květen 2017

Květnový historický kalendář začneme u výročí nejúspěšnější československé sportovní gymnastky. Sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, jedenáctinásobná mistryně Evropy Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942. Přes čtyřicet let již drží mezi gymnasty rekord v absolutním počtu individuálních zlatých olympijských medailí. Nicméně její život to nebyly jen obrovské sportovní úspěchy, ale kvůli politickým a nešťastným rodinným souvislostem si ve druhé půli svého života prošla peklem. Za svůj odpor vůči okupaci Československa v roce 1968 a za neodvolaný podpis petice 2000 slov byla na začátku 70. let vyloučená z tělovýchovné jednoty. Věnovala se trenérské činnosti. Po letech zavržení těsně před revolucí následoval rozvod. Na začátku 90. let Věru Čáslavskou pozval k práci v prezidentské kanceláři Václav Havel. Roky nové aktivity a nadšení nečekaně protnula tragická rodinná událost, při které syn Martin neúmyslně způsobil smrt svého otce Josefa Odložila, bývalého manžela Věry Čáslavské. Propadla depresi, kvůli které, jak říkala, ztratila patnáct let života. V roce 2015 onemocněna rakovinou slinivky. Zemřela 30. srpna 2016.

Dne 5. května si připomeneme třicáté výročí úmrtí všestranně umělecky nadaného Karla Plicky. Říkalo se o něm, že je mistrem devatero řemesel. Když v roce 1987 v Praze zemřel, bylo mu 92 let. Vždy si přál být pohřben na Slovensku a tak svůj rov má na Národním hřbitově v Martině. Karel Plicka se narodil 14. října 1894 ve Vídni českým rodičům, s nimiž se v dětství přestěhoval do České Třebové. Jako šestiletý zpíval v chlapeckém sboru, ve čtrnácti letech udivoval hrou na housle, dokonce hrál ve Švédsku, první světovou válku prožil jako zpěvák dvorní opery ve Vídni. Absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové. Na Slovensko se poprvé vypravil v roce 1914, o pět let později už s fotoaparátem. V roce 1923 (na doporučení hudebních skladatelů Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka) vstoupil do služeb Matice slovenské v Martině, aby se věnoval sbírání lidové slovesnosti, zejména písní. Jenže on se též začal věnovat fotografii a filmu. V roce 1938 se stal spoluzakladatelem filmového odboru na uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě, ale následující rok musel Slovensko nuceně opustit a vrátil se do Prahy. V roce 1946 se podílel na založení Filmové fakulty AMU v Praze, na níž působil jako profesor a děkan čtyři roky. Poté i nadále žil uměleckým děním v Čechách i na Slovensku. Do historie kinematografie se zapsal celovečerním zvukovým filmem „Zem spieva“. Svoje fotografie publikoval v několika knihách. Plickova obdivuhodná tvořivá činnost byla oceněna celou řadou cen a diplomů.

Janko Lehotský je jako zpěvák a skladatel, bývalý líder skupiny Modus a v poslední době jako výtvarník všeobecně známý. Méně se o něm ví, že kromě hry na klavír absolvoval na konzervatoři také balet. Proč právě balet? Jednoduše proto, že jeho maminka, primabalerína, choreografka a pedagožka Ella Fuchsová-Lehotská, která pocházela z Ostravy (nar. 24. srpna 1905), založila a s přestávkami vedla soukromou baletní školu v Bratislavě a vyučovala i na konzervatoři. Po vzniku Slovenského národního divadla nastoupila do baletní složky, ale už v roce 1924 se v první sezóně Východoslovenského národního divadla (dnes košické Státní divadlo) utvořila pod vedením E. Fuchsové baletní skupina, která se zpočátku uplatňovala zvláště v rámci zpěvoher. V Košicích jako primabalerína působila Ella Fuchsová do roku 1927. Na čas se vrátila na česká jeviště, konkrétně v Olomouci a Praze, ale v roce 1930 už založila baletní školu v Bratislavě, v níž vychovala řadu představitelů slovenského tanečního umění. V letech 1931 – 1933 a 1935 – 1937 byla členkou SND jako sólistka, primabalerína, choreografka i šéfka baletu. Vynikala v baletních vložkách, byla choreografkou tanečních vložek v operetách a operách, inscenovala samostatné balety. Později spolupracovala také s Novou scénou a Československou televizí. Ella Fuchsová-Lehotská, která se významně zapsala do historie slovenského baletu, zemřela 9. května 1967 v Piešťanech.

