srpen 2017

Za první českou baladu se považuje Toman a lesní panna, kdysi velmi populární, dnes téměř zapomenutá. Není divu. Jejím autorem je básník a filolog František Ladislav Čelakovský, který se narodil 7. března 1799 ve Strakonicích. Studoval filozofii v Praze, ale závěrečné univerzitní zkoušky nedokončil. Cílevědomě se však věnoval jazykovému a literárnímu sebevzdělávání. Stal se soukromým vychovatelem, redaktorem Pražských novin, překládal z angličtiny a francouzštiny. Dostal místo suplujícího profesora české řeči a literatury na pražské univerzitě, ale zastal se Poláků proti ruskému carovi a tak byl vyhozen. Zachránil jej i jeho početnou rodinu mecenáš – kníže Kinský, který mu nabídl místo knihovníka. Čelakovský v té době patřil k nejlepším znalcům slovanských řečí a literatur a tak mu bylo nabídnuto místo profesora slavistiky na univerzitě ve Vratislavi, později konečně i v Praze. Během svého života sbíral české, moravské, slovenské, ruské, ukrajinské i další slovanské písně, přísloví a pořekadla. Díky své píli a houževnatosti zanechal po sobě dílo, které vzbuzuje obdiv a úctu. Zemřel před 165 lety, 5. srpna 1852. Jeho asi nejznámějším dílem jsou Ohlasy písní ruských.

 

Těšil se z velkého ohlasu své knihy „Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem“, kterou právě vydal a připravoval vlastní expedici na Aljašku. Den před odjezdem se ještě šel projet na kánoi na Labi u Sadské. Přestože hladina byla klidná, kánoe se převrhlo a Václav Vojtěch, doktor filozofie, historik, polárník a cestovatel, který jako první Čech stanul na půdě Antarktidy, se utopil. Byl 6. srpen 1932. I za svůj krátký život – narodil se 29. listopadu 1901 ve Skřivanech u Nového Bydžova – se stihl zapsat mezi cestovatelskou elitu. Dne 27. ledna 1929 v rámci expedice admirála Byrda vstoupil jako první Čech na území Antarktidy, za což obdržel taktéž jako první Čech nejvyšší americké vyznamenání – Zlatou Medaili Kongresu USA. Své zážitky a dojmy popsal na nesčetných velice úspěšných přednáškách, ve spoustě novinových článků a také v uvedené knize. V zahradě bývalé hájenky, kde se V. Vojtěch narodil, u silnice ze Skřivan do Myštěvsi v okrese Hradec Králové stojí čtyřiadvacet metrů vysoký, čtyři sta let starý rozložitý strom. Je to Dub Václava Vojtěcha, polárníka a prvního Čecha, který stanul na území Antarktidy. Vojtěchovu osobnost i onu slavnou výpravu na Jižní pól přibližuje expozice Muzea v Novém Bydžově.

 

Dnešní mladá generace si život bez mobilu snad ani nedovede představit. Ti starší si spíše pamatují pevné linky. Nicméně ani ty nebyly všude lehce dostupné a zřizovaly se také tzv. podvojky. Situaci z 11. srpna 1882, kdy byl v Praze zahájen veřejný telefonní provoz, by si však ani mladý ani starší dnešní člověk představit neuměl. Výsadu telefonu měl zpočátku jen velmi omezený počet uživatelů, přesněji v ten den měla tarifní síť jen 11 účastníků. Telefonní ústředna byla v Richterově domě na Malém nám. číslo 135.

 

Spisovatel, malíř a ilustrátor Adolf Hoffmeister byl výrazná osobnost českého kulturního dění. Narodil se 15. srpna 1902 v Praze, vystudoval práva, jenže více než právo v kanceláři jeho otce ho zajímala kultura. Začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem, byl redaktorem v novinách, v roce 1939 emigroval do Francie, ale tam byl zatčen a vězněn. Po kapitulaci Francie se vydal do Maroka, později se dostal do New Yorku, kde pracoval jako redaktor Hlasu Ameriky. Do vlasti se vrátil v srpnu 1945 a následně začal pracovat pro UNESCO. Od roku 1948 byl velvyslancem ve Francii. Od padesátých let byl profesorem filmové grafiky, poté rektorem Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, věnoval se výtvarným oborům a literatuře. Vydal na padesát titulů. Jeho dosud nejznámějšími díly jsou karikatury významných osobností, zejména kulturní avantgardy. Pro jeho kresbu byla charakteristická jednoduchost a vtip. V období Pražského jara 1968 se snažil o oživení ideálů avantgardy a současně tlumil radikální názory. Po roce 1970 mu proto byla zakázána veškerá veřejná, publikační a výstavní činnost. Zemřel na infarkt 24. července 1973 na své chalupě v Říčkách v Orlických horách.

