SK-CZ Klub » Osobnosti

České osobnosti na Slovensku

Pamětní deska A. Bečvářovi

Antonín Bečvář založil hvězdárnu ve Vysokých Tatrách
S hlavou v oblacích

Antonín Bečvář se narodil 10. června 1901 ve Staré Boleslavi. Od mládí se intenzivně zajímal o astronomii, ale byl i zdatným hudebníkem a na klavír doprovázel tanečnice baletní školy v Brandýse. Trpěl však vrozenou vadou páteře, jež ho do značné míry handicapovala. Studium klimatologie a astronomie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze ukončil disertační prací z oboru meteorologie v roce 1934.

A. Bečváře natolik uchvacovalo pozorování nebe, že v roce 1927 postavil na zahradě rodinné zemědělské usedlosti v Brandýse nad Labem malou hvězdárnu, která se brzy stala známým a oblíbeným místem astronomického pozorování, kam se sjížděli i tehdejší významní astronomové. V roce 1931 započal v Brandýse nad Labem meteorologická měření a je pozoruhodné, že tento objekt slouží jako hydrometeorologická stanice dodnes. A tak se brandýská meteorologická stanice může pochlubit velmi dlouhou ucelenou řadou meteorologických pozorování. Sleduje se zde množství slunečního svitu a spadlých srážek, teplota, vlhkost a tlak vzduchu, jsou zde umístěny analyzátory na radioaktivitu.

V roce 1937 přijal Antonín Bečvář místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Tam, na terasu hotelu na Štrbském plese, umístil svou druhou kopuli pro nebeská pozorování. Právě odtud pozoroval v roce 1942 novou kometu, která byla pojmenována jeho jménem. Mladému astronomovi, jenž si kladl vysoké cíle, se podařilo po rozdělení Československa v březnu 1939 přesvědčit vládu Slovenského státu, že každá kulturní země musí mít svou vlastní hvězdárnu, a tak prosadil výstavbu nové horské hvězdárny na Skalnatém plese. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 totiž musela být Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale (dnešní Hurbanovo) na Slovensku zrušena. Bečvář tehdy vymohl, aby byl výkonný reflektor o průměru 600 mm převezen na Skalnaté pleso, kde v letech 1941–1943 vyrostla nová vysokohorská observatoř a dokonce jedna z nejvýše položených hvězdáren v Evropě. V lednu 1945 se však ustupující německé vojsko chystalo tuto observatoř zničit. Před vyhozením do povětří ji Bečvář zachránil dobrou němčinou a především obdivuhodným diplomatickým nasazením. Nacisti tehdy poškodili dolní stanici lanovky a první dva stožáry.

S hlavou doslova v oblacích započal Antonín Bečvář na Skalnatém plese pracovat na svém světoznámém díle – hvězdných atlasech. V roce 1948 se spolupracovníky dokončil Atlas Coeli, v zahraničí známý jako Atlas of Heavens, jímž se stal skutečným fenoménem v oblasti hvězdné kartografie. V astronomii založil tradici výzkumu meziplanetární hmoty a Slunce.

Astronom a přírodovědec A. Bečvář však na obloze nehledal jen hvězdy. Výhled na ně mu často zakrývala oblaka, která se stala jeho další láskou a vášní. Není divu, že je považován za průkopníka československé meteorologické fotografie a filmu o vývoji horských mraků, protože po celou dobu pobytu ve Vysokých Tatrách studoval a fotografoval mraky. Výsledek své práce soustředil do neobyčejného díla – Atlasu horských mraků (1953). Krásu horské přírody vnímal i jako náruživý turista a obdivovatel hor. V roce 1948 dokonce vydal barevnou publikaci Vysoké Tatry.

Hvězdárna na Skalnatém plese se za dobu své existence stala uznávaným vědeckým ústavem a pod jejími kopulemi se vystřídalo mnoho věhlasných astronomů. Přestože byl její zakladatel a první ředitel (1943–1950) světově uznávaným vědcem, byl v roce 1951 propuštěn. Padesátiletý Antonín Bečvář se tedy vrátil domů, do Brandýsa nad Labem, opravil zde svou hvězdárničku a pokračoval v nebeském mapování, jež vyvrcholilo velkolepou trilogií hvězdných atlasů Eclipticalis (1958), Borealis (1962) a Australis (1964).

RNDr. Antonín Bečvář, významná osobnost světové hvězdné kartografie, zemřel 10. ledna 1965. Odešel tiše, jako komunistům nepohodlná osoba. Jeho jméno však zůstalo nad mraky, neboť je nese kometa, planeta a jeden z kráterů na Měsíci. Na Zemi stojí jako jeho bezejmenný pomník observatoř na Skalnatém plese, observatoř, kterou vybudoval a s nasazením vlastního života zachránil před nacisty. Navždy tak potvrzují jeho význam pro světovou astronomii a meteorologii.

Marina Hužvárová (dopl)
Česká beseda 6/2006

Pocta Josefu Pospíšilovi a česko–slovenské vztahy

V procese pěstování a upevňování československé vzájemnosti se objevují známé, ale i méně známe osobnosti a téměř zapomenutí jedinci. Mnoho lidí ani netuší, že žili a kdo byli. U Josefa Pospíšila máme dluh na slovenské i na české straně. Těší nás proto, že můžeme přiblížit tuto osobnost ze společných dějin vzájemnosti Čechů a Slováků.

   Josef Pospíšil, moravský rodák, dlouhé roky působil na Slovensku, kde se jako učitel až neuvěřitelně obětavě a nezištně věnoval výuce dětí a kulturní činnosti. A kromě toho pro dějiny knižní kultury na Slovensku zanechal úctyhodné dílo. Narodil se v posledním desetiletí 19. století 12. května 1890 v obci Klopotovice u Prostějova. Po základní škole pokračoval ve studiu na měšťanské škole v Tovačově a posléze na učitelském ústavu v Kroměříži, který ukončil v roce 1909. Učitelskou způsobilost pro české obecné školy získal 22. listopadu 1911. To už učil druhým rokem ve Svaté Sidonii ve Vlárském průsmyku na veřejné jednotřídní škole. V Sv. Sidonii se seznámil s Marií Kubošovou, se kterou se 23. června 1913 oženil.

V tomto příhraničním koutě, i po celém moravsko–slovenském pomezí, v minulosti pociťovalo obyvatelstvo po obou stranách hranice svou blízkost a kontakty mezi ním byly vždy velmi intenzivní. Projevilo se to i po vzniku Československé republiky, kdy z této oblasti odcházeli na Slovensko mnozí učitelé a profesoři. S nimi přišla nejen nová vlna výuky, ale naprosto progresivní systém školního vzdělání, který se lišil formou, metodami a hlavně jazykem výuky. Moderním, pokrokovým prvkem bylo pěstování mimoškolních aktivit, dále zdokonalování sportovního ducha v tělocvičných jednotách,  např. v Orlu (obdoba Sokola), turistika po přírodních krásách či historických a starobylých místech, kulturní činnost – nezřídka i v malých vískách nacvičovali učitelé ochotnická představení a slavnostní pásma. Žáky vedli k lásce k psanému a mluvenému slovu. Čeští učitelé obohatili rovněž veřejný a kulturní život. Pro nejednoho z nich se stalo Slovensko osobní láskou; oblíbili si je a nic se na tom nezměnilo, ani když museli v roce 1939, po vzniku Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava, opustit milované prostředí a svou práci. Mezi pedagogy tohoto druhu se řadil i Josef Pospíšil, bibliofil, sběratel výtvarného umění a knižní značky – exlibris. Pospíšil byl ale také publicista, znalec rodícího se mladého moderního slovenského výtvarného umění, obdivovatel lidové kultury, osvětový a kulturní pracovník. V době svého učitelského působení na Slovensku se stal prostředníkem mezi moravskými, českými a slovenskými bibliofily, sběrateli, milovníky grafiky a exlibris. Ve svém dalším životě zůstal i nadále horlivým propagátorem česko-slovenských kontaktů a především slovenského umění.

V Sidonii ho navštěvoval i český slovakofil Karel Kálal, publicista, spisovatel a znalec poměrů a postavení Slováků v Uhrách, v té době ředitel dívčí průmyslové školy v Písku. Kálal byl přítelem Tomáše Garrigua Masaryka a po roce 1918 se stal tajemníkem ministerstva školství pro Slovensko. Z korespondence Pospíšila s Kálalem se zachovaly tři lístky, dnes uložené ve fondu Karel Kálal v Památníku národního písemnictví v Praze.

Ve školním roce 1914/15 J. Pospíšil nastoupil na pětitřídní školu v Bílnici (dnešní Bylnice) a od března do října 1918 učil na jednotřídní škole v Mirošově. Po vzniku Československé republiky odjel učit nejdřív bez dekretu a posléze už jako plnohodnotný učitel na státní školu do Trenčianské Teplé. Zde působil a žil do roku 1927/28. Jeho učitelská práce a činnost byly nevšední. Protože nebyly učebnice ve slovenském jazyce, napsal např. čítanku, kterou svým nákladem vydal. Redigoval též časopisy Ráno a Slovenská otčina. Po krátkém učitelování v Trenčíně ve školním roce 1927/28 byl povolán na měšťanskou školu v Edlově ulici v Bratislavě. Toto město se stalo pro něho, jeho manželku Marii i dceru Dušanu a syna Juraje domovem do roku 1939. Právě na měšťance v Edlově ulici se potkal s mladým avantgardnim slovenským výtvarníkem Mikulášem Galandou a také s jeho přítelem Ľudovítem Fullou. Mikuláš Galanda mu tady nakreslil první osobní exlibris. Přestože Josef Pospíšil žil na Slovensku, působil také ve „Skupině moravských knihomilů“ a stal se jakousi spojkou mezi oběma břehy řeky Moravy. V Bratislavě společně s dalšími milovníky krásné knihy inicioval založení Spolku slovenských bibliofilů a přispěl k zájmu o exlibris a o jeho sběratelství. Hlavní zahajující příspěvek přednesl bibliofil a znalec exlibris Pospíšilův přítel Bedřich Beneš Buchlovan „Významné chvíle“ v Bratislavě strávené ve společnosti Josefa Pospíšila, jeho rodiny, výtvarníků a tiskařů popsal B. B. Buchlovan ve svých nevydaných vzpomínkách Zajatec Armidy aneb Má přemilá krasopaní Knihoslava v části nazvané Na besedě u bratislavských bibliofilů, I. Bratislavské pohledničky, které jsou uloženy ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Beneš-Buchlovan v části III. nazvané Významný okamžik napsal „Spolek bibliofilů na Slovensku stal se skutkem. Na popud některých členů Československého díla sešli se 17. května 1930 v Živnostenském domě v Bratislavě milovníci a přátelé krásné knihy, aby založili spolek. Účast na ustanovující schůzi i bez agitace byla velmi pěkná a dá se očekávat, že zájem vytrvá a přinese krásné výsledky. Schůzi zahájil Dr. Josef Hofmann, který stručně promluvil o poslání spolku. Po přednášce Bedřicha Beneše Buchlovana referoval Josef Pospíšil o připravovaných pracích a přečetl stanovy, které shromáždění schválilo.“

Láska ke knize přivedla Pospíšila také k práci vydavatelské. Stal se vydavatelem např. Galandova souboru exlibris a cyklu Básně v kresbách. Na jeho podnět vznikl ještě jeden krásný cyklus Galandových kreseb a to Žena s košeľou. Galandu považoval Pospíšil za nejlepšího soudobého slovenského umělce. V pražském vydavatelství Unie zprostředkoval v roce 1934 vydání vůbec první monografie o Mikuláši Galandovi. Galanda vytvořil barevné linoryty pro báseň Fraňa Kráľa „Balt“, která vyšla v prvním svazku nově založené edice Zahrada, mezi jejíž zakladatele patřil i Pospíšil. V této edici vycházela i tvorba dalších slovenských autorů, jako byli Ladislav Novomestský nebo Daniel Okáli. V jubilejním Máchově roce 1936 připravil společně s  K. Pavelkou nové vydání Máje, které rovněž ilustroval mědirytinami jeho přítel Mikuláš Galanda. Báseň vydal obětavý Pospíšil vlastním nákladem. Galandovu tvorbu celoživotně neúnavně propagoval mimo Slovenska a podílel se na přípravě první Galandovy výstavy na Moravě v roce 1937 v Prostějově.

Zájem o exlibris vedl Pospíšila k napsání několika prací věnovaných knižní značce např. Několik slov o exlibris na Slovensku, In: Bibliofil, 1930., M. Galanda ve službách krásnej knihy a exlibris, In: Bibliofil, 1938., Slovenské exlibris, 1930. Po skončení II. světové války napsal společně s Borisem Bálentem monografii Exlibris na Slovensku, Matica Slovenská, Turčianský sv. Martin 1947. Josef Pospíšil byl propagátorem nejenom slovenského výtvarného umění, ale i literatury a poezie. Připravil např. k tisku korespondenci slovenského učitele a bibliografa Ludvíka Riznera s jeho přítelem učitelem Michale Kiššem. Tato korespondence ilustrovala postavení slovenských vlastenců a zároveň byla dokladem vztahů a nadějí českého a slovenského národa.

V roce 1935 připravil J. Pospíšil pro VII sjezd Skupiny moravských knihomolů konaný v Břeclavi sjezdový tisk z poezie Janka Kráľa Štyri balady. Jak uvádí Bedřich Beneš Buchlovan ve svých pamětech, sjezd „na pomezí Moravy a Slovenska byl myšlen jako manifestace přátelství bibliofilů moravských a slovenských… Na poctu Slovensku vytvořil B. Krs cyklus Na zboj, deset slovenských písní v osobité Krsově typografické úpravě a s třemi několika barevnými litografiemi tvořícími vzrušivý triptych: zarmoucená dívka, junácký Jánošík, asiatský kat.“

J. Pospíšil napsal také milou monografii o slovenském malíři Štefanovi Strakovi, rodákovi z Trenčianské Teplé (1898 – 1932), představiteli vesnického lidového žánru a portrétistovi.

V příspěvcích věnovaných vzpomínce na Josefa Pospíšila uveřejněných v Knižní značce (1950, č. 3–4 a 1975, č. 5-6) se píše, že Josef Pospíšil byl neúředním a nedekretovaným kulturním konzulem na Slovensku. Zastavovali se u něj pro radu a přátelskou návštěvu mnozí čeští umělci, kteří přicházeli na Slovensko. V roce 1939 přišel do Uherského Hradiště, kde žili jeho přátelé nejmilejší. Začal učit nejdřív ve Starém Městě a posléze se stal ředitelem v Uherském Hradišti. Působil také jako dobrovolný spolupracovník Slováckého muzea a stal se v pořadí sedmým kustodem historických sbírek, které spravoval od roku 1938 až do roku 1953. Josef Pospíšil zemřel ve věku 63 let dne 2. června 1953 a je pohřbený v Uherském Hradišti.

Je jisté, že Josef Pospíšil ze všech Čechů žijících na Slovensku se nejvíce věnoval úpravě krásné knihy a slovenskému exlibris. Vykonal záslužnou práci jako učitel, člověk i jako neúnavný propagátor česko-slovenské vzájemnosti. Pospíšilova činnost a smysluplná úloha v slovenské a československé kultuře dodnes není náležitě doceněna a zhodnocena. Náš prostor nedovoluje sumarizovat všechno co na Slovensku a pro Slovensko Josef Pospíšil vykonal. Je to jenom malá splátka a poděkování člověku, který nežil nadarmo.

Magdaléna Rychlíková

MUDr. Jaroslav Stuchlík

Je jistě obdivuhodné, jak rychle po vzniku Československé republiky byla organizována pomoc zaostalejší části nového státního útvaru. Již na jaře v roce 1919, kdy vlastně ještě probíhaly boje o celistvost nové republiky, přicházeli i do Košic odborníci různých profesí s nadšením budovat svou novou republiku. A nebyli to jen učitelé, četníci, železničáři či státní úředníci, ale také lékaři. Mezi nimi i MUDr. Jaroslav Stuchlík. Už v únoru 1919 nastoupil na místo primáře psychiatricko-neurologického oddělení Státní nemocnice v Košicích.

To bylo ve staré, zanedbané, hygienicky nevyhovující budově, která stála na tehdejším rušném Legionářském náměstí, kde se konaly velké týdenní farmářské trhy. Z této budovy se podle záměru mělo stát skladiště, ale doktor Stuchlík z ní vybudoval psychiatricko-neurologické oddělení, které bylo svým uspořádáním ojedinělé v celé republice. Vytvořil totiž oddělení neurologické a dvě pododdělení psychiatrická, otevřené a uzavřené. Takovou organizační strukturu převzaly později i jiné nemocnice. Pro celkovou orientaci je nutné dodat, že do té doby na Slovensku existovala jen menší psychiatrická oddělení v Nitře, Trenčíně a Levoči.

Nicméně nebylo všechno tak jednoduché. Nové oddělení potřebovalo školený personál, oprava staré budovy odčerpávala sil a také bylo nutné řešit různé právní náležitosti. Během prvních let se vynořil nečekaný provozní problém – kdo se postará o chronické pacienty, protože v Košicích ani v blízkém okolí nebyly vhodné prostory. Nakonec byl pod Stuchlíkovým dohledem zřízen ústav v Plešivci z bývalého Blumova ústavu pro méněcenné děti. A později v lázních Štós bylo vytvořeno pracoviště pro léčbu lehčích případů. Velkou pozornost věnoval J.Stuchlík také léčbě epilepsie.