Možná v jiných slovenských městech až tak známá není, ale ve východoslovenském regionu je Květa Stražanová velice uznávaná. Vždyť téměř šest desetiletí působí na scéně prešovského divadla, často i košického, nepočítaně účinkovala v relacích Slovenského rozhlasu, viděli jsme ji také ve 14 filmech i v desítkách televizních inscenací. Narodila se 10. května 1942 v Zemianských Kostoľanech, ale sama paní Květa pro měsíčník Česká beseda uvedla: „Moje maminka byla křtěná Vltavou, tedy Pražačka a tatínek byl Slovák. Doma jsme bez problémů mluvili s maminkou česky a s tatínkem slovensky. Já jsem začala chodit do školy v Trenčíně, tam jsem absolvovala první třídu, ale do druhé třídy jsem už chodila v Praze, kam jsme se přestěhovali. Proto nám (dětem) přecházení z češtiny do slovenštiny nedělalo absolutně žádné problémy… Moje maminka měla metr padesát, byla taková drobňoučká, ale energická osoba a úžasně veselá. To, že jsem herečka, bylo vlastně její přání. Byla se mnou v jiném stavu, když jí bylo už sedmatřicet let. „Já pořád plakala, Květo. Šla jsem si taky poplakat do kostela a tam jsem se modlila k Panence Marii. Když už se tak stalo, dej, Panenko Maria, abych měla dcerušku a aby byla herečka,“ říkala mi s láskou později. A moc chtěla, abych šla k divadlu, které zbožňovala. Myslím, že jsem životní energii zdědila po ní.“ Za významné zásluhy v oblasti divadelní, filmové a rozhlasové tvorby byla Květa Stražanová několikrát oceněná.

Historik, prozaik, publicista, autor literatury faktu, scenárista, editor Pavel Dvořák je známý jako slovenský historik. Ale jeho kořeny sahají do Prahy, kde se 13. května 1937 narodil v rodině českého technika, která se později přestěhovala do Bratislavy. Proto je mu čeština stále blízká. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, pracoval jako redaktor v slovenských i českých novinách a časopisech. Věnuje se popularizaci především slovenské historie. Napsal více než dvacet knih, i dvě pro děti, množství článků, spolupracoval s televizí a rozhlasem, jezdí na besedy se čtenáři, kterým přibližuje dějiny Slovenska prostřednictví příběhů. Ještě nedávno vydával každý rok jeden svazek cyklu Stopy dávné minulosti a se stejným názvem natočil téměř 60 dílů televizního cyklu. V roce 1991 založil a vedl vydavatelství RAK v Budmericích, kde vydával zejména literaturu faktu. Za několik svých titulů získal Pavel Dvořák významná slovenská, česká i mezinárodní ocenění.

Pokud řekneme jméno profesor MUDr. Josef Švejcar, mnohým lidem se jistě i dnes vybaví laskavá tvář lékaře, který celý svůj dlouhý život zasvětil problematice komplexní péče o matku a dítě. Narodil se před 120 lety – 20. května 1897. Po první světové válce mohl “v teple” dostudovat lékařskou fakultu v Praze. Místo toho jako dvaadvacetiletý dobrovolně narukoval ke zdravotnické službě na Slovensko. Jaksi cítil potřebu pomáhat. Skončil na dětské klinice v Bratislavě, kde ordinoval, studoval, občas dělal také “zdravotní sestru”. Nakonec zůstal i po promoci. Později působil v Praze, po 2. sv. válce se stal přednostou I. dětské kliniky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dále se věnoval problematice novorozenců, především otázkám kojenecké výživy. Během svého plodného života napsal celou řadu odborných studií, učebních textů i populárních publikací, například kniha Péče o dítě vyšla mnohokrát a stala se na dlouhá desetiletí biblí všech lékařů a sester pracujících v oboru. Získal mnoho prestižních cen i čestných uznání po celém světě, stal se váženým poradcem světových univerzit. A až do vysokého věku se věnoval osvětové a propagátorské práci v oblasti zdraví dítěte a matky v obou částech tehdejšího Československa. Zemřel posledního ledna roku 1997.

