srpen 2016
Přemyslovci vládli v Českých zemích 400 let a byl to skutečně český panovnický rod. Nicméně asi by málokdo vyjmenoval posledních pět panovníků z tohoto rodu, tak si historii Přemyslovců trochu zopakujme.Přemyslovce neuvádíme jen tak. Dne 4. srpna před 710 lety byl totiž poslední panovník této dynastie v Olomouci zavražděn.
– Diplomatické mistrovství a válečný um Přemysla Otakara I., který vládl v letech 1198 až 1230, přinesly české zemi zklidnění rodových svárů a ukončení vleklých válek. V roce 1198 získal dědičný titul českého krále pro české panovníky stvrzený roku 1212 Zlatou bulou sicilskou a tak zajistil českým panovníkům důležité postavení ve Svaté říši římské. V roce 1228 nechal korunovat svého syna Václava českým králem. O dva roky později asi 70letý Přemysl Otakar I. zemřel. Je pohřben v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
– Za vlády Václava I. – to bylo v letech 1230 až 1253 – pokračoval hospodářský a kulturní rozvoj země. V Čechách rychle rostla těžba stříbra, král zakládal nová města a hrady. Nicméně Václavova vláda byla jiná, než jeho otce. Měl totiž rád dvorské radovánky, umění a lov; při jednom z lovů přišel o oko. Jeho vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvýšením českého vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, rozvojem měst, obchodu a řemesel. Václav I. zemřel ve věku 48 let a je pochován v Anežském klášteře Na Františku v Praze.
– „Králem železným a zlatým“ byl nazýván Přemysl Otakar II. České země byly za jeho vlády v letech 1253 až 1278 sjednocené a silné, a tak zatoužil své území rozšířit. Získal rakouské a některé alpské země, ale ne nadlouho. Konflikt s Rudolfem Habsburským a porážka i smrt na Moravském poli jeho plány zmařily. Jen tak mimochodem Moravské pole není na Moravě ale v Rakousku. Přemysl Otakar II. je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze.
– Po smrti Přemysla Otakara II. měl na trůn nastoupit Václav II., ale protože byl nezletilý, vládl za něj – a velice rád – poručník Ota Braniborský a ten pro jistotu mladého Václava věznil nejdříve na Bezdězu a potom v Braniborsku. Václav II. se do Prahy vrátil v roce 1283, aby se ujal království, to mu bylo dvanáct, ale byl zase pod vlivem Záviše z Falkenštejna, který se oženil s jeho matkou. Vládnout začal fakticky, když mu bylo 17 roků, nicméně přes své mládí se projevil jako zdatný vladař. Od svého otce se odlišoval zejména tím, že dával přednost diplomatickým jednáním před vojenskými akcemi, ale nebránil se ani uplácení nespokojené šlechty. Na přelomu století získal polskou korunu a pro svého syna zajistil uherský trůn. Vydal Horní zákoník a nechal razit pražský groš. Vysokého věku se však nedožil, ve 34 letech podlehl tuberkulóze. Byl pohřben v klášteře na Zbraslavi.
– Jeho synovi králi Václavu III.(nar. 6. října 1289 v Praze)z rodu Přemyslovců bylo pouhých šestnáct roků, když se ujal vlády. Hned zpočátku se vzdal odbojných Uher, které získal jeho otec a pro které byl ve dvanácti letech korunován jako László V. na uherského krále. Snažil se ale zachovat si Polsko. Na počátku tažení proti polským odpůrcům byl 4. srpna 1306 mladý sličný král v necelých sedmnácti letech v děkanském paláci v Olomouci zavražděn.Byl pohřben v klášteře na Zbraslavijako jeho otec. Pozadí zločinu nebylo nikdy objasněno.Václav byl znám jako rozmařilý panovník, svými současníky nebyl příliš vysoko ceněn. Dynastie Přemyslovců vládla v Českých zemích více než čtyři sta let. Václavem III. vymřela po meči. Po přeslici nikoli.
Česká malířka, grafička a sochařka Adriena Šimotová bývá v encyklopediích zařazována jako výrazná představitelka generace šedesátých let. Narodila se 6. srpna 1926 v Praze do rodiny, která patřila k pražské střední vrstvě.„Díky svému původu jsem měla tedy možnost poznat různá prostředí: zemědělský proletariát, intelektuální pražskou vrstvu a z manželovy strany dělnický proletariát. To mi umožnilo se celý život pohybovat všude dost svobodně, a to je další velký dar, který jsem dostala,“hodnotila sama A. Šimotová.Pozornost upoutala svou svéráznou uměleckou technikou, která spočívá v mačkání, prořezávání a vrstvení papíru. A prací s textilem. Tak vznikala díla s otisky dlaní, chodidel nebo celého těla. Po celý svůj život se snažila vytvářit nové techniky a postupy a přispívala tím k oživení české výtvarné scény. Její obrazy jsou ve sbírkách např. v Tokiu, Washingtonu, Paříži, Stockholmu a dalších evropských galerií i muzeí, samozřejmě také českých. Během života svá díla vystavovala zhruba na 90 výstavách v různých českých městech a desítkách zahraničních měst. Adriena Šimotová zemřela 19. května 2014 v Praze.