Jen co se seznámil s novým působištěm a situací v zdravotní péči, založil Jaroslav Stuchlík vědecký lékařský spolek. Tento první národní vědecký lékařský spolek pracoval zpočátku jako volné sdružení a po roku působení se včlenil do celostátní stavovské lékařské organizace Ústřední jednoty československých lékařů. Z dnešního pohledu, kdy vznikají různé spolky a organizace jako houby po dešti, se nic mimořádného nestalo. Ale podle tehdejších pravidel mohl spolek existovat pouze v sídle univerzity a ta byla v Bratislavě. Košičtí členové v souladu s novou organizací sice tvořili pouze sekci, ale udržovali si název a také náplň vědeckého spolku. Nakonec se jim v roce 1930 podařilo vytvořit samostatný vědecký spolek. Jeho duší i hybnou silou byl po celou dobu až do odchodu z Košic koncem roku 1937 právě Jaroslav Stuchlík.

Nebyl to však jediný spolek, který doktor Stuchlík v Košicích založil. V roce 1934 přidal další s názvem Přírodovědecký klub a tak se vědecká základna ještě rozšířila. Nešlo o nějaká samoúčelná sdružení. Od začátku třicátých let začala spolu s lékaři tatranských sanatorií organizovat celostátní konference profylaktické medicíny.

Doktor Jaroslav Stuchlík však příliš dobře věděl, že vědecké poznatky z oblasti duševní hygieny je potřebné co nejvíce přiblížit široké veřejnosti. V Robotnické akademii, v Osvětovém ústavu, Československém Červeném kříži a v mnoha dalších osvětových spolcích pořádal přednášky o příčinách duševních nemocí zejména těch, které vznikají sekundárně při nákaze syfilidou a při alkoholizmu. Do té doby se uváděl aspekt škodlivosti alkoholizmu z hlediska morálního a ekonomického. Až ze Stuchlíkových populárních článků se lidé dozvěděli o negativních psychických následcích alkoholizmu. Seriál článků na toto téma uveřejňoval i v časopisu Žiara, který tehdy v Košicích vycházel. V roce 1922 vydal tato poučení knižně pod názvem Ako sa môžeme chrániť duševných chorôb. Tuto knihu i současní psychiatři označují za dosud podnětnou.

Kromě Stuchlíkovy odborné práce musíme také zmínit aktivity v oblasti sociální, kterou jako funkcionář košické městské rady a člen městského zastupitelstva velice dobře znal. Vedle nespočtu různých sociálních aktivit začal na tu dobu také neobvyklou činnost – organizoval rekreační tábory pro zdravotně oslabené dělnické děti. Dnes jsou letní tábory součástí prázdnin, ale tenkrát před více než 90 lety taková akce neměla obdobu.

MUDr. Stuchlík působil také jako soudní znalec. A právě z této pozice se seznámil s nemírnou bídou a zaostalostí obyvatel cikánských osad. Bylo to v roce 1927, kdy Cikáni z Moldavy nad Bodvou byli obviněni z kanibalství. V procesu, který byl v centru pozornosti nejen slovenské veřejnosti, dr. Stuchlík podal zhruba 300 stranový výsledek své prověrky kanibalizmu u moldavských Cikánů a potvrdil, že nic takového se v osadě neděje. Protože to byl člověk s vysokým sociálním cítěním, nemohl po tom všem co viděl a zjistil nekonat. Hned v roce 1929 byl spoluzakladatelem a zároveň předsedou Ligy pro studium a řešení cikánské otázky, která byla po třech letech přejmenována na Společnost pro řešení a studium cikánské otázky.

Odborná práce psychiatra Jaroslava Stuchlíka je velice obsáhlá a rozmanitá. Pracoval v celé oblasti psychiatrie a neurologie, rovněž v diagnostice a terapii. Snad neexistovala taková metodika, kterou by sám nebo se spolupracovníky nevyzkoušel. Přitom vychoval celou řadu nadaných psychiatrů, kteří se uplatnili i na zahraničních vysokých školách. Zhruba 250 odborných studií, 2000 odborných referátů, dále množství úvah i polemických článků z oblasti psychiatrie, psychologie a sociologie, studie o postgraduální výchově lékařů, pojednání o lékařské etice, o problematice organizace lékařské společnosti, čestná členství v několika vědeckých domácích i zahraničních společnostech, to vše je výsledek plodného života doktora Jaroslava Stuchlíka. Rodáka z Uhlířů v Podkrkonoší, absolventa přírodních věd a medicíny v Curychu, který prožil 19 roků v Košicích a nesmazatelně se zapsal do dějin československé psychiatrie.

Když Košice v roce 1937 opouštěl, kolegové mu na znak uznání nechali zhotovit bustu z bílého mramoru u známého košického sochaře Vojtěcha Löfflera. Bustu s láskou přechovávala Stuchlíkova dcera dr. Ňuta Červeňanská, která žila v Bratislavě a která na vlastní náklady dala zhotovit kopii. Tato busta byla odhalena v rámci 6. mezinárodního sympozia k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny v Košicích v červnu 2003 v budově bývalé psychiatrie, v níž dnes sídlí Všeobecná zdravotní pojišťovna. Návratem tatínka do místa tatínkova působení byla dr. Červeňanská dojatá.

„Celá naše rodina tady byla šťastná. Bydleli jsme zde v ústavu, znala jsem všechny pacienty a také jsem se zúčastňovala na akcích, které organizoval můj tatínek. V létě to byly letní tábory pro děti z dělnických rodin, v zimě zase různé besídky, na nichž jsem s ostatními dětmi vystupovala. Tatínek byl na nás moc hodný, nikdy jsme se sestrou nedostaly, to maminka byla přísnější. U nás bylo stále živo. Do Košic jezdilo bratislavské divadlo a rodiče se přátelili s herci. Když se dnes nad tím vším zamyslím, nechápu, jak mohl být tatínek tak aktivní, jak to všechno stihl. Navíc ho maminka donutila denně jezdit na koni, pamatuji si i hřebcovo jméno, říkali mu Homér. Jsem skutečně šťastná, že tatínkova busta je v této budově, kde prožil 19 aktivních roků,“ svěřila se dr. Červeňanská.

MUDr. Jaroslav Stuchlík byl průkopníkem dynamické psychoterapie, ve Švýcarsku se kontaktoval se Sigmundem Freudem, rodákem z moravského města Příbor. Jeho práce významně ovlivnila vývoj české a slovenské psychoterapie a mentální hygieny. Hlavním přínosem je originální nosologická klasifikace v psychopatologii, rozpracování teorie sugesce a hypnózy, psycholingvistické bádání (neofázie), aplikace sociálně-psychologických a sociologických přístupů zejména v soudní psychiatrii a původní přístup k léčbě epilepsie. K nejdůležitějším Stuchlíkovým dílům patří Nárys psychoterapie a mentální hygieny, Prolegomena k studiu neofasií.

Helena Miškufová

Košická zvonkohra z Brodku u Přerova

         Parčík mezi Dómem svaté Alžběty a divadlem v centru Košic v polovině devadesátých let minulého století krášlily nejen barevné záhony, ale už také tzv. zpívající fontána. Prameny vody hravě vyskakovaly do různé výšky podle intenzity tónů a lidé se mohli kochat jejich rozverností. Nicméně tato oáza klidu by ještě mohla být čímsi vylepšená, čímsi originálním a přitom zdejším….
Vrcholem zvonařského umění. Zvonkohrou. Ne ledajakou, složenou z dvaadvaceti zvonů, protože město má 22 městských částí. A protože se zvonařskou dílnou Marie Tomáškové – Dytrychové v Brodku u Přerova město už do té doby spolupracovalo na několika zakázkách, rozhodnutí o výrobci bylo jednoznačné.
„Magistrát si zvolil melodie a na základě toho maminka vybrala potřebné tóny zvonů. Pak spolupracovala se známým košickým sochařem Petrem Scerankou, který navrhl zajímavé a netradiční umístění pro zvonkohru, výtvarně řešený strom s různě rozmístěnými barevnými skleněnými koulemi a zvony tvořily plody stromu,“ sdělila nám pokračovatelka zvonařské tradice Leticie Vránová-Dytrychová vzpomínky Marie Tomáškové – Dytrychové. „Některé z nejmenších zvonů byly upevněny obráceně, tedy ve tvaru kalichu.“
Výroba celé zvonkohry trvala zhruba tři měsíce a pak přišla kolaudace zvonů. Tu provedl kampanolog Mgr.Petr Janda 1.května1997. Závěrem svého posudku ohodnotil celou kolekci zvonů jako velmi zdařilou, protože byla téměř stoprocentně zajištěna jednotná odchylka intervalových vzdáleností u jednotlivých tónů .
Zvonkohru poprvé mohli Košičané slyšet v Den Košic v roce 1997. Byla to velká sláva. „Maminka se na ni velmi dobře pamatuje. Slavnostní atmosféru zvýraznil i orchestr. Ale nejvíc mamince utkvěla v paměti houslistka, která hrála nad fontánou v blízkosti zvonkohry. Byla ní fascinována,“ doplnila Leticie Vránová-Dytrychová. „Byla to krásná práce s úspěšným výsledkem, vždyť zvonkohra patří ke kulturním a významným památkám města a celého národa.“
Ten nejmenší z dvaadvaceti zvonů má hmotnost 5 kg a ten největší 220 kg. Zvonkohra každou celou hodinu hraje známou písničku. Den co den, téměř celý rok. Jenom v zimě, kdy silný mráz maluje květy na oknech, je zvonkohra vypnutá. Hrozilo by totiž poškození a rozladění zvonů. Ale jen co se minusová teplota blíží k nule, opět se rozezvučí nějaká „východniarská“.
Zvonkohra u fontány v centru Hlavní ulice totiž už patří k symbolům Košic.
Zvonkohra není jediným výsledkem spolupráce města se brodským zvonařstvím.
         V sousedství zvonkohry stojí Urbanova věž, která od 14. století sloužila jako zvonice dómu. Byla zasvěcena sv. Urbanovi, patronovi vinohradníků a zprávy pro občany šířil zvon Urban. V roce 1966 však zvonici zachvátil požár, zvon Urban se zřítil a rozpadl se na několik desítek kusů. Z nich 59 odkoupilo Východoslovenské muzeum a protože šlo o unikátní památku zvonařství, muzejníci v roce 1989 rozhodli o restaurování tohoto zvonu. Restaurátorské práce řídil Jiří Svoboda ze známé zvonařské dílny Marie Tomášková-Dytrychová v Brodku u Přerova. Na výrobì ocelového skeletu a chybìjících fragmentech zvonu Urban se podíleli pracovníci závodu Slévárna Východoslovenských železáren. Slévači nejdříve odlili z ocele tzv. skelet, který měl tvar vnitřních rozměrů původního zvonu. Na tento skelet potom postupně upevňovali jednotlivé části zvonu, pak následovalo cizelování a drobné úpravy speciálním materiálem. Restaurovaný zvon Urban je dnes vystaven venku před věží. Dnes již stěží najít v Košicích osoby, které by podaly věrohodné výpovědi o situacích při restaurování rozbitého zvonu. Avšak na výrobě nového zvonu, kopii Urbana, o hmotnosti 5 200 kilogramů, který je dnes zavěšen v Urbanově věži, se podílel Ing. Ján Köver. Během prací se několikrát setkal s Marií Tomáškovou- Dytrychovou, která nebyla zcela spokojená s výsledkem restaurování. Proto v roce 1995 slévači košických železáren vykonali na restaurovaném původním zvonu Urban drobné opravy.
Na informační tabulce u zvonu Urban je uvedeno, že ho renovovala zvonařská dílna L. Dytrychové. Tuto dílnu v Brodku u Přerova založili v roce 1950 Josef a Laetitia Dytrychovi. Vyrobili stovky kostelních umělecky ztvárněných zvonů, které chyběly v našich věžích po válečných rekvizicích. Avšak po patnáctileté činnosti Josef Dytrych ve věku 53 roků zemřel.
Poměrně neobvykle paní Laetitia odvážně pokračovala ve zvonařství sama. V osmdesátých letech přebrala štafetu pokračovatelka rodu Marie Tomášková – Dytrychová v nové dílně, která pod jejím vedením a za spolupráce s dcerou Leticií Vránovou-Dytrychovou dosahuje největšího rozmachu za posledních 20 let. Roční produkce je okolo 150 – 300 zvonů všech velikostí.

miš
Foto: VŠ

Jaroslav Vodrážka

         Obrázky Smělého Zajka, Dubkáčika a Budkáčika či Maca Mrmláče jsou součástí dětství několika generací slovenských dětí. Jejich tvůrce, český výtvarník Jaroslav Vodrážka, je nejen zakladatelskou osobností ilustrační tvorby pro děti a mládež, ale také úspěšným a uznávaným autorem drobné grafiky.
Jaroslav Vodrážka se narodil 29. listopadu 1894 v Praze, studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění. Po absolvování působil jako středoškolský učitel v Benešově a v Táboře v Čechách. Na Slovensko byl přeložený v roce 1923 a místem jeho dalšího působení byl Martin, kde jako středoškolský profesor začal vyučovat kreslení na gymnáziu. Matice slovenská v Martině vydávala kromě jiného i dětské časopisy Včielka a Slniečko, které J. Vodrážka začal ilustrovat. Později ilustroval také knihy, navrhoval obálky. Práce ho tak nadchla, že sám začal psát básničky a různé krátké příběhy, navrhoval i omalovánky. Jeho poetické i humorné obrázky si děti záhy velmi oblíbily.
V letech první republiky do všech slovenských regionů přicházeli čeští pedagogové a podíleli se na budování slovenského školství. Také v martinském gymnáziu působilo mnoho českých profesorů. Někteří z nich se významným podílem zapsali do dějin různých oblastí – například Jan Eisner je zakladatelem archeologie na Slovensku, Václav Vážný jazykovědcem a dialektologem, František Heřmanský autorem středoškolských učebnic a deset let působil také jako tajemník Matice slovenské, Jaroslav Vodrážka je zase ilustrátorem dětských knih a časopisů, s gymnáziem spolupracoval také v době svého působení v Matici slovenské známý fotograf a etnolog Karel Plicka.
Historie gymnázia v Martině se začala psát v roce 1867, ale po osmi letech se z rozhodnutí uherské vlády jeho brány uzavřely. Znovu bylo otevřeno po vzniku Československa v říjnu 1919. Dnes se zdá téměř nepochopitelné, že v jedné místnosti byla ředitelna, sborovna a také všechny sbírky. Zavedení elektřiny – to byla skutečná novinka. Učilo se na dvě směny, tak byla škola přeplněná. Na podporu chudých studentů byl zřízen podpůrný fond. Mimochodem, základní kámen nové budovy gymnázia byl položen až v říjnu 1930. Skromné podmínky však neubraly nadšení pedagogů, kteří mimo tříd měli svůj vlastní život, o němž se žáci dozvídali jen útržkovitě.
„Protože jsme měli nevlídné bytové podmínky, žili jsme převážně společně ve sborovně ústavu. V zimě, z porozumění ředitele, se nám i v neděli topilo. Dvě členky sboru, tuším profesorka Micková a Krejčová, dostaly za úkol sehnat lihový vařič, šálky a talířky, lžičky a všechno další potřebné na uvaření čaje a kakaa. Sborovna se rychle měnila na útulnou čítárnu a pracovnu, v níž rádi s námi zůstávali i ženatí členové sboru a často z ředitelny zaskočil i náš milý ředitel. Profesor Solařík na oknech pěstoval květy, kapesním nožem jim kypřil půdu a poléval nějakým speciálním roztokem, takže rostly jako z vody. Vzácná kolegyně Pilařová opravovala úkoly anebo katalogizovala knihovnu pauperum. Profesor Filip rýsoval deskriptivní příklady a už tehdy snad pracoval na učebnicích svého předmětu. Dr. Jan Šikura opisoval z archiválií půjčených z muzea a zámku v Štiavnické data o zemanských rodech a držbě půdy v Turci. Já jsem se rozbíhal na první ilustrace, ale i soustavně vyrušoval ostatních tu všelijakým povídáním, tu nepatřičnými poznámkami a žerty. Jedním slovem všichni jsme ve sborovně zůstávali rádi, a když nebylo jiné práce, plánovali jsme skloněni nad mapami výlety do okolí Martina.“ …tak zaznamenal své vzpomínky na roky prožité v Martině člen profesorského sboru martinského gymnázia a ilustrátor dětských knih a časopisů Jaroslav Vodrážka. Byl ve všech směrech aktivní; pomáhal i při založení loutkového divadla, sbíral etnografický materiál a věnoval se volné tvorbě. Martin, jeho atmosféru i kulturní dění, měl opravdu moc rád.
Nicméně přišel rok 1939, politické poměry se změnily, vznikl Slovenský stát. Podobně jako tisíce dalších Čechů se Jaroslav Vodrážka stal na Slovensku nežádoucím. Přestěhoval se do Prahy, kde učil na státní grafické škole a střední škole uměleckého průmyslu. Při náhodném uklízení bytu se našla jedna jeho stará kresba buku a podle ní vytvořený lept. Školní práce ještě z doby studia v grafické speciálce u prof. Maxe Švabinského mu připomněla první kontakt se Slovenskem někdy v roce 1920. Vyvolala vzpomínky. A tak hned rok po 2. světové válce se vydal na Slovensko opět, tentokrát po stopách Josefa Mánesa. Později začal spolupracovat se slovenskými vydavatelstvími a v Čechách i na Slovensku vydal několik publikací. Mezi nimi i Mánesovou stopou s podtitulem Malířovy vzpomínky z léta 1946. Grafik, malíř a ilustrátor Jaroslav Vodrážka zemřel 9. května1984 v Praze ve věku téměř 90 let.

