září 2017

Je autorem jediné básnické sbírky Slezské písně, vydané na počátku 20. století. A přesto, že se narodil před 150 lety, přesněji 5. září 1867, jeho jméno je známo dodnes. Ne proto, že by dnešní doba přála veršům útočícím proti národnímu a sociálnímu útlaku českých obyvatel Slezska, ale kromě skromné připomínky na hodinách literatury ve škole třeba i díky Jarku Nohavicovi, který některé básně z této sbírky zhudebnil a nazpíval. Autorem Slezských písní je Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Narodil se v učitelské rodině v Opavě, krátce na pražské univerzitě studoval filologii, studia nedokončil a nastoupil na místo poštovního zaměstnance. Až když začal pracovat v Místku, přestal být apatický a citlivě vnímal život zdejšího kraje. Jeho naprosto ojedinělá tvorba nemá svým vznikem, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Sbírka se formovala dlouhá léta, nezbytnou podmínkou tvorby byla anonymita. Někdy postava fiktivního autora vystupuje jako svědek krutého příběhu (Kantor Halfar), jindy připomíná antickou tragédii (Maryčka Magdonová). Když bylo jeho autorství prozrazeno, začal se stahovat do samoty a netoužil být bardem slezského lidu. Zemřel ve věku devadesáti let v olomoucké nemocni, je pochován na hřbitově v Opavě.

Asi mnohým jméno profesor Emil Bohuslav Frída nic nepoví. Ale pokud uvedeme Jaroslav Vrchlický, určitě si leckdo vzpomene na hodiny literatury ve škole. Vždyť dílo tohoto českého básníka, dramatika, spisovatele a překladatele představuje na 200 svazků, v tom je přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Na filozofické fakultě v Praze vystudoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal kromě dalších 17 národních literatur. Byl velice činný člověk, člen různých akademií a organizací. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků a byl dokonce nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Snažil se přiblížit bohatost češtiny co nejširšímu okruhu čtenářů a docela se mu to dařilo. I po mnoha letech jsou některé jeho náměty zajímavé. Tak třeba podle Vrchlického hry natočil Zdeněk Podskalský film Noc na Karlštejně s Vlastimilem Brodským a Janou Brejchovou. Pseudonym mu vymyslel jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer, když spolu ještě jako studenti navštívili na jaře rozkvetlé údolí říčky Vrchlice u Kutné Hory. Jaroslav Vrchlický zemřel 9. září 1912 ve věku 59 let.

Jmenoval se Jan Sladký a byl prostým sedlákem v chodské vesnici Újezd u Domažlic, kde se narodil 10. září 1652. Kozina mu říkali podle statku, na němž hospodařil, nazývaném po dávných majitelích “u Kozinů”. A přesto je jeho jméno dodnes známé. Především zásluhou románu Psohlavci, ve kterém Alois Jirásek vylíčil boje chodského lidu za svá stará práva a svobody na sklonku 17. století. V roce 1692 se nebojácný Kozina zúčastnil dvou poselstev Chodů do Vídně a dokonce byl přijat na audienci u císaře, rok nato otevřeně vystoupil na veřejném shromáždění Chodů v trhanovském zámku proti pobělohorské vrchnosti Lamingerovi. A jako jeden z chodských zástupců byl přítomen v pražské místodržitelské kanceláři, kde úředníci na příkaz císaře rozstříhali jejich privilegia na důkaz neplatnosti přímo před očima Chodů. Poté byl vězněn a nakonec jako hlavní buřič odsouzen k trestu smrti a oběšen. Podle Jiráskova románu vyzval legendární vůdce chodského lidu Jan Sladký Kozina Lomikara (správně Lamingera) do roka a do dne na “boží soud”. A historické záznamy potvrzují, že Laminger skutečně necelý rok po Kozinově popravě zemřel.

