leden 2017

Začínal se psát rok 1942 a lidé se po silvestrovských oslavách probouzeli do Nového roku v očekávání věcí příštích. Pro Jaroslava Ježka, hudebního skladatele, dirigenta a klavíristu to ale byl poslední den života. Podlehl několika vážným chorobám, které ho kromě šedého zákalu trápily od dětství. Nezemřel však doma v Praze, ale v New Yorku, kam po uzavření pražského Osvobozeného divadla emigroval před nacisty. Do Spojených států odjel s přáteli Janem Werichem a Jiřím Voskovcem. Do vlasti se Jaroslav Ježek přece jenvrátil. Po válce byly jeho pozůstatky převezeny do Prahy a 5. ledna 1947 uloženy na Olšanských hřbitovech. Smrt ho zastihla v necelých 36 letech před 75 roky. Jeho hudba, ať už taneční, divadelní, filmová nebo i vážná, však zní dodnes. Některé zejména filmové písničky téměř zlidověly. V Kaprově ulici v Praze se zachovalJežkův pokoj s původním vybavením, v němž je od roku 1983 umístěnPamátník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj.

Přesně 5. ledna 1912 byl slavnostně otevřen secesní Reprezentační dům obce pražské, který dnes nazýváme Obecní dům.Jeho výstavba trvala sedm roků. Interiér tvoří výstavní, společenské a koncertní sály, salonky i restaurace a celý je vyzdoben velkým množstvím secesních dekorativních prvků. Na výzdobě Obecního domu se podílela celá řada vynikajících českých umělců, malířů a sochařů. Mezi jinými Mikoláš Aleš, Alfons Mucha, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a mnozí další. Je to dům, který se zapsal i do dějin společného státu. Zde byla 6. ledna 1918 na shromáždění kulturních a politických představitelů českého národa schválena tzv. Lednová deklarace, která vyjadřovala odpor vůči politice Rakouska – Uherska a požadovala vytvoření samostatného státu. Dne 28. října 1918 zde pak byla vyhlášena samostatnost Československé republiky. Od roku 1989 je Obecní dům národní kulturní památkou.

Díla Ivana Olbrachta byla kdysi součástí povinné četby a to už samo předpovídá, že nebyla čtena s velkým zájmem. Když ale dnes otevřeme třeba příběh Šuhaje loupežníka, zjistíme, jak krásnou češtinou Olbracht psal. Ivan Olbracht, vlastním jménem Karel Zeman, se narodil 6. ledna 1882 v Semilech v Podkrkonoší. Kromě sociálně orientovaných děl napsal několik titulů, pro něž našel inspirace v krásném, ale zaostalém koutu první republiky, v její nejvýchodnější části – na Podkarpatské Rusi. Uchvátil ho svou čistotou i bídou. Založil tam školu a také Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností českého kulturního světa. Dodnes je v Koločavě uctíván. Příběh o loupežníkovi Nikolovi Šuhajovi inspiroval i současné umělce, známé je představení a film Balada pro banditu a muzikál Koločava. Poslední etapa Olbrachtovy tvorby byla většinou určená mládeži. Prozaik, novinář i scenárista Ivan Olbracht zemřel 30. prosince 1952.

Báječná ženská, Prodavač, Tam u nebeských bran, Snídaně v trávě, Všichni jsou už v Mexiku – to je jen pár z desítek známých hitů zpěváka, který bývá označován za krále české country music. Michal Tučný se narodil 11. ledna 1947 v Praze, a kdyby ho nepřemohla rakovina, tak by letos slavil sedmdesátku. Tato legenda country začínala jako prodavač, obchodní školu skončil maturitou. V dětství hrával na klavír. Většinou jsou známé jeho písničky v češtině, ale na začátku zpíval anglicky. Na češtinu Tučného nasměroval kapelník Greenhorns Jan Vyčítal. Během kariéry hrál v několika country skupinách, jako byly Rivals, Greenhorns, Fešáci, Tučňáci.Michal Tučný zemřel 10. března 1995 v Praze, ale je pochován na hřbitově v jihočeských Hošticích, kde měli chalupu. Na jeho hrobě je kámen v podobě klobouku.