Helena Miškufová

Generál MUDr. Jan Červíček

         Pro mnohé z nás myslivec představuje novodobého lovce, který má jediný cíl – trefit a získat kořist v podobě paroží nebo dalších zajímavých důkazů jeho střeleckého úspěchu. Jenže ten správný myslivec, to je někdo úplně jiný. V jeho zorném úhlu je především ochrana zvěře. Před přírodními pohromami i před člověkem.
Na Slovensku má tato činnost také svou dlouhou tradici. Kdysi se o zvěř většinou ve svých lesích a oborách starali majitelé pozemků, tedy příslušníci šlechtických rodů. Na našem území byla určitým zlomem 1. světová válka a vznik Československé republiky. Proč právě toto období? Během války se totiž velice rozšířilo pytláctví, čím si vyhladovění obyvatelé vesnic v okolí lesů zabezpečovali potravu. V nové republice najednou chyběla nějaká organizace, která by zabránila pytláckému pustošení stavů zvěře a cílevědomě se zaměřila na její ochranu. Nicméně vždy se najdou nějací nadšenci zapálení pro věc. Na Slovensku jím byl oční lékař, náčelník Vojenské zdravotnické služby pro Slovensko generál Jan Červíček. Působil v Trenčíně, obdivoval přírodu, slovenské lesy a velice přesně si uvědomoval, že ochrana jednotlivcem je málo. Měl také určité poznatky o mysliveckém hnutí v Čechách a postupu při zavádění ochrany přírody. Byl nejvyšší čas zachránit co se dalo, stavy zvěře ve slovenských lesích byly velice zdecimované.
Sám pocházel z Hronova, historického městečka v okrese Náchod, kde se narodil 1.června 1864. Po gymnaziálním studiu se rozhodl pro medicínu. Jeho alma mater se stala lékařská fakulta pražské univerzity. Po promoci si zvolil oční lékařství a stal se vojenským lékařem. Působil nejen v posádkových nemocnicích v Praze, ale také v Záhřebu a Bosně-Hercegovině. V prvních letech dvacátého století zanechal vojenského putování po posádkách a začal přednášet oční lékařství na vojenské lékařské škole ve Vídni a byl jmenován velitelem vojenské posádkové nemocnice. Po vypuknutí první světové války byl odeslán na frontu. Stal se velitelem polní zdravotnické služby v celé rakousko-uherské armádě. Vznik nové republiky, společného státu Čechů, Slováků a dalších národností, ho nadchl. Hned 30. října 1918 se přihlásil do služby v tvořící se armádě a nabídl své bohaté zkušenosti z praxe i teoretické znalosti.
Aktivních lidí a přitom na slovo vzatých odborníků není nikdy dost. Tak přišel MUDr. Jan Červíček už v hodnosti generála do Bratislavy a byl jmenován náčelníkem Vojenské zdravotnické služby pro Slovensko. Nečekal ho zrovna snadný úkol: Měl konsolidovat vojenskou zdravotnickou službu na Slovensku, aby se pokud možno co nejdříve vyrovnala stavu v českých zemích. Procestoval všechny regiony a na vlastní oči viděl i neutěšenou situaci v slovenských lesích. Ta ho zase zajímala jako myslivce.
Tak se generál vojenského zdravotnictví na Slovensku MUDr. Jan Červíček stal hlavním iniciátorem a zakladatelem Loveckého ochranného spolku pro Slovensko, který vznikl 27. srpna 1920 v Bratislavě a tehdy měl 43 členů. Účastníci zakládajícího sněmu za předsedu zvolili právě generála Jana Červíčka. A to byl počátek nejen jednotné slovenské myslivecké organizace, ale i ozdravování lesů. Na návrh ochranného spolku bylo například už v březnu 1923 vydáno ministerské nařízení na pětiletou ochranu kamzičí zvěře ve Vysokých Tatrách. Čtyři roky se dr. Červíček obětavě věnoval vytváření systému ochrany zvěře a právních podmínek myslivosti na celém území Slovenska. Žel, jeho život ukončila ta s kosou. Generál Dr. Jan Červíček zemřel 7.června 1924 v Bratislavě ve věku 60 let.
Roky plynuly, pro někoho až příliš rychle, a také se rychle zapomínalo. Na dobu, na osobnosti, na jejich dílo. Potěšitelné ale je, že na někoho se úplně nezapomnělo. V Muzeu ve sv. Antonu se specializují na mysliveckou tedy slovensky poľovníckou expozici a je zde zpřístupněná Síň úcty a slávy myslivosti na Slovensku. První osobou uvedenou do této Síně byl právě zakladatel Loveckého ochranného spolku pro Slovensko armádní gen. Dr. Jan Červíček. Nicméně je nutné dodat, že toto jméno po tolika desetiletích nepadlo poprvé. V roce 1995 odhalili Janu Červíčkovi, zakladateli Loveckého ochranného spolku pro Slovensko, pamětní tabuli na budově ústředí Slovenského poľovníckeho zväzu na Štefánikově ulici v Bratislavě.

Helena Miškufová

T. G. Masaryk a Slovensko

         V sobotu 7.března jsme si připomněli 165. výročí narození významného filozofa, pedagoga, politika a prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigua Masaryka. Z jeho úžasně plodného života si trochu přiblížíme jeho vztah ke Slovensku. Sám se označoval za Čechoslováka – po otci Slovák, po mamince Čech – a v tomto duchu vychovával i své čtyři děti.
Tento vztah umocňovaly od roku 1887 i každoroční pobyty celé Masarykovy rodiny v Bystřičce u Martina. Zde se Masaryk seznamoval se slovenskou inteligencí, např. Vajanským, Hviezdoslavem a Šrobárem. Jeho přednášek na Filozofické fakultě v Praze se zase zúčastňovali mnozí slovenští studenti, mezi nimi také M. R. Štefánik a další, kteří se shromažďovali kolem spolku Slováků v Praze Detvan. Profesor Masaryk byl také členem tohoto debatního sdružení. Po vzniku Československé republiky, přesněji od roku 1923, už jako prezident republiky zajížděl rovněž na zámek v Topolčiankách, který se mu vedle zámku v Lánech stal druhým prezidentským letním sídlem. Během svých projížděk na koni nebo procházek se rád pouštěl do debat s lidmi různých profesí. Oficiálně v různých letech navštívil několik slovenských měst. Ta první velká cesta v září 1921 ve funkci prezidenta republiky vedla na Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Týdenní cesta byla hodně náročná, plná oficiálních přivítání i rozhovorů s prostými lidmi. Ale také dramatická, o čemž se velmi málo ví. Investigativní publicista, hledač faktů Stanislav Motl rozpletl spleť náhodných informací a zdokumentoval přípravy na atentát na T.G. Masaryka na východním Slovensku právě během prezidentské první cesty po nové republice v roce 1921. Ve své knize Cesty za oponu času Bomba pro T.G. Masaryka uvádí informace z přísně důvěrné zprávy o chystaném atentátu:
„Počátkem celé akce mělo být vykolejení vlaku, který měl prezidenta vézt z Košic do Užhorodu. Podle zprávy všechny tyto akce koordinoval vojenský štáb v maďarském Sátoralújhely. Vedoucí pětičlenné skupiny byl jistý Emil Šoltys. Všichni aktéři prošli v Maďarsku vojenskou a záškodnickou instruktáží. Každý z útočníků měl u sebe pistoli, v batohu 8 až 10 ručních granátů, také sekeru a klíče k odšroubování kolejí.“
Ve zprávě dále stojí: „ Akce se měla uskutečnit na trati mezi obcemi Salanče a Kalša. Tedy ještě na území Slovenska…. V místech, kde dráha vychází z lesa a tvoří ostrý záhyb… Všichni účastníci již obdrželi připravené legitimace, aby se snadněji dostali přes hranice… Dostali se na určené místo a hned začali pracovat.“
Stanislav Motl ve své knize uvádí, že atentátníci měli koleje sice vyšroubovat, ale tak, aby po nich ještě mohl jeden vlak projet. Masaryk měl totiž jet jiným spojem několik desítek minut za prvním vlakem. Ke všemu odhodlaná skupina práci udělala podle plánu, pak zalehla u trati a čekala až vlak vykolejí a tehdy začne házet granáty a střílet. Jenže – vlak nejel. Rozhodli se jít pěšky ke stanici Kalša. Narazili však na několik československých vojáků, začala přestřelka. Útočníci zmizeli v lesích a pak přešli hranice.
Dosud není zdokumentováno, proč prezident Masaryk jel z Košic do Užhorodu autem. I Stanislav Motl zůstává u otázek, zda to byla ostražitost vojenských představitelů, kteří věděli, že východní Slovensko a Podkarpatská Rus nejsou zrovna bezpečným územím, anebo nechtěli podcenit zatím neověřenou informaci. „V každém případě atentát byl důmyslně připraven. A lidé, kteří ho měli vykonat, byli zkušení vojáci. Kromě atentátu na prezidenta Masaryka tato i další skupiny vykonávaly další podvratné akce. Ve zprávě z vyšetřování případu se píše: Účelem zřízení bandy bylo znepokojování obyvatelstva na Slovensku a Podkarpatské Rusi. A sice tak, aby lidé byli v neustálém napětí a necítili se dostatečně chráněni československými státními úřady. Naopak, aby cítili bezmocnost československých úřadů a nabyli přesvědčení, že nejsou dostatečně chráněni a toužili tedy po opětovném připojení k Maďarsku. Prostředkem k uskutečnění tohoto cíle bylo ozbrojené přepadávání na československém území, krádeže, loupeže a vraždy, ničení československého státního majetku, působení slovem… Tedy co možná nejvíce škodit Československé republice.“
         T. G. Masaryk ve funkci prezidenta republiky absolvoval několik cest na Slovensko. Dnes jsou na Slovensku dvě sochy tohoto budovatele společného státu Čechů a Slováků Masarykova socha v Bratislavě je vysoká 2,2 metru a od roku 2010 je umístěna na Vajanského nábřeží na přibližně dva metry vysokém podstavci. Bratislavská socha je kopií díla pražského sochaře Ladislava Šalouna z roku 1924, která kdysi stála v bratislavské Zemské bance. Druhá socha TGM je od roku 2001 v zámku v Topolčiankách a má zajímavý osud. Na popud důstojnického sboru v Nitře ji v roce 1929 vytvořil uznávaný český sochař Otto Gutfreund a stála před budovou Krajského soudu v Nitře. Po vzniku Slovenského státu ji v roce 1939 odstranili a odložili do depozitu muzea. A zapomnělo se na ni. To vlastně zachránilo dvojmetrovou bronzovou sochu před roztavením. Souší bust TGM a MRŠ stojí od roku 2004 v Košicích. Autorem je akademický sochař Josef Vajce z Prahy.

Při vzniku Slovenského národního divadla stáli Češi

         Zastavme se před historickou budovou SND v Bratislavě. V této budově po zahájení činnosti v roce 1886 působilo bratislavské městské divadlo, které uvádělo vystoupení německých a maďarských souborů. Od roku 1920 je sídlem Slovenského národního divadla a právě v březnu si připomíná 95 let své existence. Za tu dobu se na prknech, která znamenají svět, představila celá řada vynikajících slovenských herců, členů operního i baletního souboru. Při uvedení divadla do života však stáli Češi.
Ono se totiž krátce po 1. světové válce slovensky nejen v Bratislavě moc nemluvilo. Jen pro ilustraci – dva roky po vzniku Československé republiky se na celém Slovensku přihlásilo do konkurzu na středoškolského učitele pouhých šest pedagogů (Ján Mlynárik, Českí profesori na Slovensku, 1. diel). Proto Družstvo SND (založeno 1919) hledalo soubor, který by mohl působit na této scéně a našlo Východočeskou divadelní společnost v Pardubicích. S jejím ředitelem Bedřichem Jeřábkem, držitelem koncese, se dohodlo a podepsalo smlouvu. Podstatné bylo i to, že společnost měla i potřebné dekorace a kostýmy. Zahájení činnosti SND patřilo 1. března 1920 opeře Hubička Bedřicha Smetany. První slovenskou operou byl až po šesti letech Bellův Kováč Wieland v nastudování českého dirigenta Oskara Nedbala.
         Jen o den později březnu 1920 se uvedl činoherní soubor hrou bratří Aloise a Viléma Mrštíků Maryšou. A už v květnu 1920 uvedl tento východočeský soubor první představení ve slovenštině. Byly to jednoaktovky Josefa Gregora Tajovského. Pravděpodobně to nebyla čistá libozvučná slovenština, ale v tehdejším politickém prostředí mělo představení svůj význam. První slovenští herci do souboru přistoupili v následujícím roce a po čtyřleté existenci divadla se prvním slovenským režisérem stal Jan Borodáč. Repertoár činohry byl převážně český, protože nebylo dost slovenských překladů ani původních her. Postupně se situace měnila. V roce 1932 se činohra rozdělila na dva soubory – slovenský v čele s J. Borodáčem a původní český pod vedením Viktora Šulce. Český soubor zanikl po vyhlášení Slovenského státu, kdy většina Čechů byla nucena Slovensko opustit.
Prvním šéfem baletu SND byl rovněž Čech Václav Kalina, v jehož choreografii divadlo uvedlo 19. května 1920 jako první baletní premiéru Coppélii Léa Delibese. A prvním baletem pro nejmladší návštěvníky divadla byl od sezóny 1923/1924 balet Oskara Nedbala „Z rozprávky do rozprávky“, který je letos v jubilejní 95. divadelní sezóně od únorové premiéry opět uváděn.
Tak začaly před 95 lety svou činnost všechny soubory SND. Od března do 6. července 1920 činohra prezentovala třicet titulů, operní soubor uvedl 22 operních a 20 operetních představení a balet tři. Nutno dodat, na deskách první slovenské scény čeští sólisti v opeře, baletu i činohře působili i v dalších letech, např. Marta Krásová, Helena Bartošová, Jarmila Smyčková, Eliška Slancová, Miroslav Kůra, Zdeněk Košler a mnozí další. A také, že jakýsi duch spolupráce vládne mezi soubory obou předních národních scén – slovenské a české – dodnes.

Helena Miškufová

Karel Čapek na Slovensku

         Malé Svatoňovice jsou jednou z obcí nedaleko okresního města Trutnov v Krkonoších. Patří k těm mnoha tamějším vsím, kde se v minulosti těžilo uhlí. Kdyby nebylo slavného rodáka, asi by sem dnes nemířilo tolik turistů. Právě v Malých Svatoňovicích poprvé na tomto světě zaplakal nejmladší ze sourozenců Čapkových – Karel. Psal se 9. leden 1890.
„ Málo zajímavý byl ten věčně spící a stokrát lepší bylo chovat panenku vláčnou jako kus těsta nebo házet míček se zlatými hvězdičkami po Pečovi – tak jsme říkali Josefovi. A uložila-li nám maminka, abychom bratříčka pohoupali, kdyby zaplakal, zatímco ona bude v kuchyni vařit, tu jsme cloumali kolébkou každý z jedné strany a buch-buch! duněla kolébadla do podlahy. Uspávali jsme ho pronikavými hlásky říkankou, kterou nás naučila služka: Houpy, houpy, bába snědla kroupy a dědeček jahelníček, byli oba hloupí. Byli jsme malí žárlivci.“ – Píše ve své knize Moji milí bratři Helena Čapková, nejstarší z dětí.
Malé Svatoňovice jsou pyšné na své slavné obyvatele a již v roce 1946 založily Muzeum bratří Čapků. Tehdy byla v Malých Svatoňovicích uspořádána výstava o životě a díle bratří Čapků, která se stala základem muzea. Expozice prošly několika reinstalacemi.

x x x

         Kdoví, jestli by Josef, Karel a jejich sestra Helena někdy zavítali do Trenčianských Teplic, toulali se po okolí a poznávali slovenské kraje, které pro ně byly inspirací. Bratři Čapkové tehdy měli už za sebou cesty do zemí západně od Čech. Ale jejich otec MUDr. Antonín Čapek se na návrh zetě rozhodl v roce 1911 jít pracovat jako lázeňský lékař právě do Trenčianských Teplic. „Byl jsem tam nedávno. Není tam český lékař, jen Maďaři, a jediný Slovan, Polák, se chce odstěhovat. Je už starý, ale praxi má slušnou, dorozumí se s pacienty i česky,“ navrhoval zeť.
Tak se doktor Čapek rozhodl změnit místo působení, s manželkou Boženou se přestěhoval do Trenčianských Teplic a v léčebném domě Pax, na němž je nyní pamětní tabule, si otevřel ordinaci. Hned první léto přijely za rodiči jejich už dospělé děti, což opět popisuje Helena Čapková ve své knize Moji milí bratři:
„Slovensko nás tak roznítilo, že z toho byly dlouhé vycházky do nejkrásnějších koutů, o nichž věděl a na svých cestách je už objevil náš otec. Nestal se módním lékařem bohatých pacientů z celého světa. Léčil slovenský lid daleko široko po dědinách, kam kolegové nejezdili; vždyť často tam ani nevedly sjízdné cesty a pak v ryze slovenském okolí jim ani nikdo nerozuměl. Horský kraj a prostí lidé – to bylo něco pro tatínka. Brzy jich znal na sta a tísnili se nejen v čekárně, ale na chodbě i na chodníku; a maminka si nevěděla rady s konvemi mléka, uzlíky vajec, tvarohu a másla. Tím platívali, peníze u nich byly vzácné.
Odpoledne vodil nás tatínek s sebou k nemocným a viděli jsme v chalupách černé kuchyně, kde se dým z ohnišť valil otvorem ve střeše, a kotlík na vaření, zavěšený na řetěze, houpal se nad plápolem ohně. Na dubových truhlách tam spávaly děti. A viděli jsme zblízka chudobu, která neměla nic, než co postačily samy vyrobit lidské ruce z toho, co příroda dávala.“

Doktor Antonín Čapek se snažil pomáhat nejen nemocným, ale každému, kdo pomoc potřeboval. Koneckonců měl to v povaze, a tak brzy získal u široké veřejnosti neobvyklou oblibu a úctu. Což ovšem vyvolalo podezření úředníků Župního úřadu v Trenčíně a tak musel při vyšetřování hodně zdůvodňovat, proč se ke Slovákům chová slušně a lidsky. Státní útvar se totiž ještě jmenoval Rakousko-Uhersko. Navzdory tomu se obětavý lékař za pomoci své dobré a chápavé manželky snažil pomáhat chudým v kraji a dá se říci i v sociální oblasti. Zavedl pravidelné lékařské prohlídky dětí a docílil toho, že se ve zdejších školách dětem podávaly svačiny. Přičinil se rovněž o zřízení zubní laboratoře, mimochodem první na Slovensku.
Za rodiči velmi rády jezdívaly všechny tři děti. Pro bratry zdejší pobyt znamenal i první společnou tvorbu. V srpnu roku 1912 zde dokončili první větší povídky Zářivé hlubiny a jiné prózy. Tady Karel roku 1920 dopsal drama R.U.R.,ve které poprvé odznělo slovo „robot“. To poradil Karlovi jeho starší bratr Josef, který vycházel ze slovanského slova robotovat, tedy pracovat. Rok nato dokončil korektury alegorického dramatu Ze života hmyzu a v Trenčianských Teplicích byla poprvé uvedena jeho divadelní komedie Loupežník.