Kdyby se Brzobohatí v roce 1940 nemuseli vrátit na Moravu, odkud pocházeli, byl by syn, který se narodil 13. září 1932 ve Vrútkách a jehož pokřtili Radoslav, možná také příslušník české národnostní menšiny na Slovensku. Ale naštěstí pro českou kinematografii a divadelnictví ve Vrútkách nezůstali a z Radka se stal herecký idol několika generací žen. Po ukončení pražské DAMU hrál Radek Brzobohatý v několika oblastních divadlech, mimo jiné v Příbrami, Mostě, či Olomouci, ale pak natrvalo zakotvil v pražských divadlech. Objevili ho filmaři a obsazovali do různých postav od kriminalistů, důstojníků a policistů až k vesnickým chasníkům vždy hájícím spravedlnost. Mnozí si ho pamatujeme z filmů Všichni dobří rodáci, Sněženky a machři, Ucho, Pěnička a paraplíčko a mnoha dalších. Známý je i ze seriálů 30 případů majora Zemana, F. L. Věk a Ulice. V roce 2004 založil spolu s  manželkou vlastní Divadlo Radka Brzobohatého, kde byl principál a také hrál. Posledním filmem, který Brzobohatý natočil, byl snímek Vrásky z lásky s Jiřinou Bohdalovou. Zemřel náhle den před osmdesátými narozeninami 12.9.2012, je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Prožil skutečně bohatý život a jeho dílo obsáhlé. Pro oba naše národy vytvořil hodnotu, kterou si snad už ani neuvědomujeme – samostatnost. Před 80 lety 14. září zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident samostatné Československé republiky. Před zvolením za prezidenta působil jako vysokoškolský profesor. Po letech emigrace, kdy připravoval vznik nového státu, se T. G. Masaryk 21. prosince roku 1918 triumfálně vrátil do Prahy. Den po svém příjezdu předstoupil před Národní shromáždění a svůj proslov zahájil proslulým citátem z Kšaftu Komenského: „Vláda věcí Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český“. Před sebou měl nelehký úkol, z trosek staré monarchie vybudovat prosperující stát. To znamenalo sestavit ústavu, vybudovat nové instituce a obsadit je novými lidmi. Masaryk si uvědomoval mnohé problémy i to, že ‘jeho nová země’ není národnostně a jazykově jednotná. Ale již po pěti letech existence mladé republiky ho během státní návštěvy vítaly Francie, Belgie a Velká Británie s opravdovou úctou jako špičkového politika, skvělého člověka a prezidenta nejspořádanějšího státu střední Evropy. A opravdu tomu tak bylo. Československá republika měla silnou měnu, vyrovnané prosperující hospodářství a patřila mezi prvních dvacet nejvyspělejších států světa. Třikrát byl zvolen prezidentem. Když však T. G. Masaryka zasáhla v roce 1935 nemoc, rozhodl se abdikovat. Poslední roky života trávil Masaryk v Lánech. Devátého září Masaryk pochopil, že je konec a pokynul lékařům, aby ho nechali v poklidu umřít. Dva dny v plném vědomí neodpovídal na otázky a s nikým nekomunikoval. Jedenáctého září upadl do hlubokého bezvědomí a dne 14. září 1937 zemřel. Tím se mu splnilo jeho přání neumírat na jaře či v plném létě. Skončila Masarykova životní cesta, na které dokázal zahýbat světovými dějinami.

Přestože Miroslav Tyrš byl český kritik, historik umění, estetik, profesor dějin na Karlově univerzitě a na ČVUT v Praze, byl také v porotě pro sochařskou výzdobu Národního divadla, jeho jméno spojujeme především se Sokolem. Byl totiž jedním ze zakládajících členů tělocvičného spolku Sokol Pražský na jaře roku 1862 a jeho prvním tělovýchovným náčelníkem. Pro Sokol vytvořil Základy tělocviku, stanovil také sokolské zásady – síla a mužnost, činnost a vytrvalost, láska k volnosti a vlasti, dobrovolná práce a kázeň, vzájemný bratrský vztah členů. V době příprav oslav 20. výročí založení Sokola navrhl uspořádat veřejné cvičení s průvodem Prahou. Prvotní svůj návrh pak rozšířil na uspořádání sjezdu všech sokolských jednot z Čech a Moravy s přizváním bratrských spolků ze světa a tak se konal 1. všesokolský slet. Miroslav Tyrš se narodil se 17. září 1832 v Děčíně. Až po smrti svého přítele Jindřicha Fügnera se zamiloval do jeho dcery Renáty, kterou vzdělával jako domácí učitel. Brzy po svatbě se u Tyrše objevily první příznaky jeho nervové nemoci. Při svém druhém ozdravném pobytu v Tyrolských Alpách ve svých 51 letech zemřel – utonul v říčce Ötztaler Ache. Podle některých zdrojů se jednalo o nehodu, podle jiných o sebevraždu. Miroslav Tyrš je pohřben na Olšanských hřbitovech a sdílí zde mohylu společně s Jindřichem Fügnerem.