prosinec 2017

Přestože jeho příjmení nezní česky, je Antonín Chittussi, který se narodil 1. prosince 1847 v Ronově nad Doubravou, českým krajinářem 19. století. Nositelem příjmení byl jeho dědeček, který pocházel ze severní Itálie, během napoleonských válek přišel do Čech, kde se oženil a zůstal. Výtvarné nadání zavedlo Antonína na pražskou Akademii výtvarného umění, odtud na umělecké školy v Mnichově a Vídni, poté zpět do Prahy. Zde se na Akademii zapojil do studentských protestů proti německému šovinizmu, poté musel školu opustit a začal pracovat jako ilustrátor různých časopisů. Svým postojem se stal populární u pokrokové veřejnosti. Odjel do Francie a zhruba po pětiletém pobytu prošla jeho tvorba značným vývojem od historické malby, portrétů a žánrových námětů až k plenérovému krajinářství. Pod vlivem francouzských malířů tzv. barbizonské školy vytvořil později lyrickou syntézu české krajiny a přiblížil se impresionismu. Toužil namalovat rozměrný obraz, v němž by zobrazil českou krajinu francouzskou malířskou technikou, kterou se chtěl prosadit v pařížském Salonu. Podařilo se mu to s téměř dvoumetrovým plátnem s názvem Z Českomoravské vysočiny. Žel další plány již nestihl realizovat. Zemřel následkem tuberkulózy 1. května 1891 ve věku 43 let. Antonín Cittusii je pohřben na pražském Vyšehradském hřbitově.

Návštěvníci Prahy z různých zemí světa obdivují kouzelná zákoutí Malé Strany i Starého města, zahrady, Karlův most, Kampu a další části hlavního města. Před čtvrtstoletím bylo historické centrum Prahy zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Bylo přesně 4. prosince 1992.

Jméno spisovatele Josefa Sekery, který se narodil 4. prosince 1897 v Starkoči u Čáslavi, si připomínáme především proto, že po 1. světové válce, když svlékl důstojnickou uniformu, se stal úředníkem na ředitelství Čs. státních drah v Bratislavě a dvacet let zde působil. Spřátelil se s levicovými intelektuály, např. Karlem Plickou, Fraňo Kráľem, Petrem Jilemnickým a dalšími. Přispíval do různých novin a časopisů a také redigoval Cestovný zpravodaj Čs. štátnych drah (Bratislava, 1932-38). V roce 1939 se vrátil do Prahy, redigoval týdeník Praha v týdnu (1942–44), poté pracoval na ministerstvu dopravy. Od 1950 byl spisovatelem ve svobodném povolání. K letem prožitým na Slovensku se vracel i ve své literární tvorbě, vydal např. Děti z hliněné vesnice nebo Červený dolomán. Výjimečné místo v Sekerově díle zaujímá životopisné pásmo Torzo lásky o malíři Jindřichu Pruchovi. Josef Sekera zemřel 14. listopadu 1972 v Benešově.

Češi římského císaře, českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského, syna svého nejuctívanějšího panovníka Karla IV., neměli moc rádi, především za to, že obětoval mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici. Jan Žižka ho dvakrát vyhnal ze země, a tak se za českého krále korunoval sám. Pro svou politiku popudil proti sobě i bývalé příznivce a nezůstalo mu nic jiné, než prchnout do země, která mu byla nejvíc nakloněna, do Uher. Dodnes se v maďarském dějepisectví mluví o Zikmundovi velice přejícně. Jenže tam už nedojel. Zemřel těsně před Uhrami, ve Znojmě, 9. prosince 1437 a jen tři měsíce mu chyběly do sedmdesátky.

 Před 135 lety 12. prosince 1882 se v Čáslavi narodil spisovatel a dramatik Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura. Pocházel ze staré evangelické rodiny pekaře spřízněného s rodinou spisovatele Vladislava Vančury. V početné rodině – Mahenovi měli 13 dětí – poznal bídu, těžko se protloukal i během studií. Absolvoval Filozofickou fakultu pražské univerzity, a protože si zamiloval Moravu, tak se od roku 1910 usadil v Brně. Byl zde mnohostranně aktivní, působil jako redaktor Lidových novin, jako režisér a dramaturg brněnského Národního divadla, učil na brněnské konzervatoři, byl knihovníkem a posléze ředitelem brněnské Městské knihovny. V důsledku německé okupace a osobní deprese spáchal 22. května 1939 ve věku 59 let sebevraždu. Mahelovo dílo je žánrově a tematicky velice pestré, napsal více než dvacet dramat, otázkám divadla věnoval i značnou část své publicistiky. A pro zajímavost – názvy dvou divadel v Brně se váží k tomuto dramatikovi. Jednak Mahenovo divadlo a také divadlo Husa na provázku, které svůj název převzalo podle Mahelových libret pod společným titulem Husa na provázku.

 Z Čáslavi pochází také Miloslav Dillinger, který se věnoval především polarografii a jaderné chemii. Narodil se před 95 lety 16. prosince 1902. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, byl žákem a obdivovatelem Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny. Od roku 1929 působil jako pedagog na Slovensku, od roku 1966 jako univerzitní profesor. Je autorem a spoluautorem monografických prací a studií v domácích i zahraničních odborných časopisech, také vysokoškolských a středoškolských učebnic. Chemik, pedagog, popularizátor přírodních věd, člen redakčních rad několika časopisů zemřel v Bratislavě 27. září 1976.