Tyto a další méně známé informace odezní v českém vysílání Rádia Patria na vlnách Rádia Regina v neděli 18. ledna od 19 hodin.

Čtyřicet let na scéně SND

         Byl to lyricky zabarvený soprán, tón byl tvořen lehce, působil lahodně s jakýmsi svítivým leskem. Taková slova se objevovala v kritikách po premiérách oper, v nichž vystupovala v hlavních rolích Helena Bartošová. Na scéně opery Slovenského národního divadla, kde působila více než 40 let, vytvořila na 150 postav. I minulý režim její umění ocenil titulem národní umělkyně. A přece. Když jsem hledala nějakou její nahrávku v košickém studiu Slovenského rozhlasu, nenašla jsem ani jednu. V bratislavské redakci sice pár bylo, ale založených v archivu, ještě nepřepsaných z pásů na cédéčka. Jedno CD si jako oko v hlavě uchovává dcera Heleny Bartošové a Janka Blaha Helena Jurasovová. Spolu jsme vzpomínaly na vynikající pěveckou osobnost, jednu z prvních osobností právě vznikajícího SND, na její maminku Helenu Bartošovou (11. ledna 1905 Budapešť – 8. února 1981 Rychnov nad Kněžnou).
„Maminčin tatínek, tedy můj dědeček, byl Moravák, pocházel z Moravských Budějovic a jako vojenský hudebník byl přeložen do Budapešti. To bylo samozřejmě ještě za Rakouska-Uherska. Tam se oženil s Maďarkou a narodila se jim dcera Helenka. Když jí byly čtyři, byl tatínek přeložen do Plzně, kde moje maminka chodila do čtrnácti let do školy. Pak zase přišel befel a stěhovali se do Bratislavy, to bylo krátce po vzniku Československa. Maminka pokračovala v Bratislavě ve studiu hry na klavír, měla být klavíristka, ale její profesorka zjistila, že má i krásný hlas. Začala studovat zpěv u profesora Egema na konzervatoři. Byla vlastně první absolventkou této školy v Bratislavě.“
Temperamentní Helena Jurasovová, která vystudovala na VŠMU baletní a taneční pedagogiku, se na chvilinku odmlčela. Aby se náhodou nezmýlila v letopočtech.
„Helenka Bartošová ještě neskončila studium a už jako 19letá zazpívala ve Slovenském národním divadle Skřivánčí píseň ze Smetanovy opery Hubička a vedení divadla v čele s Oskarem Nedbalem ji bez váhání angažovalo. Pak hned dostala první roli – žínku v Dvořákově Rusalce a stálé angažmá v SND za 100 Kč s povinností měsíčně odzpívat 12 představení“.
Jak se u vás doma vlastně mluvilo? – vyzvídám.
„Nejdřív česky, dokonce i tatínek Janko Blaho, který absolvoval hudební vzdělání v Praze, psal mamince dopisy z Itálie česky. Ale doma se mluvilo skalicky, co se od češtiny liší tím, že v tomto nářečí není „ř“. Ale když moji rodiče nechtěli, abychom jim my děti rozuměly, tak mluvili maďarsky nebo německy“.
Dědeček, trumpetista u vojenské hudby, byl veliký pedant a tomu naučil i jedinou dceru. Chtěl, aby to v životě někam dotáhla, aby o každém svém kroku udělala záznam. Pro rekapitulaci v pozdějších letech. Podobně jako on a jeho žáci si i Helena Bartošová celý život psala zápisník. A tak dnes, 24 let po smrti maminky, má Helena Jurasovová velice přesný přehled o všech maminčiných rolích, o hostech a také množství nejrůznějších podrobností. Po první žínce v Rusalce dostala mladá Helena Bartošová v SND hlavní roli v Madam Butterfly.
„Za svůj život maminka nastudovala 150 rolí a zpívala plných 40 let. Byla tomu divadlu zcela oddaná, u nás doma se mluvilo jenom o divadle. My děti jsme až trochu žárlily na tu kamennou budovu, poněvadž se všechno točilo jenom kolem opery. Maminka se vdávala ve čtyřiadvaceti, jejich láska se rozvinula v Košicích, jak o tom píše tatínek Janko Blaho v jednom ze svých dopisů. Rodiče byli totiž na maminku moc přísní. Z dopisů tatínka jsem dále vyčetla, že mamince tři roky „kurizoval“ a ona stále odolávala. Poprvé se setkali při studování opery Viléma Blodka V studni, Janko Blaho tam přišel jako host; tenkrát studoval v Itálii a maminka už byl členkou divadla. Tady v Bratislavě ji uviděl poprvé a jak se říká, jiskra přeskočila“.
Manželům Heleně Bartošové a Jankovi Blahovi se narodily dvě děti – Helena, s níž si právě povídám a Pavel, skvělý baryton, člen Slovenské filharmonie. Vše se točilo kolem divadla a zpěvu. A jak to bylo doma? Zpívali si rodiče i doma? Nemám na mysli cvičení árií, ale jen tak pro potěšení, třeba lidovky?
„Otec ano, co souviselo s tím, že zaznamenával lidové písně z okolí Skalice a doma si to pak pozpěvoval. Maminka byla spíš na klasiku, na lidovky moc nebyla. Ale tuším kolem roku 1930 nahrávali v Praze nějaké lidové písně. Co vím zcela jistě, je, že maminka měla nejradši Janáčka. Po celý život. A když ve zralém věku zpívala Kostelničku, tak to byla parádní Kostelnička. Helenka Bartošová byla proti jiným pěvkyním i výborná herečka. Byla citově velmi založená, každou roli si důkladně promyslela a dala do toho všechno, co ta role vyžadovala. V starším věku zpívala charakterové, vysoce dramatické úlohy a měla veliký úspěch“.
Období čtyřiceti nejaktivnějších let se nedá shrnout do pár vět. Helena Jurasovová se rozhodla, že na základě zápisníku, osobních výpovědí žáků a dalších různých dokumentů sestaví publikaci o životě své úspěšné rodiny.
„V tom zápisníku jsem našla, že kdysi opera SND jezdila na zájezdy. Například do Piešťan, do Trnavy, Košic, Prešova a dalších slovenských a českých měst. To si dnes dost dobře neumím představit. Nejvíc ale jezdili do Prahy, kde dělali ty nejtěžší kusy – Mozarta, Smetanu, Dvořáka a na jednom magnetofonovém pásku dokonce mám záznam, že v třicátém osmém dostala nabídku, aby odjela do Ameriky. Nabídky byly, ale když tady měla rodinu, bylo to asi těžké“.
Podle dceřiných slov byla Helena Bartošová neprůbojná, spíš tichá. To by se asi do dnešních poměrů vůbec nehodila. Její život byl ale naplněný vším, od piedestalu až po velké zdravotní potíže.
„Deset let jsem žila v uspořádaném prostředí, my děti jsme byly to první a poslední, měly jsme opatrovatelky a já jsem byla doslova hýčkaná. Nejkrásnější vzpomínka na maminku?“ – opakovala si otázku H. Jurasovová. „Snad na ty roky, kdy maminka zpívala Madam Butterfly a já jsem hrála s ní malou Butterfly, tatínek zpíval Pinkertona. Protože jsem byla dost mrňavá, tak jsem to dlouho hrála. Už od tří a půl roku. To jsem byla skutečně šťastná. Když jsem už rozum brala, tak se v Bratislavě objevil Emil Schütz, který zpíval konzula. Byl to ramenatý, krásný, černovlasý sportovec, tatínek byl spíš menší, a konzul Schütz mě z jeviště hrozně jemně odnášel do zákulisí.“
Emil Schütz byl o pět roků mladší než Helena Bartošová. Narodil se v Kostelci na Orlicí v roce 1910, zpěv studoval na konzervatoři v Praze a koncem třicátých let pohostinsky vystupoval v bratislavském SND.
„Emil Schütz, můj druhý tatínek, byl úžasný člověk. Pomohl i mně při studiu, o maminku se v posledních letech jejího života neuvěřitelně obětavě staral. Na stará kolena se totiž Helenka Bartošová s druhým manželem Emilem Schützem přestěhovali do Kostelce nad Orlicí, tam byli velice uznávaní, měli tam i své žáky a byli jmenováni čestnými občany města Kostelce. Dělali tam i koncerty. Atmosféra v tomto městě byla pro ně velice přející. Tam moje maminka dostala mozkovou mrtvici, ochrnula na půl těla a Emil ji devět roků opatroval. Nikoho k ní nepustil, on všechno dělal, vařil, pral, byl úžasně šikovný. Po smrti maminky krátce žil v Kostelci sám, byli jsme sice v kontaktu, ale nechtěl, aby ho někdo litoval. Ale já jsem se dozvěděla od jedné žačky, že mu tam bylo hrozně smutno. Navíc měl diabetes a v Kostelci mu museli amputovat jednu nohu. Tak přijel sem do Bratislavy, kde mu amputovali druhou nohu a dožil u nás, v naší rodině. Měl svůj gauč naproti sekretáři, na kterém stála urna s popelem mé maminky a on si s ní každý den povídal. Když zemřel, pochovali jsme je společně v rodinné hrobce na martinském hřbitově.“

Helena Miškufová
Foto: archiv H. Jurasovové

Jeden ze silné „české skupiny“

         Roku 1949, v šlépějích pionýrských architektů F. Čapky a F. Bednaříka-Bednárika, kteří v letech meziválečné společné republiky prošlapávali cestu česko–slovenské architektonické spolupráci, podobně jako několik jiných mladých českých architektů přibyl do Žiliny Evžen Hejtmánek, aby tam nejen pracoval, nýbrž nadosmrti našel skutečný domov.
Rodák z tehdy ještě samostatné středočeské obce Dolní Mokropsy (*13. října 1929), absolvent Vyšší průmyslové školy v Praze (1947), který se mohl prokázat nedlouhou konstruktérskou praxí v projektové kanceláři Ing. V. Sedláka (1947–1948) a zkušeností stavebního technika u ČSSZ v Praze (1948–1949), zakotvil v žilinském Stavoprojektu, kde vydržel 43 roky a odcházel – věkem již penzista – v roce 1992, aby ještě začal soukromě podnikat. To už byly sečteny i roky existence jeho dlouholetého zaměstnavatele a on sám 13. ledna 1994, krátce po založení vlastní projektové firmy IMPRO, ani ne pětašedesátiletý, umírá. (V čase Hejtmánkova skonu jeho rodiště již řadu let nebylo samostatnou obcí; ještě roku 1950 splynulo se sousedy do útvaru, jenž sluje Černošice a od roku 1969 se honosí statutem města).
Ač nenabyl vysokoškolského vzdělání, zdá se, že jeho absence se neodrazila v odváděné práci. Ve Stavoprojektu nejdřív pracoval – dle svědectví bývalých kolegů „jako výborný konstruktér“ – s architektem A. Stuchlem, později s A. Cimmermannem, L. Bauerem, J. Meckou a zejména V. Meckovou. Slovy žilinského architekta a kolegy Š. Kukuce: „Jeho houževnatost, ale i talent mu v těchto kolektivech zajišťovaly odborný růst. Jako spolupracovník a později spoluautor se postupně dostává i k samostatné architektonické tvorbě. To souviselo i s dobrým klimatem v pracovním kolektivu…“ Časem se v zaměstnanecké hierarchii Stavoprojektu vypracoval na post hlavního projektanta, jistý čas vykonával funkci hlavního inženýra jednoho z ateliérů a „poslední roky… pracoval jako specialista pro architekturu v technickém útvaru“. Jeho postavení se rovnalo postavení standardně vysokoškolsky graduovaného architekta.
         Z autorských prací lze v zdrženlivém výběru uvést alespoň projekty odborářské zotavovny v Jasné (1958/1964, v spolupráci s architektem A. Cimmermannem), zdravotnické školy v Žilině (1964), domu služeb v Dolním Kubíně (1965), domu Horské služby ve Vrátné (1975), 1290 bytového obytného souboru v Považské Bystrici (1978), domu Chráněné krajinné oblasti Vrátná (1980), hotelu Park v Dolním Kubíně (1983, s A. Kratochvílem) či obchodního domu Jednota v Púchově (1991). Směle, činorodě se nevyhýbal ani měření sil v architektonických soutěžích. Jenom v šedesátých létech získávají ceny a v pořadí zaujímají prvá místa soutěžní návrhy na Dům knižní kultury v Bratislavě (1965, spolu s architekty V. Meckovou a J. Meckou) a na Společenský dům ve Starém Smokovci (1966, s V. Meckovou). Oceněných či odměněných soutěží, na nichž různou měrou participoval, nebylo v úhrnu méně než tucet.
Ve výčtu jeho aktivit nemůže chybět ani zvládání urbanistické problematiky. Jako ukázka poslouží kupříkladu úzká a dělná spolupráce s architektem Antonínem Stuchlem na úkolu: „Urbanistické řešení centra Martina“ (1967), či samostatné řešení územního plánu centrální městské zóny Púchova – ÚPN-CMZ Púchov (1980).
Ve stínu objemných prací vzniklých ve Stavoprojektu se neztrácejí ani návrhy rodinných domků, mezi nimiž je zvlášť hodný povšimnutí rodinný dům I. G. v Bratislavě, jenž vzešel z autorské spolupráce tandemu J. Mecka – E. Hejtmánek (1970 – 1972). U projektů dalších 13 rodinných domků, navržených v roce 1973 a stavěných od roku 1974, doplňoval autorský kolektiv O. Sedlák.
Na rozdíl od svého patrona a přítele Ing. arch. M. Matašovského, s nímž v roce 1949 přišel do Žiliny a který, stejně jako většina kolegů z někdejší silné „české skupiny“ (nejvíc proslul Ing. arch. Jan Šrámek), se v padesátých létech s tamním Stavoprojektem i se Slovenskem rozloučil, Evžen Hejtmánek vytrval až do konce života. Žilina pro něj neznamenala jenom dostatek pracovních příležitostí s možností plné seberealizace v dělném a kolegiálním kolektivu Stavoprojektu. V Žilině našel životní partnerku, v okolí města přírodu, jakou miloval, řeky, říčky a potoky, jež mu dovolovaly holdovat snad jediné nepracovní vášni, kterou měl – rybaření. O život jej připravila krátká, zákeřná choroba v čase, kdy chtěl ještě pracovat. Skonal v Žilině; na tamním hřbitově, kde odpočívá nejeden architekt narozený ve vzdáleném kraji, má svůj hrob. Když se od 9. září do 10. října 1999 konala v žilinské Galerii umění nevšední výstava „Tvorba & hobby architektov Žiliny“, práce v tom čase už pět let zesnulého Evžena Hejtmánka na ní právem nechyběly.