 

Hudební skladatel a kapelník, hráč na dechové nástroje i zpěvák Karel Vacek, který se narodil v Liberci 21. března 1902, začínal svou dráhu hudebníka v československých vojenských kapelách, pak v cirkusu i v orchestru Melody Boys. Začátkem 30. let se obrovským šlágrem stalo jeho tango Cikánka. Tehdy hrál v kavárně Rokoko, poté v orchestru Osvobozeného divadla, následně opět v orchestru R. A. Dvorského. Nakonec si však Karla Vacka zcela získala dechovka. Složil bezpočet krásných písniček, které si dodnes lidé zpívají, aniž by tušili, že jejich autorem je právě on. Jak se říká, zlidověly. V roce 1942 Karel Vacek založil vlastní orchestr a vedl ho dvanáct let. Pak dráhu kapelníka ukončil. Své populární pochody, polky a valčíky naštěstí skládal dál. Vacek byl spolu s Jaromírem Vejvodou nejvýznamnějším pokračovatelem tradice lidového muzikantství. V srpnovém historickém kalendáři si připomínáme 35. výročí jeho úmrtí; Karel Vacek zemřel 18. srpna 1982 v Praze.

 

Jen pár kolegů vědělo, že ten suverénní muž, který nonšalantně představuje neodolatelné svůdníky, záludné intrikány a podvodníky, trpí těžkými depresemi. Že byly dny, kdy hrál jen s velkým sebezapřením, kdy ho týraly mučivé bolesti hlavy. Maniodepresivní psychózu odstartoval traumatický zážitek z mládí. Podrobnosti Miloš Kopecký opsal v autobiografické knize „Já“. Aby zachránil majetek, tak se jeho otec rozvedl s matkou, která byla židovka. Traumatické rozloučení s maminkou a její smrt v Osvětimi zanechaly na psychice mladého herce, který se narodil 22. srpna 1922 v Praze, hluboké rýhy. Od konce 2. světové války prošel M. Kopecký řadou pražských scén. Často vystupoval v zábavných rozhlasových i televizních pořadech. Od roku 1965 byl členem Divadla na Vinohradech. Do povědomí diváků vešel především prostřednictvím filmu a televize jako brilantní představitel více či méně záporných postav. Zítra to roztočíme, drahoušku, Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Pyšná princezna a mnoho dalších můžeme i v současnosti v televizích občas zhlédnout. Největší popularitu mu ale přinesla role doktora Štrosmajera v Dietlově seriálu Nemocnice na kraji města. Na jevišti vinohradského divadla vytvořil řadu vynikajících postav a jeho hlas znají taktéž rozhlasoví posluchači i návštěvníci dabovaných filmů. Miloš Kopecký zemřel v psychiatrické léčebně 16. února 1996.

 

V encyklopediích je uváděna jako slovenská pedagožka a spisovatelka, ale Růžena Jilemnická se narodila 15. února 1897 v Brně. Podobně uváděn je i její manžel Petr Jilemnický, spisovatel, pedagog a politik, který byl rodákem z východočeského Letohradu. Do východních Čech oba odešli po vzniku Slovenského státu a nuceném opuštění Slovenska v roce 1938. Po válce se do Svatého Jura u Bratislavy vrátili, tam Růžena Jilemnická 19. srpna 1947 zemřela. Pochovaná je však v Letohradě. Po absolvování učitelského ústavu v Brně v roce 1916 učila v Ivančicích, Ořechově, Dolných Kounicích a v Adamově, po přestěhování na Slovensko působila jako učitelka v Michalovcích, Prešově, Ružomberku, Brezně, Pukanci a Trnavě. V roce 1932 byla předčasně penzionovaná. Její tvorba pro děti a mládež vycházela v komunistickém tisku, autorka ji později shrnula do knihy Rozprávky statočných detí. Svoje postřehy, črty, příběhy ze života v duchu socialistických idejí, publikovala na stránkách periodik Proletářka, Spartakus i jinde. Je také autorkou brožurky o přírodních jevech, zeměpisných zajímavostech a přírodovědě Znáš ten kraj, kde citróny kvitnú?. Dokumentární a uměleckou hodnotu má její korespondence s manželem Petrem Jilemnickým, přáteli a příbuznými, která vyšla v knize Plamienky šťastia. Byla také představitelkou ženského hnutí na Slovensku.

 

Přestože celý svůj aktivní život hudební skladatel Věroslav Matušík prožil v Bratislavě, narodil se 28. srpna 1927 v Ostravě. Hudba ho provází odmalička. V šesti letech začal hrát na housle, později přidal kytaru, pak saxofon a klarinet, který chtěl studovat na pražské konzervatoři. Mladý Ostravák ale rozhodnutí změnil a vybral si zvukomalebný fagot. Do slovenského hlavního města ho přilákal konkurz do vznikající Slovenské filharmonie, který ještě jako posluchač pražské konzervatoře úspěšně zvládl a hned 1. září 1949 nastoupil. A tak patří k jejím zakládajícím členům. V roce 1956 se stal členem Dechového kvinteta slovenských filharmoniků, který působil do začátku šedesátých let. Jeho srdeční záležitostí však byl smyčcový orchestr, tak v roce 1953 zakládá Smyčcový taneční orchestr Čs. rozhlasu Bratislava, a v letech 1970-91 je dirigentem Tanečního orchestru Čs. rozhlasu v Bratislavě. Od začátku padesátých let skládá populární písně. Jeho skladatelská práce dosáhla ocenění na 1. ročníku Bratislavské lyry, kde získal zlato za skladbu Mám rozprávkový dom, kterou zpíval Karel Gott, text napsala Eliška Jelínková. V následujících letech složil řadu dalších písní, které interpretovali známí slovenští zpěváci. Psal i taneční suity, nejznámějšími jsou Velkoměsto a Žena. Věroslav Matušík zemřel 17. ledna 1995 v Bratislavě.