Nyní zavítáme na pražské Staré Město a zastavíme se u národní kulturní památky Betlémské kaple, která připomíná Husovu osobnost a husitské období českých dějin. Nevypadala vždy tak, jako dnes. Betlémská kaple byla postavena roku 1391 pro české kázání v době, kdy se to v Praze cizinci jen hemžilo. Prožila zlatou éru kázání mistra Jana Husa, rektora pražské univerzity, také zde byly zahajovány některé výpravy za husitských válek. Pak kaple zažila jezuitské období a poté pro svůj špatný stav byla roku 1786 z větší části zbořena, zůstaly víceméně jen torza obvodových zdí. Ve třicátých letech 19. století zde byl postaven třípodlažní činžovní dům. Teprve k zamýšleným oslavám 500. výročí upálení mistra Jana v roce 1915 ředitel Národního muzea dr. Karel Guth prvně prokázal, kde kaple stála a následně byly provedeny sondy na soukromý náklad T. G. Masaryka. Hloubkový průzkum prokázal značnou zachovalost původního zdiva, a proto bylo po únoru 1948 z podnětu Zdeňka Nejedlého rozhodnuto o obnově kaple a obytný dům byl demolován. V roce 1987 ji převzalo České vysoké učení technické v Praze. Po rekonstrukci byla Betlémská kaple 26. května 1992 znovu otevřena pro veřejnost a dnes slouží k slavnostním akcím školy i veřejnosti.

V současnosti jeho jméno už není příliš známé, ale Karel Kramář byl jedním z těch, kteří se v době Rakousko-Uherska usilovali o důstojné postavení Čechů v tomto soustátí. Narodil se 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou. Byl právník, český a československý politik, za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda ČSR, dlouholetý předseda Československé národní demokracie, později Národního sjednocení. Po dokončení právnických studií na pražské univerzitě studoval ještě na pěti zahraničních univerzitách. Vstoupil do strany mladočechů a ve volbách do Říšské rady roku 1891 byl za mladočechy zvolen do tohoto celostátního parlamentu. Zprvu byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska, v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Ale svůj názor změnil krátce před vypuknutím 1. světové války a v dokumentu s názvem Slovanská ústava už české země plánoval jako součást slovanské federace, která měla zahrnovat Rusy, Bulhary, Poláky, Srby a Černohorce. Po vypuknutí světové války začal Kramář organizovat domácí odboj, byl zatčen a odsouzen k trestu smrti pro velezradu. Od vykonání rozsudku jej zachránila amnestie nastupujícího císaře Karla. Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášením Revolučního národního shromáždění zvolen prvním ministerským předsedou Československa. Zemřel 26. května 1937 v Praze.

Atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa Reinharda Hendricha před 75 lety byla ojedinělá a velmi unikátní diverzní akce na představitele nacistických ozbrojených sil v průběhu celé 2. světové války. Dvojice československých výsadkářů Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii, operaci provedli 27. května 1942 v Praze-Libni. Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich – kromě jiného jeden z hlavních organizátorů holocaustu – patřil mezi jeho velké oblíbence. Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky. Už v následujícím týdnu nacisté popravili 442 osob a v reakci na atentát zavraždili přes patnáct tisíc Čechů, mj. vypálili obce Lidice a Ležáky. Nicméně atentát vzbudil ve světě takový ohlas, že na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích a Britové definitivně uznali Edvarda Beneše za legitimní hlavu Československa. Kruté řádění nacistů, které mělo být odvetou za Heydrichovu smrt, pak v mnohém usnadnilo uznání pozdějšího odsunu německého obyvatelstva ze strany západních spojenců.