Ľubomír Mrňa
Snímky: výstava „Tvorba & hobby architektov Žiliny“
Česká beseda 7-8/2007

Manželka velitele povstalecké armády
Jarmila Golianová

         V roce 1944 prožívalo Slovensko velmi dramatické období, snad v celé jeho dosavadní historii nejpohnutější. Vrcholila ilegální příprava na otevřené setkání s fašizoidním režimem a nacistickým Německem a to v ozbrojeném boji. V srpnu 1944 vypuklo povstání. Svědky, ale i aktéry byli také mnozí Češi a Češky, kteří po roce 1938 na Slovensku žili, kterým to bylo, zejména pro rodinné vazby, režimem povoleno. Patřila k nim i manželka důstojníka slovenské armády Jána Goliana, který od začátku roku 1944 působil na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici, jež se po povstání stalo velice důležitým. Manžel Jarmily Golianové se stal 29. srpna 1944 velitelem povstalecké armády, která zbraněmi obnovila Československou republiku. Výročí dává podnět k tomu, abychom si připomněli osud Jarmily Golianové.
Narodila se 7. června 1913 v rodině Antonína a Marie Peterkových v Čáslavi. Otec pracoval jako právník na finančním ředitelství. V tomto městě byla vojenská posádka. Na jednu ze studentských zábav přišel i poručík 3. dělostřeleckého pluku Ján Golian. Jejich setkání znamenalo lásku na první pohled. Rodina tohoto Slováka přijala a nic nestálo v cestě, aby se 16. června 1934 na Staroměstské radnici v Praze stali manžely. Po obřadu byla svatební hostina v hotelu Paříž. Ján pokračoval ve vojenské kariéře, k čemu přispívala jeho pracovitost, disciplína, schopnost a Vojenská škola válečná. Spolu chodili na turistiku, plavali, jezdili na koni. Krátce před rozbitím ČSR působil Ján na velitelství divize v Banské Bystrici. Paní Jarmila měla možnost poznat toto krásné město pod Urpínem, které se jim stalo osudným.
Po vzniku Slovenského státu se museli zdržovat na Slovensku, Ján sice uvažoval i o emigraci, ale zůstal, aby posílil domácí československý odboj. Smíšené česko-slovenské rodiny byly terčem poznámek a útoků. Patřily však k základnímu segmentu boje za obnovení Československé republiky.
Ján Golian působil jako důstojník velitelství v Bratislavě a Trenčíně, ale několik měsíců musel být i účastníkem nasazení jednotek slovenské armády na německo-sovětské frontě. Životní zkušenosti vedly oba do odbojového hnutí. Ve městech, kde bydleli anebo kde manžel působil, si našli mnoho přátel a známých, kterým osud Čech a Slovenska nebyl lhostejný. Měli styky s V. Šrobárem, M. Polákem, rodinami Chovanových, Malvinových aj. Nejhorší chvíle, kdy nacizmus dosahoval úspěchů, přešly a režim na Slovensku se cítil být pevný, ale prohry na frontech otřásly společností. Od 1. ledna 1944 byl pplk. Golian přeložen do Banské Bystrice na Velitelství pozemního vojska, kde měl důležitou funkci náčelníka štábu. Prezident E. Beneš působící v exilu v Londýně určil J. Goliana za velitele vojenských příprav povstání. Udělala tak i Slovenská národní rada, nejvyšší odbojový orgán na domácí půdě. Golianovi prožívali napjaté chvíle. Paní Jarmila si uvědomovala, co tato ilegální činnost znamená, byla to hra o život.
Přirozeně, že manžel se jí o mnoha skutečnostech nezmiňoval. Mnohé ale vycítila i ze skromných poznámek při rozhovorech v rodině. V této napjaté atmosféře měli Golianovi i paprsek naděje, mělo se jim narodit dlouho očekávané dítě. Syn Ivan se narodil pár dnů před povstáním. Přirozeně, že velitel povstalecké armády zabezpečil pro manželku a syna utajený pobyt v horách a 13. října 1944, kdy se už začal stahovat okupační okruh, přelet do Moskvy. Podobně byly před nebezpečím zachraňovány i rodiny dalších vysoce postavených funkcionářů povstání. Golianovi však netušili, že rozloučení na letišti Tri Duby (Sliač) bude jejich posledním kontaktem. Do Moskvy přicházely o manželovi jen špatné zprávy. Do osvobozeného Československa se paní Jarmila se synem vrátila už jako vdova, manžela nacisté zavraždili. Vyznamenání statečného generála zmáčela slzami. Čekaly ji však další útrapy.
Únor 1948 sáhl na politiku, historii, účastníky protifašistického hnutí. Přínos generála Goliana a jiných povstalců a účastníků domácího i zahraničního odboje byl deformován. Sahalo se na mrtvé i živé. Dne 22. srpna 1951 byla Jarmila Golianová za neoznámení údajných trestných akcí a vyzvědačství odsouzena na šest let vězení. Propuštěna byla v březnu 1955. I když později nastal známý odměk, byla manželka generála, jehož zavraždili za vlastenectví nacisté, ráda, že může dělat poštovní doručovatelku. Částečné uvolnění kolem Pražského jara umožnilo malé nadechnutí, ale obsazení republiky v srpnu 1968 opět zabránilo, aby se osvítily v pravém světle zásluhy manželů Golianových, přirozeně i jiných. To se mohlo udát až po převratu v roce 1989.
Paní Jarmila i přes chmurné vzpomínky na minulost neztrácela optimizmus a ráda chodila na Slovensko, zejména do Banské Bystrice, Trenčína a Vysokých Tater. Tak tomu bylo až do smrti. Vědoma si významu paměti lidu, národa, odevzdala mnohé historické dokumenty, fotografie, muzeální předměty do Muzea SNP v Banské Bystrici. Zde jsou uloženy i její paměti. Hodně manželových předmětů a vyznamenání jsou součástí stálých expozic tohoto muzea i příležitostných výstav. Kdo prostudoval dokumentaci Jarmily Golianové, musel pochopit, že jde o statečnou ženu a československou patriotku. Byla tak, jako mnohé jiné Češky, oporou svému manželovi, v zápasu proti nacizmu a za obnovení Československé republiky. Proto jsou i její osudy součástí dějin té dramatické doby.

Milan Gajdoš
Česká beseda /2004

Rodným městem slavného českého trumpetisty
Jaromíra Hniličky je Bratislava

         Je mnoho českých osobností, které mají zvláštní pouto ke Slovensku. Někteří milují především slovenské hory, jiní se třeba v této části kdysi společného státu narodily, byť v českých rodinách. Jako například český trumpetista, hudební aranžér, skladatel, jazzový hudebník, hudební pedagog, známý i svým smyslem pro humor, Jaromír Hnilička. Jeho rodným městem je totiž Bratislava, kde jeho tatínek za první republiky působil jako velitel kasáren v Petržalce. Nezapomíná dodat, že Bratislavu stále rád navštěvuje a že na každém kroku cítí změnu k lepšímu. Podle něj má Bratislava šmrnc Vídně, ale je veselejší. Vídeň je nostalgická, Bratislava je spíše veselejší, jadrná, slovenská povaha je zde cítit z těch nejlepších stránek.
„Já jsem vlastně muzikantem z nouze, chtěl jsem být elektroinženýrem. Začalo to tím, že se můj táta vrátil z druhé světové války do Československa sice s medailemi a taky s vítěznou armádou, ale s tou americkou. Byl přesvědčený masarykovský důstojník a když si pro něho přišli páni v kožeňácích, byl konec mých nadějí, že budu tím elektroinženýrem. Tátu zavřeli a nás s mámou vystěhovali. Když se táta vrátil z Mírova, byl tak zubožený, že do roka zemřel. Jediná škola, kam jsem se mohl dostat, byla konzervatoř. Bylo mně ale znemožněno študovat v Brně, a tak jsem šel na konzervatoř do Bratislavy,“… uvádí ve svých pamětech Jaromír Hnilička.
Hru na trubku tedy vystudoval na bratislavské konzervatoři. V roce 1956 se stal členem Orchestru Gustava Broma, pro nějž vytvořil řadu skladeb a aranžmá, představujících významnou inovaci klasického jazzu. Jeho nejslavnější skladbou je Jazzová mše, kterou složil koncem 60. let jako netradiční spojení jazzu s církevním chorálem. V roce 1965 byl J. Hnilička pozván k účasti na mezinárodní jazzové dílně Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku, během dalších workshopů a pražských festivalů se setkal s mnoha světovými jazzmeny. Spolupracoval s Romanem Pokorným a Jurajem Kalaszem ve Triu komorního jazzu, s Karlem Velebným připravil nahrávku úprav lidových písní s názvem Týnom tánom. Jako nástrojový experimentátor se stal podněcovatelem díla Pavla Blatného Studie pro čtvrttónovou trubku. Pedagogicky působil na jazzových kurzech ve Frýdlantu a Svitavách a na brněnské konzervatoři. Padesát let strávil v Orchestru Gustava Broma, hrál v řadě jiných větších i menších seskupeních – v začátcích také například ve Slovenské filharmonii, složil mnoho významných skladeb, spoustu jich zaranžoval, hodně nahrál.
Právě s trumpetou dosáhl hudebních vrcholů. A že uměl kosmicky rychle zareagovat na události potvrzuje i písnička Dobrý den majore Gagarine, kterou složil pár hodin po tom, co Jurij Gagarin jako první člověk na světě letěl do vesmíru.

Andrea Ščerbanovská

Agrobotanik Miloslav Maloch
povýšil význam trávy při tvorbě krajiny

         Na významnou osobnost slovenského krmivářství, vědce, výzkumníka trávních porostů a vysokoškolského pedagoga, akademika Miloslava Malocha, zakladatele Šlechtitelské stanice Levočské Lúky a Katedry krmivářství, později Katedry trávních ekosystémů a krmných plodin (KTE) Slovenské zemědělské univerzity v Nitře vzpomíná jeho syn Ing. Milan Maloch:
Ze vzpomínek (kráceno).
         „Je to už tak dávno, ale zdá se mi, jako by to bylo včera. Byl nádherný srpnový den roku 1947 na Javorinkách, nad Levočou. Můj otec, akademik Miloslav Maloch v doprovodu své manželky a nás dětí, navštívil stavenisko hnojního hospodářství, jednoho z prvních na Slovensku, které sám projektoval. Vezli jsme se v lehké bryčce. Za námi se blýskaly bílé plechové střechy domů obce Ruskinovce, která podobně, jako Blazov, Blazovská Dolina, Lubicke kúpele dnes už neexistuje. Strategií mého otce bylo vybudovat na Slovensku prosperující a kvetoucí zemědělství, právě v podhorských a horských lokalitách takového typu, jaký důvěrně znal z Tyrolska a Švýcarska. Byl přesvědčený, že naši rolníci, či už soukromní nebo družstevní, jsou právě tak schopní a vyspělí, jako obyvatelé alpských krajin, jenom jim je potřebné dát příležitost a poskytnut vždy nevyhnutnou pomoc, materiální, technickou nebo duchovní.
Na Javorinkách voněla louka, všechno hrálo tisícími barvami. Ještě i dnes, když zavřu oči, vidím otce, jak pozorně zkoumá porost traviček, jak si ustavičně cosi zapisuje do notesu. A nejenom zapisuje, ale také kresli, každou chvíli vytáhne z peněženky malou skládací lupu, aby si pozorně prohlédl nějakou rostlinku, a když se mu líbí, odtrhne ji a vloží do notesu. Malování bylo vůbec jeho velkou láskou a kdyby nestudoval na hospodářské akademii v Táboře, mohl se stát dobrým akademickým malířem. Zůstalo mu to jako hobby, vždyť v mládeneckých letech nejen maloval kulisy, ale také nacvičoval a režíroval ochotnické divadlo, sám hrál a uměl hrát i na husle. A také psal po cely svůj nedlouhý život (zemřel jako 56letý v Bratislavě, 10. dubna 1956). Psal hluboko obsažně, odborně i populárně. Dodnes si uchovávám jeho listy z Nitry, kam se škola přestěhovala, do Košic, kde jsme ještě nějakou dobu bydleli.
Také měl osobitý, svérázný, ale pozoruhodný styl přednášení a především zkoušení. Mnozí jeho posluchači, například dnes prof. Alexander Kováč, prof. Vladimir Botto, prof.Milan Gajdošík, doc. Pavel Pagáč, Ing. Milan Smolka a další s láskou a úctou vzpomínají na časy zkoušek. Většinou se všemi v kroužku diskutoval a tak je vedl k aktivní spolupráci. Potom sebral indexy a většině je podepsal. Poutavě přednášel, takže na jeho přednášky chodili posluchači skutečně s radostí. Nejednou své studenty překvapil svými detailními znalostmi z jejich vlastního domácího prostředí (horní Liptov, Gemer, Spiš).
Otec vypracoval základy nauky o pěstování luk a pastvin. Efektivně rozebral metodiku agrobotanického průzkumu a šlechtění lučních rostlinných druhů. Ním autorsky zpracovaný a v roce 1952 vydaný první díl Krmovinárstva byl širokým vědeckým pohledem na trvale travní společenství. V druhém díle sumarizoval výsledky vlastních agrobotanických výzkumů a pokusů na celém Slovensku i v bývalé Podkarpatské Rusi. Plně si zaslouží nejen úctu jeho pamětníků, ale také laskavou pozornost současné mladé generace zemědělských odborníků.

Malá válka a čeští letci na spišském nebi

Velitel letiště ve Sp.N.Vsi kpt.let. Alois Zmátlo

         Psal se 24. březen 1939. Jistě byl tento den pro mnohé další obce a lidi nějakým způsobem významný, pro obyvatele Spišské Nové Vsi byl hrůzný. Ten den vstoupil do dějin jako Spišská tragedie, která se odehrála v rámci bojových akcí takzvané Malé války. Dnes už málokdo ví, oč tenkrát šlo a kdo se jí zúčastnil. A proč ji vzpomínáme? Protože kdo nezná historii svého města či kraje, jako by neznal sám sebe. Pro přiblížení jsme vybrali úryvek ze vzpomínek novináře Jána Vrábla, které byly uveřejněny v měsíčníku Česká beseda 3/2004.
„Byl slunečný jarní den. My, spišskonovoveští školáci, kluci z Kaplnkové ulice, jsme se krátce po poledni, tak jako skoro každý den, opět setkali na našem oblíbeném místě, v místním dialektu nazývaném „U šmačarni“. Rozdělili jsme se do dvou družstev a začali hrát oblíbenou hru našeho mládí – kopanou. Netrvalo dlouho a kdesi vysoko nad našimi hlavami se ozval hluk mnoha leteckých motorů. Mohutné dunění se rychle přibližovalo. Ze začátku nám to nepřipadalo jako cosi mimořádné, byl to zvuk obvyklý ve městě s přilehlým letištěm. My, kluci z Kaplnkové ulici, která byla v bezprostředním sousedství spišskonovoveského letiště, ve třicátých letech minulého století jsme byli zvyklí na hluk leteckých motorů letadel československé armády, na jakých nad Spišskou Novou Vsí lítali čeští i slovenští piloti. Se zatajeným dechem, ale i s obdivem jsme často sledovali starty a přistávání různých typů vojenských letadel. Podle zvuku motoru jsme spolehlivě uměli rozeznat, jestli startuje Avia, Letov, nebo Aero. I toho dne jsme si ze začátku mysleli, že se blíží skupina letadel naší armády. Po chvíli jsme si ale uvědomili, že letadla měla jakýsi jiný, doposud nám neznámý zvuk. Ve vyrovnaných formacích se přibližovala k městu a letišti. Až ve chvíli, kdy zazněly první výbuchy leteckých pum a z letištní plochy začaly stoupat oblaky černého dýmu, jsme poznali, že tentokrát jde o něco jiného. V ten den, tak památný pro nás, obyvatele Spišské Nové Vsi, maďarští letci shodili letecké bomby o hmotnosti více než 7 tun. Na letišti tehdy zahynul poručík Mikuláš Udut, čtyři další vojáci a osm civilních osob v okolí letiště. Puma dopadla i do naší ulice a roztříštila se přímo na našem dvorku. Můj otec, 52letý strojvůdce, právě vyšel do předsíně domku přesvědčit se, co se venku děje. Střepiny jej těžce zranily a na následky zranění po několika dnech zemřel. Pro naši rodinu to byla těžká ztráta. Maminka, vdova v domácnosti, sama musela vychovávat nás pět sourozenců. Dodnes si nedovedu představit, jak to chudinka v následujících těžkých časech dokázala.“
Tak vzpomínal na 24. březen 1939 rodák ze Spišské Nové Vsi Ján Vrábel. Je potřebné dodat, že v Spišské Nové Vsi bylo tehdy moderní vojenské letiště, které sloužilo československé armádě od roku 1937 a jeho výstavba stála tenkrát 12 miliónů korun, které poskytla československá armáda. Stavbu realizovalo Zemské vojenské velitelství Košice a projektovou dokumentaci vypracovala Vojenská projekční kancelář v Praze. Byla zde zřízena i pilotní a poddůstojnická škola. Ale letiště nevyužívali jenom vojáci. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale Československé státní aerolinie opravdu provozovaly od roku 1938 až do 14. března 1939 leteckou linku Praha – Bratislava – Spišská Nová Ves – Slatinské Doly.
         Po uvedení letiště do provozu byl velitelem nové letky v Spišské Nové Vsi jmenován Čech, kapitán Alois Zmátlo, ten byl později velitelem letiště. Na letišti v Spišské Nové Vsi působili i další čeští letci a vojáci, kteří však po vyhlášení Slovenského štátu museli spolu s tisíckami dalších Čechů Slovensko opustit. Odsun českých důstojníků, rotmistrů a vojáků prezenční služby do Čech začal 17. března. Odvolaný velitel 49. letky kpt. Václav Kanta ještě 23. března s lítostí konstatoval, že musí odejít ve chvíli, kdy se zde cítí nejpotřebnějším. Do bojů Malé války byli ochotni zasáhnout i další čeští letci, např. Josef Duda, svobodník Leopold Šorm a poručík Stanislav Fejfar, kteří byli později příslušníky Královských leteckých sil Velké Británie. Nejeden z nich byl překvapen, když začátkem března 1939 obdržel od svého velitele k vyplnění dotazník, který se jasně tázal, zda je dotyčný Žid nebo se snad někdy, třeba jen po určitou dobu, hlásil k židovskému náboženství. Podobný dotazník vyplnil 3. března 1939 ve Spišské Nové Vsi i poručík Fejfar, který patřil k církvi československé husitské. Po odchodu českých vojáků byl personální stav na letišti Spišská Nová Ves nevyhovující, zůstali pouze tři důstojníci a dvě stíhací letky tvořilo pouze devět pilotů. Protože se situace se čím dále tím víc vyostřovala, bylo nutné urychleně letiště personálně posílit z Piešťan.
Ze Spišské Nové Vsi nemusel odejít Alois Zmátlo, rodák z Čáslavi, vynikající letec a důstojník, který se oženil se slovenským děvčetem. Protože se obával možného dalšího útoku na letiště, vydal poslední březnový den rozkaz k přesunu na vzdálené záložní letiště. Při startu však jedno z letadel narazilo do jiného, které stálo od maďarského útoku zapadnuté v blátě. Došlo k výbuchu, při kterém zahynula posádka startujícího letadla i voják pracující na zemi. Za tuto tragedii byl kapitán A. Zmátlo z funkce s okamžitou platností odvolaný, v následujících letech působil na jiných letištích. Zemřel při automobilové nehodě v červnu 1950 v Novém Městě nad Váhem
Vraťme se ještě k Spišské tragédii, kterou popisoval Ján Vrábel. Podle historických dokumentů maďarské bombardéry v této akci Malé války shodily na Spišskou Novou Ves zhruba 900 kusů bomb, z nich byly asi dvě třetiny zápalné. Řada pum ale zapadla do rozmočené půdy a naštěstí nevybuchla. Při náletu o život přišlo 12 lidí a 17 bylo zraněno, další zemřeli na následky zranění. Byla to jedna z maďarských akcí směřujících z tehdejší již maďarskými vojsky obsazené Podkarpatské Rusi do vnitrozemí Slovenska v rámci Malé války a záboru slovenského území.