Při vyslovení jména Josef Skupa se snad každému vybaví loutky Spejbla a Hurvínka, tedy popleteného otce a uličnického syna. Později k nim přibyly postavičky Máničky a psa Žeryka. Díky svému talentu se tento akademický malíř, loutkoherec, režisér, scénograf a profesor gymnázia stal jednou z největších osobností českého a světového loutkového divadla. Od roku 1917 spolupracoval s Loutkářským divadlem v Plzni, kde se projevilo i jeho herecké nadání a autorské i režisérské schopnosti. V roce 1930 založil v Plzni vlastní profesionální loutkovou scénu. V roce 1945 založil pražské Divadlo Spejbla a Hurvínka s repertoárem určeným dětem i dospělým. V letech 1933-1957 byl prezidentem mezinárodní loutkářské federace UNIMA. Leden byl pro Josefa Skupu měsícem narození i úmrtí. Světlo světa spatřil 16. ledna 1892 a rozloučil se s ním 8. ledna 1957.  A přesto, že svět opustil před šedesáti lety, Spejbl a Hurvínek dosud stále baví malé i velké publikum.  A bez nadsázky je možné říci, že po celém světě.

Matkou českého krále a římského císaře Karla IV., který je nazýván Otcem vlasti, byla Eliška Přemyslovna.Tato česká královna, manželka Jana Lucemburského, se narodila 20. ledna 1292.  Bylo jí osmnáct a Janovi čtrnáct, když se brali. Časem se věkový rozdíl vyrovnal. Poslední Přemyslovna porodila sedm dětí, nejstarší byl Václav, pozdější Karel IV. Nicméně manželství tohoto královského páru nelze označit za šťastné. Janův způsob vlády a vůbec vztah k Čechám byly nejcitelnějším místem jejich konfliktů. Eliška snila o obnovení velikosti královské vlády v podobě, v jaké ji znala na dvoře svého otce. Jana však zachvátila touha po boji a tak byl všude, kde řinčely zbraně. Dodnes je známý jeho výrok v bitvě u Kresčaku: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Závěr jejich manželství byl drsný, Eliška před Janem prchala k příbuzným a žila z jejich podpory. Zemřela na tuberkulózu o 16 let dříve než její manžel. Bylo jí pouhých 38 roků.

Před 155 lety, 21. ledna 1862, zemřela Božena Němcová, spisovatelka a zakladatelka moderní české prózy. Její tvorba je skutečně rozsáhlá, psala poezii, povídky, romány, cestopisy a množství pohádek. I slovenských.  Vztah Němcové ke Slovenskuje všeobecně znám. V letech, kdy cestovala po území dnešního Slovenska, jí bylo něco málo nad třicet a tyto cesty patřily k těm hezčím stránkám jejího osudem usmýkaného života. Nejdříve to byly cesty za manželem Josefem Němcem, který byl kvůli svým vlasteneckým názorům jako státní úředník často překládán. Dobře se cítila na Sliači, ale také ve Zvoleně, Radvani, Banské Bystrici, Horní Lehotě, Brezně, Černém Balogu a jinde. Ráda hovořila s domácími, byla dobrým posluchačem a s pozorností jí vlastní zaznamenávala zajímavá vyprávění. Tak vznikly povídky Chýše pod horami a Podhorská vesnice, pohádky O dvanácti měsíčkách, Sůl nad zlato, O tom šuhaji, co se nebál, dále národopisné studie, cestopisné stati a také bohatá korespondence se slovenskou inteligencí, s níž se Němcová přátelila. Historie zařadila ženu s něžným pomněnkovým pohledem přitom žijící v bídě k těm osobnostem, které nejen hlásaly, ale osobně podporovaly česko -slovenskou vzájemnost.