohřeb, který se stal národní manifestací proti fašismu. Mezi prvotinou a tragickou smrtí Karla Hynka Máchy uplynulo pouhých sedm let. Přesto v tomto období vznikla tak zásadní díla, jako je básnická skladba Máj, prózy Cikáni, Marinka, Křivoklát a další tvorba. Jejich vliv na českou poezii trvá dodnes. A na pražském Petříně byla v roce 1912 odhalena Máchova socha od Josefa Václava Myslbeka.

         Vidět ženu řídit automobil ve dvacátých letech minulého století bylo dost výjimečné. A zcela výjimečné bylo, aby v té době byla žena automobilovou závodnicí. První českou ženou, která získala obdiv za volantem, byla Eliška Junková. Narodila se 16. listopadu 1900. A ve dvacátých letech dvacátého století byla nejrychlejší ženou světa a jako jediná žena v historii Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům této soutěže. Nejvýznamnějších úspěchů Junková dosáhla na Sicílii v závodě Targa Florio, který se jezdil na pět okruhů, z nichž každý měřil 108 km, převýšení téměř 1000 m, projíždělo se takřka 1500 zatáčkami a trasa většinou vedla po šotolinových tratích. V té době byl považován za nejtěžší na světě. Svou závodnickou kariéru ukončila roku 1928 v reakci na smrt manžela, automobilového závodníka, který zemřel během Velké ceny Německa. Nicméně u motorizmu zůstala, věnovala se organizační práci v motoristickém sportu a podílela se například na přípravách výstavby brněnského Masarykova okruhu. V šedesátých letech přisívala do motorického časopisu a později vydala knihu Má vzpomínka je Bugatti. Eliška Junková – Khásová zemřela 5. ledna 1994.

         Listopadové zajímavosti
* Dnes se vybírá mýtné na dálnicích, kdysi na jiných místech, i na mostech. Vybírání mostného na Karlově mostě v Praze bylo zrušeno před dvěma sty lety v listopadu 1815.
* Koncem 18. století asi už nebylo jednouché najít někoho ve větším městě. V Praze proto začali označovat domy popisnými čísly, která platí dodnes. S označováním se začalo přesně 29. listopadu 1805.
* Výročí a to 240. si připomíná pražské Klementinum. Před tolika lety totiž začala pravidelná meteorologická měření a zapisování, která byla zahájena v roce 1775, i když měření probíhala i pár let před tím. Teplota a tlak vzduchu se zaznamenávaly zpočátku dvakrát denně, později každé dvě hodiny a nakonec v základních pozorovacích termínech v tzv. “mannheimských hodinách” v 7, 14 a 21.
* A ještě připomeneme popravu Jana Sladkého Koziny, jednoho z vůdců protifeudálního povstání Chodů proti Lamingerovi (Lomikarovi) 28. listopadu 1695. Pozoruhodné je, že při popravě měl vyzvat na boží soud Lomikara a ten skutečně do roka a do dne zemřel.