 Další osobností dnešního historického kalendáře je přední český malíř, kreslíř a ilustrátor Josef Lada. Snad nejznámějším se stal ilustrováním Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Narodil se Ladům jako poslední ze čtyř dětí 17. prosince roku 1887 v malé vesničce Hrusice u Senohrab. V útlém dětství si při pádu poranil pravé oko, na které posléze oslepl. Lada to vždy tajil, i ve své autobiografii. V kresbě byl samoukem, postupně si vyvinul osobitý styl s typickou silnou linkou a zaoblenými tvary postav. Působil jako malíř, karikaturista, ilustrátor, jevištní výtvarník a také jako spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal – k nejznámějším patří Kocour Mikeš a O chytré kmotře lišce – vytvořil asi 400 volných obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací. Ve stopách Josefa Mánesa a Mikoláše Alše vytvořil stylizovaný obraz české vesnice a jejích obyvatel s podtextem laskavého humoru. Prosinec je nejen měsícem, kdy se Josef Lada narodil, ale také kdy zemřel. Dne 14. prosince uplyne 60 let od malířovy smrti. Ale jeho obrázky mají stále své obdivovatele.

František Xaver Šalda je v literární kritice pojem. Letos si připomínáme nejen 150. výročí Šaldova narození, ale i 75. výročí jeho úmrtí. F. X. Šalda se narodil 22. prosince 1867 v Liberci, po maturitě začal studovat na právnické fakultě, tu však nedokončil. Stal se nezávislým publicistou, později přijal místo profesora románských literatur na pražské univerzitě. Zemřel v Praze 4. dubna 1937. Šaldův životopis se jeví jako stručný, ale jeho tvorba byla víc než bohatá. A netýká se jen literatury a novinářství, ale především literární kritiky. F. X. Šalda vyvedl kritiku z pouhého referování a popisu, literární dílo posuzoval vždy podle toho, co dává životu, jak jej obohacuje a zlepšuje. Přestože byl především excelentní kritik, zanechal i pozoruhodné básně. Liberečtí na svého rodáka nezapomněli a v roce 1957 tam otevřeli Šaldovu pamětní síň a jeho jméno nese i liberecké divadlo.

Jako nejstarší ze tří synů hospodářského úředníka se 17. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku narodil Jan Evangelista Purkyně, pozdější významný přírodovědec, fyziolog, filozof, spisovatel a významný národní buditel. Vystudoval filozofii a lékařství na pražské univerzitě, později působil jako profesor fyziologie ve Vratislavi, kde – k nelibosti svých kolegů – netradičně nahradil dogmatický přístup experimentálním. Od roku 1850 působil na pražské univerzitě a také zde vybudoval fyziologický ústav. Začal vydávat český přírodovědný časopis Živa, který vychází dodnes. Stal se jedním ze zakladatelů experimentální fyziologie a psychologie, formuloval buněčnou teorii. Řada objevů a pojmů byla nazvána jeho jménem. Do historie se zapsal také tím, že jako první předváděl vědcům a posluchačům “tepající srdce” a “krevní oběh“. Zemřel v Praze 28. července 1869.

Z česko-maďarské rodiny pocházel Július Ivan Hemerka, který se narodil 26. července 1889 v Bardějově, kam se kvůli místu ředitele kůru rozhodl přestěhovat jeho otec Oldřich Hemerka, rodák z Vrdů u Kutné Hory. Na přelomu 19. a 20. století rodina vyměnila Bardějov za Košice a Oldřich působil opět jako regenschori, ale již v dómu sv. Alžběty. Kromě toho velice aktivně organizoval hudební život města. Hudební ovzduší a aktivity otce samozřejmě ovlivňovaly syna Ivana, který hudbu študoval u otce, později na učitelském ústavu v Košicích a hudební akademii v Budapešti. Stal se dirigentem, pedagogem i hudebním skladatelem. Komponoval operety, je autorem první slovenské operety na libreto E. Bohúňa, dále skládal písně, příležitostní skladby, chrámovou hudbu, taneční a scénickou hudbu. Podle vzoru otce též organizoval hudební život. Zemřel v Budapešti 23. prosince 1942.

Byl předposlední den roku 1952, kdy zemřel spisovatel Ivan Olbracht, vlastním jménem Karel Zeman. Narodil se 6. ledna 1882 v podkrkonošském městě Semily, kde jeho otec působil jako advokát. Ten však byl znám pod svým spisovatelským jménem Antal Stašek. Ivan Olbracht nedokončil studia na filozofické fakultě v Praze, odjel do Vídně, začal pracovat v levicových novinách Dělnické listy. Do literatury vstoupil ještě před první světovou válkou knihou povídek O zlých samotářích, pak následovala celá řada dalších titulů. Ve třicátých letech přichází vrchol jeho tvůrčího období a Podkarpatská Rus. Táhlo mu na padesát, když se rozhodl vyměnit politickou atmosféru Prahy za panenskou přírodu Podkarpatské Rusi. Ze všech příběhů ho asi nejvíc uchvátila legenda o loupežníku Nikolovi Šuhajovi, která dodnes oslovuje dramaturgy a režiséry. A snad ještě jedna malá poznámka, která se váže ke Slovensku – v zimě na přelomu roků 1937 –1938 se léčil v lázních Štos nedaleko Košic.

Ještě jedno výročí: před 25 lety 31. prosince 1992 zanikla Česká a Slovenská federativní republika.