Helena Miškufová

Česi na Slovensku

Muzeum kultury Čechů na Slovensku

         Táto menšina je zložená z príslušníkov českej, moravskej a sliezskej národnosti, ktorí sa stali národnostnou menšinou až po rozdelení Česko-Slovenskej federatívnej republiky 1993. Až do toho času predstavovali jeden z dvoch štátotvorných národov spoločného štátu. Neboli ako menšina vnímaní, sami seba za menšinu nepovažovali, ani necítili potrebu združovať sa na etnickom princípe. Česká menšina je usídlená rozptýlene na celom území Slovenska, hlavne v okresoch susediacich s Českou republikou, v okresoch s najväčšími mestami, ako aj v okresoch s dlhodobou prítomnosťou občanov českej národnosti ešte z čias spoločného štátu.
Prvá veľká migračná vlna smerujúca z územia Čiech na Slovensko súvisela s prenasledovaním českých protestantov. Prví exulanti prichádzali už po stavovskom povstaní 1547. Hlavná vlna nastala až po bitke na Bielej hore 1620. V dobových prameňoch sa počet exulantov odhaduje až na 4 000 osôb. Usádzali sa najmä v Nitrianskej a Trenčianskej stolici. Boli medzi nimi roľníci i remeselníci. Exulantskí kňazi, učitelia, lekári a úradníci významne prispeli k rozvoju kultúrneho života na Slovensku. Migrácia pokračovala až do začiatku 18. storočia. V zmenených hospodársko-politických podmienkach na konci 19. storočia česká politická reprezentácia podporovala usídľovanie Čechov na Slovensku. Uhorská vláda naopak sa usídľovaniu Čechov bránila, napríklad aj tým, že im neudeľovala uhorské občianstvo a obmedzovala ich účasť na podnikaní i v slobodných povolaniach. Napriek tomu na konci 19. storočia prichádzali českí odborníci do vznikajúcich priemyselných centier orientovaných predovšetkým na textilný, drevársky, papierenský a sklársky priemysel.
Zásadná zmena v kvantite i skladbe obyvateľstva českého pôvodu na území Slovenska nastala po vzniku Československej republiky roku 1918. Na Slovensko prichádzali z Čiech najmä odborníci a príslušníci inteligencie. Ich príliv smeroval najmä do oblasti štátnej správy, súdnictva, armády, pôšt, zdravotníctva, železnice, polície, ale najmä do školstva. Počet Čechov na Slovensku prudko narastal: v roku 1910 ich na území Slovenska bolo spolu 7 947, v roku 1921 to bolo 71 733 a v roku 1930 už 120 926. K obdobiu po 1918 sa viaže aj osídľovanie južného Slovenska v rámci pozemkovej reformy českými a moravskými kolonistami. Na Žitnom ostrove a južnom pohraničí Slovenska postupne vzniklo 57 kolónií, z ktorých 23 % obyvateľstva tvorili rodiny kolonistov z Čiech a Moravy.
Nástup fašizmu v Európe ovplyvnil aj osudy Čechov na Slovensku. Po Viedenskej arbitráži 1938 dochádza k strate južného Slovenska, v dôsledku čoho sa znížil aj počet Čechov žijúcich na Slovensku. Krajinský súpis z 31. 12. 1938 uvádza na Slovensku už len 77 488 osôb českej národnosti, z ktorých väčšina nemala na Slovensku domovské právo. Po vzniku Slovenskej republiky 1939 sa situácia Čechov na Slovensku ešte zhoršila, v roku 1943 bolo na Slovensku už len 31 451 Čechov. Posledná vlna migrácie Čechov na Slovensko nastala po skončení 2. svetovej vojny, najmä však po 1948. Migračný pohyb smeroval hlavne do oblasti priemyslu a armády.
Rozdiely medzi slovenským obyvateľstvom a českými migrantmi prichádzajúcimi na Slovensko v období konca 19. storočia a prvej polovice 20. storočia neboli podmienené etnicky, ale sociálne a kultúrne. Vyplývali nielen z odlišnej sociálnej, kultúrnej a vzdelanostnej úrovne oboch prostredí, ale aj z konkrétneho spoločenského postavenia vyplývajúceho z profesijnej pozície. Ako hlavný znak etnicity Čechov sa nevnímal jazyk, ale množstvo konkrétnych javov v spôsobe života a kultúre. Z nich sa najčastejšie uvádza nižšia religiozita, emancipovanejšie postavenie ženy v rodine, aktívny spolkový a spoločenský život, iný spôsob využívania voľného času, rozdiely v príprave jedál a stravovaní a odlišný spevný repertoár. Pri výbere životného partnera Česi na Slovensku spravidla neuplatňovali princíp endogamie, aj preto mala a má česká menšina tendenciu k asimilácii.
V súčasnosti hlavným atribútom etnicity Čechov na Slovensku je vedomie etnickej príslušnosti k českému národu alebo vedomie českého pôvodu predkov. V rodinách, kde majú obaja rodičia český pôvod, sa udržiava aktívna znalosť českého jazyka, bežný je tiež bilingvizmus. Pretrváva záujem o českú kultúru, čítanie kníh v českom jazyku, českých časopisov a sledovanie českých televíznych programov. Rovnako je pre nich charakteristický aktívny spolkový život. V prostredí českej menšiny pôsobia České spolky so sídlami v mestách s najväčšou koncentráciou českého obyvateľstva. Pôvodne to bol Český spolek na Slovensku, kladúci dôraz na činnosť v regionálnych organizáciách. Jeho pôsobenie vyjadrovalo vzťah Čechov, Moravanov a Slezanov k Českej republike. Ďalej tu pôsobí krajanská organizácia Slovensko-český klub v Slovenskej republike, Klub občanů České republiky združujúci tých, ktorí si ponechali štátne občianstvo Českej republiky a do 2004 aj Klub Moravanov na Slovensku. Snahou spolkov je podporovať zachovanie českej identity – kultivovanie materského jazyka, propagácia českej kultúry a tradícií, posilňovanie historického a občianskeho vedomia a organizovanie činností, ktoré rozvíjajú spoločenský, kultúrny a vedecký potenciál Čechov, Moravanov a Slezanov žijúcich v Slovenskej republike. Podľa sčítania ľudu z 2001 sa na území Slovenskej republiky 46 968 občanov prihlásilo k národnostiam, ktoré dnes reprezentujú Českú republiku, podľa posledného sčítania z roku 2011 sa tento počet znížil na 33 653 občanov.

Autor: Hana Zelinová, Múzeum kultúry Čechov na Slovensku, Martin

Jiří Wolker a Tatranská Polianka

V dubnu 1923 Jiří Wolker onemocněl těžkou chřipkou. Dostavily se vysoké horečky, úporný kašel a tělesné vyčerpání. Lékař zjistil pokročilou tuberkulózu plic (údajně se nakazil spolu s přáteli na ostrově Krk) a doporučil neprodleně nastoupit léčebný pobyt v sanatoriu. A tak se 15. června vypravil Wolker se svou matkou na léčení do Vysokých Tater. Nejdříve pobýval na Hrebienku a později se přestěhoval do Tatranské Polianky. Tuberkulóza se tehdy léčila vydatnou stravou, pobytem na čerstvém vzduchu a studenými zábaly. Poněkud drasticky vyznívá spánek v místnosti s povinně otevřeným oknem, že i voda v umyvadle zamrzala. Dnešní účinná léčba nebyla ještě v roce 1923 známa. Zhruba po třech měsících se Wolkerův zdravotní stav začal zlepšovat a tak se chystal k odjezdu. Ale náhle se objevily se vysoké horečky a nervové oslabení, navíc i silná duševní deprese a touha po domově. Po dalším ataku si mladý muž začal uvědomovat svůj vážný zdravotní stav. Píše báseň Umírající.

Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny,
tisíce umřely, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znaveni,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají se všeho, se všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, – a já umírám.

Paní Zdena Wolkerová se neprodleně nastěhovala do sanatoria a převzala péči o svého syna. V prosinci se přidružil tuberkulózní zánět mozkových blan. To se už matka, když zvážila těžkou situaci, rozhodla převézt svého syna domů. A tak v neděli 30. prosince začala strastiplná cesta z Tatranské Polianky do Prostějova. Lehátko s nemocným bylo umístěno do zavazadlového vozu, protože dráhy neposkytly vhodnější vůz na přepravu nemocného. „Zacházelo se s námi jako s obtížným dopravím zbožím, pro něž nebylo vhodné umístění,“ napsala později Zdena Wolkerová. Zuřily kruté mrazy, byly velké závěje, vlak nabíral stále větší zpoždění. V Bohumíně, kam přijeli ve 2 hodiny ráno, vlak zastavil a pro vysoké závěje nemohl pokračovat v další jízdě. Cestující museli vystoupit a čekat na nástupišti. Nosítka s umírajícím Wolkerem byla také vynesena z vlaku na otevřené nástupiště. Nakonec po dlouhém telefonickém vyjednávání byl přistaven vlak jiný, s kterým se dostali do Olomouce. Odtud sanitním vozem, který opatřil otec, Jiří s maminkou po 12 hodinách strastiplné cesty dorazili domů. Před 90 lety, dne 3. ledna v 9 hodin ráno vydechl mladý básník naposledy. Byl pochován na prostějovském hřbitově, jak si to sám přál. Pohřeb se konal za obrovské účasti smutečních hostí. Nad rakví pronesl řeč básník Jaroslav Seifert, Josef Hora, Konstantin Biebl a další. Na jeho náhrobku je epitaf, který si napsal 36 dní před smrtí:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh’ srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.

Tatranská Polianka ani po 90. letech na mladého básníka nezapomněla. Koncem minulého roku už po padesáté zněla pod tatranskými štíty poezie. Právě v místech, kde prožil poslední půlrok svého života Jiří Wolker, se totiž od roku 1963 koná celostátní literární soutěž mladých talentovaných básníků, za účasti slovenských renomovaných spisovatelů a ostatních příznivců poezie Wolkrova Polianka. Loňského ročníku se zúčastnili také umělci z Prostějova a divadla Point s hrou sestavenou z básní, dopisů a deníkových poznámek, která poskytuje netradiční pohled na osobnost Jiřího Wolkera.
Helena Miškufová
Zdroj: Tatranské listy – Jiří Wolker

Prof. Karel Plicka

Etnograf a hudební vědec, folklorista a sběratel, fotograf a filmový tvůrce, pedagog.
Narodil se 14. října 1894, zemřel 5. května 1987. Plickovy fotografie v Modře, jak bylo uvedeno i v České besedě, upozornily na nevšední hodnoty tvorby této osobnosti. Podívejme se však na Plickovy zásluhy ze širšího zorného úhlu i proto, že svou životní pouť a tvůrčí činnost spojil nejen s Českem, ale i se Slovenskem. Ač byl Plicka původem Čech, jediné Muzeum Karla Plicky se nachází na Slovensku, a to v Blatnici (Turiec, od roku 1988) jako vysunutá expozice Slovenského národního muzea – Etnografického muzea v Martině. A na Slovensku také Plicka odpočívá, na Národním hřbitově v Martině.
Karel Plicka se narodil ve Vídni českým rodičům, s nimiž se v dětství přestěhoval do České Třebové. Jako šestiletý zpíval v chlapeckém sboru, ve čtrnácti letech udivoval hrou na housle, dokonce hrál ve Švédsku, první světovou válku prožil jako zpěvák dvorní opery ve Vídni. Absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové. Původně se chtěl stát houslistou, pak malířem (ke studiu ho doporučoval Max Švabinský), ale na přání rodičů se stal učitelem; působil v Úpici, Novém Městě nad Metují a Praze. Tam nejen učil, ale též se aktivně zúčastňoval uměleckého života.
Na Slovensko se poprvé vypravil v roce 1914, o pět let později už s fotoaparátem. V roce 1923 (na doporučení hudebních skladatelů Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka) vstoupil do služeb Matice slovenské v Martině, aby se věnoval sbírání lidové slovesnosti, zejména písní. Jenže on se též začal věnovat fotografii a filmu. Byl okouzlen zejména slovenským venkovem, ale dostal se i na Podkarpatskou Rus. V roce 1935 odešel natáčet do Prahy, následně i do Ameriky. Roku 1938 se stal spoluzakladatelem filmového odboru na uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě, ale následující rok musel Slovensko opustit a vrátil se do Prahy. V roce 1946 se podílel na založení Filmové fakulty AMU v Praze, na níž působil jako profesor a děkan čtyři roky. Avšak i nadále žil uměleckým děním v Čechách i na Slovensku. Když v roce 1987 v Praze zemřel, bylo mu 92 let. Vždy si přál být pohřben na Slovensku.
Ze širokého spektra Plickových uměleckých zájmů byla v popředí fotografie, která se mu stala vášní na celý život. Sám si také sestrojil první fotoaparát. Prvé kolekce fotografií sestavoval pro Matici slovenskou; zachytával rázovitou krajinu Slovenska, ojedinělé výjevy ze života a lidovou tvorbu. Neméně byl Plicka nadšen Prahou a Vltavou. Přitom jeho vnímavé oko objevilo Benátky v Pardubicích, florentskou renesanci v Banské Bystrici, španělská podloubí v Praze, skotskou krajinu u Děvína či francouzské opevnění v Jindřichově Hradci. Nejznámější soubory Plickových fotografií nesou názvy:„Slovensko“ (1937), „Praha ve fotografii Karla Plicky“ (1940), „Slovensko vo fotografii Karola Plicku“ (1949), „Praha“ (1957), „Spiš“ (1971), „Vlast líbezná“ (1979). Speciálně klenoty Spiše a Levoče přiměly Plicku k napsání monografie „O Mistru Pavlovi z Levoče“.
Důvěrná znalost slovenského prostředí dovedla Plicku k filmovým dokumentům. Odborníky byl označen za zakladatele kinematografie, který po sobě zanechal dokumentární i celovečerní filmy s celou řadou ocenění. Národopisný film „Za slovenským ľudom“ (1928) je sice torzem, ale dodatečně s hudbou Jaroslava Ježka. Jako křehký a líbezný a přitom velkolepá poema byl označen celovečerní zvukový film „Zem spieva“ (1933), který byl jako první film o Slovensku zařazen do zlatého fondu uměleckých dokumentů v Muzeu moderního umění v New Yorku. Plicka totiž nevystačil s notovým papírem a fotografií, takže vytvořil svébytné umělecké přetlumočení etnografického materiálu. Proto je zapotřebí jmenovat filmy: „Po horách, po dolách“ (1929), „Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi“ (1937), „Věčná píseň“ (1941), „Barokní Praha“ (1943).
Karel Plicka u nás samozřejmě zasáhl do hudební folkloristiky. Jako sběratel lidové hudby a písně sesbíral na 60 000 písní a nápěvů. Skvostům lidové tvorby se dostávalo knižní podoby postupně v letech 1928-1965. Jediný Plickův film, který se zaobírá písní, se jmenuje „Věčná píseň“ (1941). Když byl knižně vydán „Český zpěvník“ (1946), byl obsáhlý, dvousvazkový. „Slovenský spevník“ (1961) byl sice jednosvazkový, ale Plicka shromáždil na 500 slovenských lidových písní, původních melodií a textů, a to nejen ze Slovenska, ale i z Maďarska, Rumunska, bývalé Jugoslávie, Bulharska, Rakouska a dokonce USA. Zpěvník byl rozšířen o odborné pojednání o lidové písni. V další tvorbě Plicka soustředil svou pozornost též na hry a tance dětí, dokonce i spartakiádu nebo folklorní festivaly ve Východné a Strážnici. Pozoruhodné jsou „Zbojnícke piesne slovenského ľudu“ (1965) i „Kytice balad z lidové epiky československé“ (1965). Ovšem vrcholem Plickova folkloristického sběratelství a národopisných studií se stal čtyřdílný cyklus „Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Jaro-Léto-Podzim-Zima“ (1944-1961) s ilustracemi Karla Svolinského.
Plickova širokospektrální záslužná činnost byla oceněna celou řadou cen a diplomů. Určitě po zásluze se v roce 1968 Karel Plicka stal národním umělcem. V roce 1991 mu byl in memoriam udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Uvést všechny tituly zhruba stovky Plickových knižních publikací není možné. A proto v závěru článku nemůžeme neuvést pozoruhodný dokument z tvorby Karla Plicky, monumentální fotografické dílo vydané pod názvem “Československo“ (1974); monumentální proto, že Plicka byl velkým umělcem tohoto Československa, obou jeho národů. Československo pro něj bylo:
– země dvou národů,
– země tisícileté historie,
– země více než 1000 hradů a zámků,
– země desítek starých kvetoucích měst,
– země legend a bájí,
– země krásného lidu a lidem „ospievaná“,
– země plná živé současnosti a mladosti,
– země líbezná ve svých ročních obměnách.