Přestože byla významnou českou novinářkou a překladatelkou v období první republiky, stala se celosvětově známá zejména jako přítelkyně Franze Kafky. Další řádky historického kalendáře paří Mileně Jesenské, která se narodila 10. srpna 1896. Jako novinářku a překladatelku z němčiny do češtiny ji v roce 1919 zaujala povídka tehdy neznámého Franze Kafky Der Heizer (Topič) a napsala autorovi, zda smí povídku přeložit. Tím začala jejich vzájemná korespondence, která trvala čtyři roky a skončila Kafkovou smrtí. Jejich přátelství bylo téměř výhradně korespondenční, setkali se jen dvakrát. Próza Topič byla jejím prvním překladem Kafky do češtiny, později přeložila i další Kafkova díla. Milena Jesenská patřila k pražské literární scéně. Po připojení Čech a Moravy k Třetí říši se aktivně účastnila protinacistického odboje. Byla jednou z těch, kteří převáděli židy přes hranice do Polska. Za tuto činnost byla v listopadu 1939 zatčena a deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde v roce 1944 zemřela. Její tvorba – články, svědectví a reportáže o meziválečné střední Evropě – se dočkala zaslouženého světového uznání až po druhé světové válce. Roku 1996 jí byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka II. třídy a rok před tím byla v Jeruzalémě poctěna udělením ceny Spravedlivá mezi národy.
Dne 12. srpna 1881, měsíc před definitivním a slavnostním otevřením, vypukl v pozdějších odpoledních hodinách na střeše Národního divadla požár, který se nepodařilo uhasit. Zcela shořely dřevěné části střech, železná konstrukce střechy se propadla dovnitř budovy a z větší části bylo zničeno i vnitřní vybavení divadla. Tato tragédie dolehla na českou veřejnost velmi citelně, neboť divadlo bylo vnímáno jako opravdový národní kulturní stánek. Odezvou byly nové sbírky a tak za neuvěřitelných 47 dní byl vybrán milion zlatých. Značné sumy věnovala šlechta, pozadu nezůstávali ani nastupující podnikatelé, vědci, umělci. Přišly příspěvky z Moravy i ze Slovenska, z Krakova, Štýrského Hradce, ze Lvova a dokonce i z Cambridge a Kalifornie. České vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých. Pro bližší představu – roční plat úředníka byl v té době kolem 300 zlatých, celodenní mzda zedníka asi 1 zlatý a 3 krejcary. Připočítat je nutno i materiální stavební výpomoc a řemeslnické práce poskytované jednotlivci i firmami zdarma. Veškeré příjmy i výdaje se velmi pečlivě evidovaly ve třech účetních knihách a tak se neztratil ani krejcar, na rozdíl od nedávných sbírek v prospěch národního pokladu či dalších účelů. Podle soudního výroku požár zapříčinili dva zámečníci, kteří měli na střeše Národního divadla přiletovat drát k hromosvodu. Avšak specialisté začátkem 80. let minulého století dokázali, že verze úmyslného založení požáru je mnohem pravděpodobnější. Jenže chybějí přímé důkazy a ty už nikdo nezíská.
Psal se rok 1889, když se 363 členů Klubu českých turistů vypravilo na Světovou výstavu do Paříže. Největší dojem na ně samozřejmě učinila Eiffelova věž. Možná to byl na počátku vtip nebo probuzená národní hrdost, ale ještě při cestě domů se ve vlaku smluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, kterou zažili sami. Jen dva roky po dostavění elegantní pařížské věže, která dosahuje úctyhodných 361 metrů nad mořem, se nad pražskou kotlinou vynořila Petřínská rozhledna. Výškou 378 m. n. m tiše vyhlásila svoje prvenství.Rozhledna v Praze na Petříně, přesně taková jako Eiffelova věž v Paříži, ale menší, byla slavnostně otevřena 20. srpna 1891. Celý Petřín byl v ten den zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny zavlál červenobílý prapor. Sen českých turistů se naplnil. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha na vodní pohon a o rok později bylo na petřínský vrch instalováno magické zrcadlové bludiště.
K nejvýznamnějším autorům české literatury bezesporu patří Jan Neruda, který zemřel 22. 8. 1891. Jan Neruda se celý život cítil jaksi zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Nikdy neoženil, ale své lásky měl. Kromě Anny Holinové miloval českou spisovatelku Karolinu Světlou, která ho povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Většinu svého života Neruda prožil v nouzi, na čemž měl jistě velký podíl alkohol. Jako novinář byl velmi oblíben a zvláště jeho fejetony patřily ve své době k nejčtenějším. Je označován za zakladatele českého fejetonu. Nerudovo prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Přestože od Nerudova úmrtí uplynulo už 125 roků, oslovuje i současníky. Například osobitá česká písničkářka Radůzapřed časem zhudebnila Nerudovu báseň Píseň kosmická.
V dějinách literatury zalistujeme ještě jednou a připomeneme si autora mnoha historických románů a představitele realismu Aloise Jiráska. Tento český prozaik, dramatik a politik se narodil 23. srpna 1851 ve východočeském Hronově. Na pražské univerzitě vystudoval historii a poté působil jako středoškolský profesor. Zároveň se věnoval literární činnosti. Jeho historické romány vzbuzovaly v lidech na konci 19. a začátku 20. století pocit národní hrdosti, což bylo v té době velice potřebné. Kromě románů napsal 12 her, jejichž premiéry byly většinou v Národním divadle. Některé z jeho her jsou v repertoáru českých divadel dodnes, některé byly zfilmovány. Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, což bylo významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. SI. Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení Československé samostatnosti v 11 hod. pod sochou sv. Václava 28. října 1918 a v sobotu 21. prosince 1918 vítal po jedné hodině odpolední projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze, při jeho triumfálním návratu do vlasti. Pět let působil jako senátor v Národním shromáždění.A. Jirásek několikrát navštívil Slovensko, aby poznal realitu kraje, v němž se odehrávaly události jeho husitské trilogie. Přesto všechno se málokterý český spisovatel setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek.