říjen 2015

         Dnes jeho jméno patří k neznámým, ale začátkem 20. století by známý nejen v Čechách a po vzniku Československa i v Bratislavě, ale také v Rusku. Gustav Náhlovský se narodil 2. října 1885 v Rovensku pod Troskami v Českém ráji. Od dětství projevoval muzikální nadání, a proto se rozhodl pro studium hry na housle na pražské konzervatoři. Jeho pedagogem byl Otakar Ševčík. Po absolvování konzervatoře začal houslista a pedagog. G. Náhlovský svou dráhu v roce 1907 v ruském Rostově na Donu, odtud přešel do Jekatěrinoslavi, dnešního Dněpropetrovsku na Ukrajině. Následně zamířil na východ evropské části Ruska do Permu, kde učil na tamní konzervatoři a zůstal zde od roku 1908 do vypuknutí 1. světové války. Do dějin hudebního světa tohoto města vešel i tím, že zde založil Permské smyčcové kvarteto. Podle Československého hudebního slovníku osob a institucí přišel G. Náhlovský v roce 1926 do Bratislavy, kde učil na Hudební akademii. Je spoluzakladatelem první školy slovenských houslistů a také Bratislavského tria. V roce 1939 jako mnozí další Češi opustil Slovensko, přestěhoval se do Čáslavi, kde nastoupil do funkce ředitele Hudební školy a stal se také dirigentem čáslavské filharmonie. Houslista a hudební pedagog Gustav Náhlovský zemřel 8. ledna 1946 v Turnově.

         Do rodiny kočovných herců se 4. října 1910 narodil spisovatel a dramatik Adolf Branald. Po maturitě na obchodní akademii vystřídal nezvykle mnoho různorodých zaměstnání. Branaldovy literární začátky jsou spojeny s prací jeho otce. Již před válkou s ním psal divadelní hry pro ochotníky. Debutoval v roce 1947 románem o historii hereckého rodu. Jako redaktor pracoval v nakladatelství Československý spisovatel do roku 1959, kdy se rozhodl pro práci spisovatele na volné noze. Napsal více než 35 knih, několik i pro děti a na dvě desítky divadelních her. Řada jeho děl byla zfilmována, například Dědeček automobil nebo Pozor, vizita! a Sestřičky. I Brandaldův osud je spojen s KSČ, do které vstoupil s důvěrou v lepší život v roce 1948 podobně jako někteří další. Ale po zkušenostech ze strany v devětašedesátém vystoupil a následně za normalizace nemohl publikovat. Uznání se ale dočkal v podobě Ceny PEN klubu za celoživotní dílo v roce 1996. Adolf Branald se dožil úctyhodného věku, téměř 98 let. Zemřel 28. září 2008.

         Když řekneme devětsil, tak si většina jistě představí léčivou rostlinku. Ale Devětsil byl také Umělecký svaz založený 5. října 1920.
„Bylo nás právě devět. Ale to nebyl nikterak důvod ke jménu spolku. V té době právě vyšla Krakonošova zahrada bratří Čapků a v té jsme listovali, hledajíce příhodný název. Hoffmeister navrhoval Zlaté kapradí. To bylo však zamítnuto. Ale v téže knížce objevil Teige – devětsil. Toto jméno bylo okamžitě přijato,“ napsal Jaroslav Seifert ve své knize Všecky krásy světa.
Devětsil sdružoval avantgardní levicové básníky, spisovatele, malíře, architekty, hudebníky, divadelníky a teoretiky. Prvním předsedou byl spisovatel Vladislav Vančura. Členové Devětsilu se věnovali proletářskému umění a tzv. magickému realizmu, od roku 1923 se angažovali v poetismu. V roce 1923 vznikla i brněnská pobočka a dva roky nato se přejmenoval na Svaz moderní kultury Devětsil. Součástí spolku bylo i Osvobozené divadlo. Program Devětsilu byl docela jednoduchý a jasný. Snažil se přiblížit umění co nejširšímu publiku. Chtěl, aby akce, které pořádal, byly co nejpopulárnější, co nejpřístupnější, co nejrozličnější. Ale jejich úsilí vytvořit organizovanou skupinu, která by mohla něčeho velkého dosáhnout, vydrželo jen 10 let.

         První písemná zmínka o Staroměstském orloji či Pražském orloji je datována 9. října 1410, kdy byly tyto středověké astronomické hodiny dokončeny. Je až neuvěřitelné, že tento unikát funguje již 605 let. Pohon orloje, hodin, astrolábu, kalendářní desky, apoštolů a doprovodných pohybů soch je zajištěn mechanickým hodinovým strojem, který v průběhu času prošel několika úpravami a zlepšeními. Nicméně během staletí byl orloj upravován a doplňován. Například nová kalendářní deska od Josefa Mánesa se symboly zvěrokruhu, měsíce a znakem Starého Města pražského byla osazena v roce 1866. Během Pražského povstání v květnu 1945 byl orloj značně poničen a v následujících letech musel být celkově rekonstruován. Tehdy začátkem května při požáru Staroměstské radnice shořely i původní sošky dvanácti apoštolů a během rekonstrukce je nahradil sochař Vojtěch Sucharda těmi, které vidíme i dnes. Kromě apoštolů je na orloji dalších devět soch. Představení apoštolů ukončuje Kohout, ale tou nejznámější soškou je zcela jistě Smrtka. Staroměstský orloj obdivují snad všichni zahraniční návštěvníci Prahy. Orloj je součástí historického centra hlavního města, které zapsáno v Seznamu kulturních památek UNESCO.

         K bouřlivákům českého obrození bezesporu patří básník a revolucionář Josef Václav Frič, jehož 125. výročí smrti se váže k 14. říjnu 1890. V revolučním roce 1848 byl mluvčím radikálního studentského spolku „Slávie“ a spolu s Josefem Rittigem vedl pražské studenty na barikády. Po potlačení pražského povstání odjel do Horních Uher, kde se podílel na organizaci protimaďarského povstání. Následně v Praze s přáteli založil spolek „Českomoravské bratrstvo“, ale brzy nato byl zatčen za spoluúčast na přípravě májového spiknutí a odsouzen pro velezradu k 18 letům vězení. Trest si odpykával v Komárně, nicméně po 4 letech byl omilostněn. Dlouho na svobodě nepobyl, opět byl zatčen, poté propuštěn pod podmínkou emigrace. Odešel do Londýna, pak do Paříže a následně do Berlína, odkud stále vedl svůj boj proti Rakousku. V 70. letech žil v Budapešti a v Záhřebu, pozvolna však nahlížel, že jeho boj nemá vyhlídky na úspěch a po návratu do Čech roku 1880 se z politického života úplně stáhl a věnoval se pouze literatuře. Psal básně, dramata a povídky, podílel se také na vydání almanachu Máj.

         Pamatujete se ještě, kdo byl prvním známým českým kronikářem, autorem díla Chronica Boemorum, tedy latinsky psané Kroniky české? Jistě, Kosmas, který zemřel 21. října 1125. Kdy se narodil, to se přesně neví, udává se rok 1045. O Kosmově původu se taktéž ví málo, prakticky veškeré informace, které o něm jsou známy, pocházejí z jeho kroniky. Pravděpodobně pocházel z rodiny duchovního a navázal na otcovu kariéru. Po návratu ze studií v Lutychu (město na východě Belgie) se vrátil do Čech a zařadil se do skupiny kněžské inteligence, která v českém prostředí už od 11. století tvořila svébytnou skupinu s vlastní kulturou a do určité míry tvořila protipól konkurenční skupině kněží cizího, především německého původu. Kněžské svěcení Kosmas získal v Ostřihomi, v letech 1120 až 1125 byl děkanem pražské kapituly při sv. Vítu.