Jana Ottová

JUDr. Josef Polák

„Nechal som svoje povolanie a Prahu, bez ktorých sa mi zdalo do tých čias, že by som ani žiť nevedel a ako dobrovoľník zostal som na Slovensku. Od prevratu chodil som ako dôstojník, pridelený vojenskému veliteľstvu, od mesta k mestu, od dediny k dedine, rozprával som o nových pomeroch. Železnice nechodily, novín nebolo, ľud a inteligencia (maďarská a nemecká) nebola vôbec informovaná, čo sa vlastne vo svete stalo. Nemali myslieť, že československé vojsko prišlo sem len provizórne. Na tých cestách ochraňoval som aj umelecké pamiatky a staval ich pod ochranu vojenských posádok či jednotlivcov…“ Tak po několika letech života v Košicích vzpomínal ředitel Východoslovenského muzea v Košicích JUDr. Josef Polák na začátky svého působení na Slovensku. Bronzovou pamětní desku vytvořil akademický sochař Miroslav Bonk, sponzorsky odlily Východoslovenské strojírny, odhalena byla 29.10.2003, producent Český spolek na Slovensku (iniciovala H. Miškufová).
Během vojenské mise dostal v březnu 1919 od vedení města nabídku, aby se ujal sbírek Hornouherského muzea, opuštěného a vykradeného. Byla to pro něj výzva. Některé části sbírek se mu podařilo z Budapešti do košického muzea navrátit. Ve své muzejní práci se pak soustředil především na dokumentaci slovenské části obyvatelstva, která byla do té doby mimo zájmu pracovníků muzea. Vedle toho začal široko koncipovanou práci osvětovou. V muzeu založil veřejnou knihovnu a čítárnu, připravoval přednášky a komentované procházky po košických památkách, organizoval výstavy. V spolupráci s avantgardním grafikem Eugenem Krónem založil grafickou a kreslířskou školu.
Josef Polák byl bez národnostních či náboženských předsudků, dnes bychom ho jednoduše nazvali Evropanem s velkým kulturním nadhledem a empatií. Věděl, že kultura je pojítkem i mezi ne právě sympatizujícími skupinami a také účinným nástrojem propagace nově vzniklého státu Čechů a Slováků.
„V košickom divadle hrala veľká a vtedy veľmi dobrá maďarská spoločnosť Faragóova, na české alebo slovenské divadlo nebolo vtedy ani pomyslenia. Aspoň vtedy bol tak urobený začiatok, že Faragó k nášmu popudu začal hrať české veci. „Predaná nevesta“ odrazu zvíťazila, snáď 20raz ju hrali behom dvoch mesiacov a v „predanej“ zaznela po prvý raz čeština s košického javiska. Pozval som Ungrovú a Štorka z Národného divadla v Prahe a to bola česká Marienka a Janík v maďarskom ensemble. Potom prišla na rad „Hubička“, „Tajomstvo“, preložené „R. U. R.“, „Lúpežník“, „Zo života hmyzu“, všetko, čo Čapkovci napísali, Kvapilove „Oblaka“, Šrámek, Langer. Maďari, ani inteligencia, o nás mnoho nevedeli. Bolo dôležité ukázať im naše kultúrne hodnoty, imponovať im a imponovali sme. Prišlo aj Ševčíkovo kvarteto, pozval som niekoľko virtuózov, Moravských učiteľov, usporiadal niekoľko českých výstav a pomaly miesto vtipov o majiteľoch kolotočov začali Maďari doznávať, že nevideli za čínsky múr, ktorý bol po uhorské hranice a nechápali, ako mohli nevidieť,“ tak později vzpomínal na košický kulturní život v novém státě.
Ale nebylo vše jednoduché. Sice vedl muzeum a rozběhl různé kulturní činnosti, ale žádnou mzdu nedostával. Manželka mu vyčítala, že za její věno kupuje artefakty do sbírek muzea.
„Narodil se nám kluk a jmenuje se Tomáš! Jinak se mi vede bídně – mám finanční starosti, rodina spotřebuje strašně a já dosud nevím co a jak, kromě musea jsem se o nic nestaral a nemám příjmů. (…) Ku podivu, že mne to ještě víc žene k práci, třebaže se množí výčitky svědomí, že se nestarám o rodinu. – Založil jsem spolek výtvarných umělců východního Slovenska (asi 30 členů se už přihlásilo) a na jaro se představí Praze výstavou. – Také spolek musejní je v proudu. (…) Přeložil jsem Čapkovo R.U.R. do maďarštiny, 13. prosince je premiéra tu a taky Pešť to bude hrát a konečně začneme kolem Vánoc vydávat měsíčník pro staré a nové umění, historii a sběratelství. – Pro léto 1922 jsem rozhoupal velkou společnost pro uspořádání národopisné výstavy (východního Slovenska) tu a už se všechny korporace spojily k té práci. – V museu mrznem, nemáme ani uhlí ani dřevo (třeba že jsem dostal darem 5 vagonů, dodnes je tu nemám) a vůbec nevím, kde mi hlava sedí, když vstanu od práce,“ napsal Josef Polák v dopisu příteli Zdeňku Wirthovi v listopadu 1921.
Přes vysoké pracovní nasazení a úspěchy nebyl J. Polák celou košickou společností přijímán kladně. Byl Čech a navíc židovského původu. Mnohokrát se proto stal terčem ostrých útoků ze strany maďarského i slovenského tisku. Když konečně v roce 1926 dostal J. Polák dekret správce muzea, list Slovák horlil, že „místo správcovské neobdržel akademický malíř Jozef Hanula, ale český žid dr. Josef Polák, který sice může být dobrým obchodníkem, kšeftařem, ale k památkám církevního rázu nemůže mít žádný citový vztah. Stala se tak křivda nejen slovenskému umělci, ale slovenským muzeálním a historickým památkám.“
Nicméně profesionalita muzejníka byla tím hlavním impulzem, kterým překonal lidskou malost. Svoje zkušenosti a organizační talent Josef Polák využil při formování několika muzeí na Slovensku, především Banského muzea Dionýze Štúra v Banské Štiavnici a prvního slovenského židovského muzea v Prešově. Mimo to se mu podařilo zachránit řadu významných artefaktů. A také založit první muzeum lidových staveb na Slovensku.
Psal se rok 1927 a v zahradě Východoslovenského muzea stál kožuchovský kostelík. O tom informoval v dopise Zdeňka Wirtha:
„Posílám několik snímků, jak už stojí ten malovaný kostelík z Kožuchovců u nás za museem na zahradě. Až to bude docela hotové, vypíši Vám podrobně celou proceduru a jak jsme ty trámy, každý zvlášť zabalený do papírů a slámy, tahali asi 7 km bez cest a silnic pralesem a pak těch 130 km nákladními auty do Košic. Dnes už jsem bez starostí, podařilo se to. Kmeny, jež už byly úplně shnilé, jsem upravil tak, že jsem ponechal jen asi 5 cm vrstvu s malbou (ze starého dřeva) a k tomu namontoval nový kmen.“ Ale kostelík nebyl jen mrtvou památkou umu lidí v minulosti. Polák v něm pořádal i různé koncerty reprodukované hudby. Ke kostelíku později přibyla zvonice z Ášváně na bývalé Podkarpatské Rusi, dnes Zakarpatské Ukrajině a brána z Moldavy nad Bodvou.
Roky nadšené práce postupně přinášely uklidnění v profesním postavení i rodinném životě. A tak ministerská kontrola, která v roce 1935 zavítala do Východoslovenského muzea v Košicích, uvedla v závěrečné zprávě pro Josefa Poláka jen slova ocenění.
„Práce ředitelova je veliká a lze sotva očekávati, že by ji v témže rozsahu zastal někdo jiný, kdo by neměl osobní vlastnosti, vědomosti a styky dnešního ředitele. Jeho zásluhou je košické museum ústav živý, v němž se stále něco nového děje a který znovu a znovu si tím přivolává návštěvníky. Srovnání návštěvy košického musea s návštěvou Národního musea v Praze je pro košické museum velmi lichotivé.,,“
Během svého působení v Košicích Josef Polák uspořádal více než 220 výstav. Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze jmenovalo Dr. Josefa Poláka státním inspektorem muzeí na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kromě toho jej Státní referát na ochranu památek v Bratislavě jmenoval do funkce odborníka na povolování vývozu památek mimo území Československa. Je málo známé, že Josef Polák pro Slovensko zachránil celou řadu kulturního majetku a podporoval košické výtvarníky.
Postupně se lepšící Polákovu profesní i osobní situaci ukončila změna politických poměrů. V listopadu 1938 se Polák jako osoba nežádoucí musel s rodinou vystěhovat. Vrátil se do rodného města. V Praze se za války navzdory vlastnímu ohrožení zapojil do odboje.
„Zatčen byl z rozkazu gestapa dne 18. srpna 1944, pro nás oba si přišli ve čtyři hodiny ráno. Bylo to jednak pro ilegální činnost, pomáhal finančně udržovat hnutí mladých komunistů, ačkoliv jsme členy nikdy nebyli, a právě s tímto dopisem a penězi byl posel chycen gestapem.(…) Manžel byl ještě zapojen v jiné činnosti, kde se opět projevila jeho lidumilnost k postiženým po obětech nacismu (…) Zachránil před nacisty spoustu uměleckých děl z Konopiště i celé soukromé sbírky,“ – vzpomínala po válce manželka Jiřina Poláková.
Naposledy byl Josef Polák viděn živý v lednu 1945 v Osvětimi. Životní příběh člověka s jemným citem pro slovenské osobitosti, rodáka ze sousedství Josefova s evropským myšlením, nadšence umění s úžasným smyslem pro řád končí kdesi v transportu smrti.
A čas přidává zapomnění.

Helena Miškufová

Akademik Jiří Horák

Tisíce Čechů a Moravanů zanechaly v různých koutech Slovenska svoje stopy. Někteří drobnější, jiní zcela hlubokou. Mezi těmi nejvýraznějšími je i stopa etnografa, slavistu, akademika Jiřího Horáka.
Jiří Horák se narodil 4. prosince 1884 v Benešově v rodině právníka, zemřel 14. srpna 1975 v Martině, kde je i na Národním hřbitově pochován mezi členy rodiny své manželky Anny Horákové-Gašparíkové, jedné z prvních slovenských profesionálních historiček, která byla knihovnicí a archivářkou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1906 absolvoval studium slavistiky a germanistiky na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl žákem a později spolupracovníkem Jiřího Polívky. V letech 1916 až 1919 byl profesorem na reálce, později na gymnáziu v Praze. Habilitoval v roce 1919 (v oboru porovnávacích dějin slovanských literatur a lidového podání slovanského). V letech 1922 až 1926 působil jako mimořádný profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1926 byl profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk a mnoha dalších významných společností, i zahraničních.
Jak se dostal Jiří Horák k národopisu? Otec a matka (vzdělaná a česky uvědomělá, vychovávaná Ludmilou, dcerou Ladislava Čelakovského) ho v roce 1895 vzali do Prahy na Národopisnou výstavu česko-slovanskou, která na 11letého studenta silně zapůsobila. Tato návštěva byla spojena s nezapomenutelným zážitkem, když ho otec musel vzít do náruče, aby ho ochránil v panice, která vznikla na Karlově mostě, který se rozkýval pod vlivem přeplněnosti lidmi, vracejícími se z této výstavy. Dojmy přetrvávaly a pod jejich vlivem si benešovský kvartán objednal Škultétyho „Věnec slovenských národních písní“ od knihkupce Jozefa Gašparíka z Martina. Tak se poprvé setkal s jménem rodiny své nastávající manželky Anny. Také první osobní setkání s ní se váže k lidové písni – v roce 1920 se setkali v Matici slovenské, kam přišel studovat Halašovu rukopisnou sbírku slovenských lidových písní.
Pro studium si zvolil „češtinu a němčinu“, která mu mohla perspektivně zajistit budoucí povolání – středoškolské učitelství. Anna Horáková-Gašparíková píše: „Jiří Horák však zůstal věrný slavistice. Povinnými přednáškami, seminárními cvičeními a zálibami osobními. Svědomitě naslouchal dvě hodiny týdně, jak Máchal posuzuje českou literaturu z konce minulého století, ale jistě s větším zájmem, co říká o vývoji ruské literární kritiky. „Otycy“ Pastrnek v semináři si dobře všiml studenta, který s pozornou přesností čte staroslověnské texty a nevynechá nikdy jeho přednáškový cyklus jazyků slovanských. Však ten nový češtinář začal se hned prakticky cvičit v srbochorvatštině, sledovat mluvnické výklady o jazyku Horních Lužičanů a seznamovat se s maloruštinou; tak se tehdy oficiálně jmenovala ukrajinština. V pátém semestru Polívka ho přitáhl na přednášky a do semináře o staropolské literatuře, ruské poezii, ruském dramatu, ale i přehledu slovanských lidových tradic.“ Sám akademik Horák rozpomínal se, jak si pracně zachraňoval místo v první lavici klementinské „dvojky“, kde i římsy oken byly obsazeny.
Pod vlivem svých učitelů studoval lidovou slovesnost, přičemž největší pozornost věnoval českému a slovenskému materiálu. Tento zájem se však netýkal jen lidové slovesnosti, ale i lidových obyčejů a slavností, léčitelství a vztahu spisovatelů k tomuto fenoménu. Ve své vědecké práci se zpočátku věnoval hlavně porovnávacímu studiu slovanských literatur. Zabýval se převážně obdobím národního obrození, tvorbou romantiků a realistů, osobitě v ruské, ukrajinské a české literatuře. Z literatury vycházel také při studiu folkloru, jemuž se nakonec věnoval úplně a stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů československé folkloristiky.
Vztahy akademika Horáka s pražskou filozofickou fakultou, s některými časovými přestávkami (působení v Brně, léta okupace, uvěznění v letech 1944-1945, diplomatická mise v Moskvě), trvaly celých padesát let. Za tu dobu dosáhl všestranné slavistické vzdělání, potřebné vědecké a vědeckopedagogické hodnosti, pedagogicky působil na mladou generaci, vychoval několik generací mladých literárně a folkloristicky zaměřených slavistů.
V letech 1932-1933 byl děkanem FF Univerzity Karlovy v Praze, v letech 1933-1934 proděkanem a zároveň vykonával funkci ředitele Slovanského semináře. Významné je jeho působení v Československé akademii věd: v letech 1952-1954 byl vedoucím Kabinetu pro lidovou píseň, v 1954-1957 vedoucím folkloristického oddělení Kabinetu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a v letech 1957-1964 ředitelem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze.
Ve svém díle monograficky zhodnotil dílo mnoha představitelů slovanských literatur a slavistiky (Z dějin literatur slovanských, 1948 – soubor 52 studií a rozprav). V rámci dějin národopisu vyzvedl J. Dobrovského, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, B. Němcovou, J. Kollára, P. J. Šafaříka, Ľ. Štúra, P. Dobšinského, J. L. Holubyho a A. Halaše.
Jako folklorista se zabýval hlavně pohádkou a českými a slovenskými lidovými písněmi. Věnoval se porovnávacím dějinám slovanských literatur, slovanské folkloristice a historii národopisu. Je autorem mnoha monografií a editorem výběrů z českého, slovenského a slovanského folkloru. K jeho nejvýznamnějším dílům patří práce: Naše písně (1940), Český Honza (1940), České pohádky (1944), Naše lidová píseň (1946), Slovenské lidové balady (1956), Pohádky a písně Lužických Srbů (1959), Folk and Fairy Tales from Bohemia (1973). Pro Československou vlastivědu II (1955) zpracoval dějiny českého a slovenského národopisu (Národopis československý). Publikoval přes 200 studií v domácích i zahraničních odborných časopisech, popularizačních článků v časopisech a novinách, statí v encyklopediích a sbornících.
Na sklonku svého života žil v Martině. Obýval zde dům, který se spolu s manželkou PhDr. Annou Horákovou-Gašparíkovou rozhodli formou závětě darovat Slovenskému národnímu muzeu – Etnografickému muzeu v Martině s představou, že zde bude poskytnuta možnost studia slovenským a českým vědeckým pracovníkům. Blíže o tom hovoří text závěti: „Snad ustanovený dědic Slovenské národní muzeum – Etnografický ústav i při zachování památkové hodnoty se rozhodne jako přechodným hostům v něm poskytnout možnost studia českým a slovenským vědeckým pracovníkům, kteří by chtěli objevovat historickou minulost martinsko-turčianského kraje, který zrodil básníka Jána Kollára“. Obdarovaný subjekt se rozhodl vybudovat v tomto objektu pracoviště, které tuto ideu naplňuje v modifikované podobě jako Muzeum kultury Čechů na Slovensku. Jeho součástí je i stálá expozice, přibližující jeho původní majitele, významné osobnosti, které českou a slovenskou kulturu spoluvytvářely a nejpozitivnější tradice vztahu Slováků a Čechů naplňovaly svým životem a dílem.

Hana Zelinová

Otakar Štáfl

Jako celou řadu dalších výtvarníků a jiných citlivých duší okouzlily tatranské štíty svou monumentálností, divokou krásou, nepřístupností i českého výtvarníka Otakara Štáfla, který kus svého plodného života prožil ve Vysokých Tatrách.
Bylo to krátce po první světové válce a především po vzniku  Československé republiky, kdy se poprvé vydal do východní části nového státu. Krajem neprošel jako zvídavý turista, ale jemná ruka grafika zachytávala na papír neobvyklé podoby hor. Přestože měl již plné skicáře, hory i doliny, příroda i drobné tvorstvo ho stále lákaly. Zakotvil na turistické chatě u Popradského plesa a stal se spolubydlícím Václava Fišky. Odtud se vydával různým směrem po stezkách, ale také jako horolezec zdolával některé tatranské štíty a jako jeden z prvních výtvarných umělců tak mohl pronikat do nejintimnějších zákoutí hor a neobvyklý pohled zachytit. Podobně jako Karel Čapek, také Otakar Štáfl Vysoké Tatry propagoval v českém tisku a zejména v Praze. Již v roce 1926 byl v Praze vydán Rozpustilý průvodce po Vysokých Tatrách od  Josefa Haise-Týneckého a jak autor uvádí „dle místopisných orientací Štáflových“. Nutno dodat, že Otakar Štáfl knížečku doplnil vtipnými karikaturními perokresbami. Samostatný soubor barevných reprodukcí, který tvořilo 120 akvarelů s textovou přílohou, vydal Štáfl dva roky nato, tedy v roce 1928, rovněž v Praze s názvem Vysoké Tatry. Stejný název –  Vysoké Tatry – má další knížka, která má podtitul „Textový doprovod k obrazovému cyklu Otakara Štáfla“ a byla vydána nakladatelstvím Novina v Praze. Na textové části spolupracoval okruh přátel různých profesí. Místopisné pasáže byly přeloženy do němčiny a francouzštiny, v knize je 120 Štáflových obrázků. Reprodukce Štáflových děl se objevovaly v mnoha časopisech i v knihách, především těch, jejichž autorkou byla manželka Vlasta Štáflová, pro kterou se Vysoké Tatry rovněž staly životní láskou. Svá plátna i akvarely z tatranské tvorby vystavoval Otakar Štáfl na mnohých výstavách doma i v zahraničí.
Otakar Štáfl se narodil 30. prosince 1884 v Havlíčkově Brodě v rodině řezbáře. Kraj  kolem nepatří k úrodným a píle rodiny pochopitelně ovlivňovala i zvídavého a pozorného chlapce. Rodiče neměli moc pochopení pro zálibu syna, který se radši toulal městem a kreslil zajímavé pohledy na křivolaké uličky svého rodného města, místo aby seděl nad učebnicemi. Během gymnaziálních studií se konflikt mezi rodiči a Otakarem vyhrotil. Studium na gymnáziu Otakar jednoho dne přerušil a bez rozloučení s rodiči se vydal do Prahy. Zamířil do krajinářské školy  profesora Ferdinanda Engelmüllera. Ten si zkoumavě prohlédl kresby i malby a hned mu bylo zřejmé, že nejde o mladickou spontánní náladovost a že ten bouřlivák před ním má bezesporu talent. Otakar Štáfl byl tedy přijat. Houževnatost a talent mu záhy zajistily přední místo mezi ostatními. Celé dva roky trvalo, než rodiče a syn k sobě našli cestu.
První úspěch přišel poměrně brzy. V Rudolfinu se konala velká výstava a profesor Engelmüller pro ni vybral tři Štáflovy akvarely. A všechny tři našly svého kupce, což mezi studenty byl pozoruhodný úspěch a pro mladého výtvarníka znamenaly první honorář.
Zpočátku se Otakar Štáfl věnoval grafice – zkoušel tvořit ve všech výrazových technikách. Od svých třiadvaceti let se prezentoval na samostatných výstavách v rodném Havlíčkově Brodě i dalších městech Českomoravské vysočiny a samozřejmě také v Praze, především v Topičově saloně. Kromě toho byly jeho grafické listy zveřejňovány v uměleckých časopisech té doby. Jeho citlivá ruka také ilustrovala desítky knih především pro mládež, mnohé s velkou jemností a laskavým vtipem čerpajícím ze života brouků, motýlů a dalších tvorečků přírody.
Když se vztahy s rodiči postupně upravily, Otakar se stále častěji vracel do svého rodného města. A stále častěji se zabýval myšlenkou postavit Karlu Havlíčku Borovskému v Brodě pomník. Houževnatý Štáfl se domohl ustavení konsorcia pro postavení pomníku, sám se všemožně usiloval získat potřebné finanční prostředky – režíroval divadelní představení v přírodě, hrál v nich, pořádal slavnosti.  A tak koncem září 1924 mohl být pomník slavnostně odhalen. Havlíčkův Brod na svého slavného rodáka nezapomněl. V roce 1957 mu byl otevřen památník, který tvořivý Štáflův život a především tvorbu připomíná současníkům.
Ve Vysokých Tatrách je dodnes nepřehlédnutelná stopa Otakara Štáfla. I když o ní málokterý z návštěvníků Symbolického hřbitova u Popradského plesa ví. Byl to Šteflův nápad vybudovat tento vysokohorský hřbitov na památku horolezců, záchranářů a návštěvníků, jejichž životní pouť skončila v horách. Byla to nejen myšlenka, ale od roku 1936 hodiny a hodiny neúnavné práce. S nemalými obtížemi pracně dopravoval na vytýčené místo hlínu, horské květiny, stavěl cesty a schodiště, dal zhotovit detvanské  kříže a postavil kapličku s kopulí, která je zdaleka vidět. Při  této práci pomáhal i Štáflův otec a také Štáflova žena Vlasta. K dokončení zajímavého díla chystala v roce 1938 Vlasta Štáflová spolu s Aloisem Lutonským vydat knihu o symbolickém hřbitově. Ta však z pera těchto autorů nikdy nevyšla, Lutonský napsal po válce knížku už jen sám.
Jak známo politická situace v Evropě se dramaticky změnila, k změnám došlo i na Slovensku a ty zasáhly i vysoko do Tater. Štáflovi byli společně s dalšími tisíckami Čechů po vzniku Slovenského státu z milovaného kraje jako nepřátelský element vyhnáni. Vrátili se do Prahy a tam v ateliéru na Vinohradech měl Otakar Štáfl připravený obraz s názvem Snášení raněného, kterým chtěl po válce vyzdobit kapličku na symbolickém hřbitově. Ten záměr se mu již nikdy nepodařilo splnit. Tři měsíce před kapitulací německé fašistické armády v druhé světové válce při leteckém náletu na Prahu 14. února 1945 manželé Štáflovi zahynuli v rozvalinách zbombardovaného domu.
V roce 1947 přibyla k deskám na symbolickém hřbitově u Popradského plesa ve Vysokých Tatrách další – jsou na ní jména těch, kteří se zasloužili o jeho vznik. Otakar Štáfl a Vlasta Štáflová.

Helena Miškufová

Rudolf  Těsnohlídek

Jednou z českých osobností, které zanechaly stopu i na Slovensku, je Rudolf Těsnohlídek. Narodil se 7. června 1882 v Čáslavi v rodině chalupáře a pohodného, gymnázium absolvoval v Hradci Králové a na pražské filozofické fakultě začal studovat češtinu, francouzštinu a historii, ale studia nedokončil. V roce 1905 se oženil, ovšem jeho žena na svatební cestě v Norsku za nejasných okolností tragicky zahynula. To byla další skutečnost, která přispěla k Těsnohlídkovým celoživotním depresím. Po návratu ze severu se rozhodl opustit Prahu a nastoupil v Brně jako redaktor v časopise Moravský kraj, po jeho zániku přešel do redakce Lidových novin, kde začal pracovat jako soudničkář. Znova se oženil, ale manželství záhy ztroskotalo, žena i s jejich synkem odešla za jeho přítelem. U novinářské práce R.Těsnohlídek setrval 20 let až do své dobrovolné smrti; revolver  za pracovním stolem v redakci Lidových novin v Brně 12. ledna 1928 obrátil přímo k svému srdci. Když se třetí Těsnohlídkova manželka dozvěděla o jeho smrti, také si sáhla na život. Oba zemřeli ve stejný den. V Brně má R.Těsnohlídek pamětní desku a náhrobek na ústředním hřbitově, kde je pohřben.
Rudolf Těsnohlídek napsal 10 prozaických prací, 4  básnické sbírky, 6 knížek pro mládež a 2 dramata. Nicméně řada prací zůstala v rukopise, které jsou v Moravském zemském muzeu a Moravském zemském archivu v Brně. Určujícím prvkem Těsnohlídkova díla je přijímané vědomí tragičnosti a marnosti lidské existence.

Nejúsměvnější a také nejúspěšnější je humorná povídka Liška Bystrouška. Prý Rudolf Těsnohlídek tak škrábal, že autorův název „Liška Bystronožka“ tiskaři rozluštili jako „Liška Bystrouška“. A u toho už zůstalo. Původně to byl literární doprovod ke 195 kresbám Stanislava Lolka o zápolení starého revírníka a vychytralé lištičky. Víc je dnes známá opera Leoše Janáčka, která vznikla z obdivu k námětu. Skladatel se prý šel zvědavě podívat, čemu se jeho hospodyně nad přílohou Lidových novin tak směje. Janáčkova Liška Bystrouška měla premiéru v brněnském Národním divadle 6. 1.1924 a od té doby dodnes běží po triumfální cestě všemi kontinenty.
Vztah Rudolfa Těsnohlídka  ke Slovensku vznikl na základě dopisu do redakce Lidových novin v Brně od Aloise Krále o tom, jaká podzemní krása se nachází nedaleko Liptovského Mikuláše. Dopis Těsnohlídka tak zaujal, že ho nechal otisknout a sám se do Demänovské doliny vypravil. Průzkumné výpravy do podzemí podnikal právě s Aloisem Králem, objevitelem jeskyní a do redakce Lidových novin o tom posílal v letech 1921-1926 zprávy, fejetony a reportáže. Jeho nadšení pro objevení a zpřístupnění jeskyně bylo tak veliké, že hledal donory, kteří by pomohli financovat výzkumné práce. Z Těsnohlídkových článků nakonec vznikla celá kniha, nicméně nenašel se nakladatel a tak Těsnohlídek rukopis zahodil. Avšak po nečekané nabídce připravil rukopis nový, takže nakonec kniha pod názvem „Demänová“ v roce 1926 vyšla.
Z knihy Demänová: Počátkem srpna 1921 český učitel Alois Král, který působil v Liptovském Mikuláši, poprvé vnikl do kaňonu řeky Lúčanky. Byla to jiná řeka než Punkva v Moravském krasu, kterou znal.
„Tři jména má tato plačící a zpívající řeka, v horním toku zvou ji Lúčankou, pod vyvěráním mezi lukami Demänovkou a než potřísněná odpadky koželužskými vpadá do Váhu, nazývá se Palúčankou.“
O pár stránek dál Rudolf Těsnohlídek píše:
„Český učitel, exponovaný rok na státní lidové škole v Liptovském Sv. Mikuláši, prostý, skromný člověk, doposud krom několika odborníků veřejnosti neznámý, našel přírodní poklad neocenitelné krásy a bohatství, takový poklad, že jej lze bez obavy nazvati perlou Slovenska …Jednou se bude „celé bludiště nazývati Chrámem Svobody na památku společné práce Čechů a Slováků.“
Stalo se.
„V neděli 10. srpna 1924 vycházeli z upravených síní Chrámu Svobody první návštěvníci, hluboce pohnuti dojmy, na něž se nezapomíná. Alois Král toho dne, kdy se dočkal vytouženého úspěchu a prvního ovoce namáhavé práce, pomáhal průvodcům a doprovázel s nimi obecenstvo.“
Se jménem Rudolfa Těsnohlídka se váže i tradice vánočních stromů republiky v Československu. Těsně před Vánoci v roce 1919 se Těsnohlídek s přáteli vydali na procházku do lesa. Tam na sněhu nalezli odložené sedmnáctiměsíční děvčátko. Odnesli je do vesnice, pak byla dána do Brna k vychování  a dostala jméno Liduška.  Těsnohlídek začal uvažovat, co by bylo možné udělat pro takové opuštěné děti a dal podnět k postavení dětského domova Dagmar, pojmenovaného podle šlechetné, krásné a lidem milované dánské královny, dcery Přemysla Otakara I., české princezny Markéty Přemyslovny. Zdarma ho vyprojektoval architekt Bohuslav Fuchs. Dětský domov Dagmar byl otevřen v Brně v prosinci 1929. Peníze na provoz zajistil její duchovní otec vztyčením prvního vánočního stromu republiky v Brně v roce1924 a tím založil československou tradici dobra. Dnes už se uprostřed měst stavějí jen ty krásné a pečlivě vybrané vánoční stromy, sbírky se přenesly na jiná místa a mají jinou formu.

Zdroj: internet

MUDr. Ivan Hálek


Jednou z českých osobností, které zanechaly na Slovensku výraznou stopu, byl lékař a zároveň dobrovolný osvětový pracovník MUDr. Ivan Hálek. Jeho otec byl známý český básník Vítězslav Hálek, zemřel však, když Ivanovi byly dva roky. Ivan se narodil v Praze 11.11.1872 a po ukončení studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy sice mohl zůstat v Praze, ale plný ideálů se rozhodl vykonávat lékařskou praxi v jednom z nejzaostalejších krajů, v tehdejší Trenčianské župě, což je přibližně region dnešních Kysuc. Od roku 1901 do 1905 působil v Čadci, od podzimu 1905 pak v Žilině. Nicméně vysoká úmrtnost dětí v útlém věku, bída, nevědomost, alkoholizmus, to vše vyvedlo dr. Hálka z idealizmu. V Čadci bydlel v blízkosti krčmy a tak byl den co den svědkem toho, jak alkohol lidi ničí. Ve svých sociologických zápiscích píše: „Ne že bych o tom  nevěděl z dřívějška. Věděl jsem, že se na Kysucích pije, a zvláště že se pije pálenka. Ale o rozměrech tohoto pití jsem si ani přibližně nedovedl udělat představu.“ Proto si svou prvořadou lékařskou povinnost stanovil boj s alkoholizmem. Avšak jeho osvětová práce přinášela pouze nepatrné účinky. Proč, to pochopil, až když se vydal do kopanic, do dvorů a stavení a seznámil se se způsobem a podmínkami života lidí tohoto kraje. Viděl neskutečnou bídu, domy obyčejně bez komína, kouř byl vyveden pouze pod střechu, svítilo se čadivým olejovým kahánkem nebo jen smolničkami, podlaha z hlíny se často měnila na bláto. V zimě v místnosti, kde žili, kopaničáři opatřovali i svou kravku či kozu. Snídaně, oběd, večeře – brambory a zelí, chleba nebylo, jen placky z kukuřičné mouky. Země nerodila, nestačila uživit své obyvatele utahané marnou dřinou na kamenitých políčkách, tak to zaznamenával citlivý lékař ve své knize Zápisky lékaře. A tehdy změnil názor a nesouhlasil se sociology, že původní příčinou bídy je alkohol. Sám zjistil, že právě bída je prvotní příčinou alkoholizmu. 

Lékařskou praxi v Žilině přerušila první světová válka, kdy Ivan Hálek působil jako vojenský lékař. Po válce a vzniku samostatné Československé republiky se znovu vrátil do míst, která mu i jeho manželce, taktéž rodačce z Prahy, přirostly k srdci.  V roce 1922 se stal primářem dětské nemocnice v Bytčici, dnešní části Žiliny a tam působil do roku 1939, kdy byl po 38 letech práce pro slovenský lid propuštěn a vyhoštěn ze země. Druhou světovou válku prožil s podlomeným zdravím a nepříjemnými vzpomínkami na poslední dny svého působení na Slovensku, kdy mu hurávlastenci vytloukali okna bytu a ohrožovali ho i na životě. Konce války se již nedočkal. Zemřel v Modřanech 14. února 1945.

A ještě zajímavost z rodinného zázemí. Hálkova první dcera Elena byla herečka, která se provdala za herce Zdeňka Štěpánka a z tohoto manželství pochází dcera – herečka Jana Štěpánková, která se narodila v Žilině.

Kdysi v Žilině existovala Společnost MUDr. Ivana Hálka a jméno tohoto obětavého lékaře nesla i nemocnice v Čadci. Dnes na něj Kysuce už zapomněly.

Helena Miškufová

Oldřich Hemerka

Dnes málokdo z těch, kteří jdou kolem pamětní tabule na budově známé jako Vitézův dvůr na košické Hlavní ulici ví, kdo to Oldřich Hemerka byl, čím přispěl do hudebního života Zemplína, Šariše i Abova a především Košic. Od roku 1985 nese jméno tohoto českého skladatele, varhaníka a sbormistra, který ovlivnil hudební život v Košicích v první polovině minulého století, také ulice na sídlišti KVP.

O. Hemerka se narodil 13. listopadu 1862 ve Vrdech u Kutné Hory. V mládí se naučil hrát téměř na všech hudebních nástrojích. Absolvoval pražskou Varhanní školu a jako 20letý se rozhodl pro východní Slovensko, přesněji pro Bardějov, kde 17 roků působil jako regenschori. Zde našel svou životní lásku, oženil se a jejich rodina se rozrostla o 7 dětí, 2 z nich však v útlém věku zemřely. Během působení v Bardějově se seznamoval s lidovými písněmi tohoto kraje, které jeho hudební cit tak okouzlily, že se pustil do jejich zaznamenávání. Ale lákalo ho větší město. V roce 1899 se O. Hemerka zúčastnil konkurzu na místo varhaníka při košickém dómu sv. Alžběty. Jenže po nástupu zjistil, že není vše takové, jak si představoval. Proto se rozhodl budovat hudební život, jaký by mělo mít město s nádherným gotickým dómem. Mravenčí práce při sestavování zpěvokolu a orchestru se vyplatila. Již po třech letech působení v Košicích uvedl 100-členný sbor a orchestr 34. pěšího pluku pod jeho vedením Beethovenovo oratorium Kristus na hoře Olivetské. Byl to první velký počin, který zahájil uvádění velkých hudebních děl košické veřejnosti. Poté dirigoval různé zpěvokoly a orchestry, například zpěvokol dělnic košické tabačky, zpěvokol a orchestr košických poštovních doručovatelů, vesnické dechové hudby v Barci, poději vojenské kapely.

Zúčastnil se zakládání amatérské Košické filharmonie a krátce byl jejím dirigentem. Také hrál na violu v Košickém kvartetu. Krátce po vzniku Československého rozhlasu v Košicích byl jeho spolupracovníkem podobně jako jiní Češi, kteří v té době v Košicích působili.

O. Hemerka byl kromě varhaníka a sbormistra také velice plodným skladatelem církevní i světské hudby. Jeho skladatelská tvorba je skutečně námětově různorodá. Od třeba Směsi slováckých písní, Ruského tance, Židovského valčíku, přes polky a pochody ke skladbám pro děti. Samozřejmě kromě množství církevních skladeb. Psal velké vokálně symfonické, dechové, orchestrální a chrámové skladby. Dodnes je v dómu sv. Alžběty skříň s tištěnými notami děl, které O. Hemerka sesbíral. Škoda, že jeho díla leží v městském archivu a dosud nebyla vydána.

Velice plodný život prožil Oldřich Hemerka na východním Slovensku, plných 63 let. Jeho žena Marie zemřela v roce 1940, on tento svět opustil 19. prosince 1946 ve věku 84 let. Rok před svou smrtí se oženil s Olgou Lágerovou, choreografkou maďarského původu. Nicméně tato svatba nebyla záchvěvem pozdního vzplanutí, spíše vyjádřením jeho člověčenství. Olga měla být totiž po válce deportována do Maďarska. Na konec snad jedna povzbudivá informace. Košické občanské sdružení Sbor sv. Cecílie má projekt, kterým se snaží oprášit zašlou slávu chrámové hudby dvou košických skladatelů – Oldřicha Hemerky a Františka Xavera Zomby.

Helena Miškufová

Top