listopad 2019

Prvního listopadu před sto lety se v Praze narodil dodnes známý herec, divadelní pedagog a recitátor Radovan Lukavský. Pocházel z hluboce věřící rodiny a v dětství uvažoval o tom, že se stane knězem. Studoval na jezuitském gymnáziu, které však po pěti letech opustil, protože rodiče nebyli schopni platit za internát. Po maturitě na reálce v Českém Brodě začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za války pracoval jako traťový dělník. Po roce 1945 se vrátil ke studiu na Univerzitě Karlově i na konzervatoři. Rok na to byl angažován do Divadla na Vinohradech, později přešel do Městských divadel pražských a od roku 1957 se stal členem souboru činohry Národního divadla v Praze.Ztvárnil stovky divadelních, filmových, televizních i rozhlasových rolí, jeho vytříbený a kultivovaný hlas z něj dělal jednoho z nejlepších a nejznámějších českých vypravěčů a recitátorů poezie. Působil také jako pedagog na AMU. Radovan Lukavský zemřel 10. března 2008 a je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze.

Družstvo SND v Bratislavě jako soukromá „účastinárska spoločnosť“ vznikla 8. listopadu 1919 s cílem spravovat historickou budovu Městského divadla z r. 1886, v němž do té doby pohostinsky účinkovaly především maďarské a rakouské soubory, a vybudovat profesionální divadelní soubor. Jeho základem se stala Východočeská divadelní společnost Bedřicha Jeřábka, jež v té době úspěšně hostovala ve slovenských městech. První sezónu Slovenského národního divadla zahájila 1. března 1920 operou Bedřicha Smetany Hubička a o den později činoherní soubor uvedl v češtině Maryšu bratří Mrštíků. Prvním představením v slovenštině byly již v květnu 1920 jednoaktovky J. G. Tajovského Hriech a V službe. V meziválečném období operní soubor SND nejvýrazněji profilovali dva Nedbalové: v středoevropském kontextu uznávaný symfonický dirigent, skladatel populárních baletů a operety Polská krev Oskar Nedbal (1923 – 1930) a jako umělecký šéf jeho synovec Karel (1928 – 1938, za jehož éry se opera stala špičkovým tělesem.

Dne 9. listopadu 1034 zemřel český kníže Oldřich. Nicméně tenkrát žít asi nebyla zrovna pohodička. V podstatě to byl boj o moc, který lidskou společnost snad nikdy neopustil. Na jaře 1012 Oldřich nejdřív sesadil z knížecího trůnu svého bratra Jaromíra, pak zlikvidoval opozici a Jaromírovy stoupence, navíc nechal bratra oslepit a vykastrovat. Na druhé straně zase podporoval založení Sázavského kláštera, kde se uplatňovala slovanská liturgie vycházející z kultury Velké Moravy. Kníže Oldřich, jehož druhou ženou byla údajně pradlena Božena, podle kroniky při bohaté tabuli, „jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemřel“. Bratr Jaromír ho dal slavnostně pohřbít v kostele sv. Jiří na Pražském hradě.

V roce 1211 se narodila nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, česká princezna Anežka, která se dožila na tu dobu úctyhodného věku 71 let. Společně s bratrem Václavem I. založila v Praze špitál sv. Františka a roku 1234 vstoupila do nového kláštera klarisek, kterého se stala představenou. Legendy o Anežce, proslulé dobročinností a milosrdenství i zájmem o státní záležitosti, vznikaly po její smrti. Do českých dějin vstoupila pak jako Anežka Česká. A proč si ji právě v listopadu připomínáme? Protože 12. listopadu 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil.

S Plzní je spjato jméno Emil Škoda, který se v tomto městě narodil 19. listopadu 1839. Tento významný technik koupil malou továrničku se 33 dělníky a z ní s obdivuhodným smyslem pro modernizaci a nové výrobní obory vybudoval mamutí podnik, v němž za pár let pracovalo 4000 dělníků a 200 techniků. Podnik se jmenoval Škodovy závody a se značkou okřídleného šípu se v něm vyráběla zařízení pro cukrovary, doly, mostní konstrukce a zbraně. V té době byla největším průmyslovým podnikem Rakousko-Uherska. Ale v roce 1900 zakladatel firmy umírá, pohřben je v Plzni. Podnik prosperoval dál, začala výroba lokomotiv, automobilů, lodí a dalších výrobků těžkého strojírenství. Se značkou Škoda přežil i budování socializmu, ale po privatizaci v roce 1992 a několika prodejích různým majitelům nastalo jeho nejisté a úpadkové období.

Další data a události patří k sobě. Před 75 lety, přesně 11. listopadu 1939, zemřel Jan Opletal, student medicíny, který byl těžce zraněn při protinacistické demonstraci 28. 10. 1939.
O čtyři dny později 15. listopadu 1939 se na pohřbu Jana Opletala v Praze konala manifestace studentů vysokých škol a obyvatelstva proti německým okupantům. A hned 17. listopadu 1939 nacisté české vysoké školy násilně uzavřeli.
Tyto fakty si připomínali vysokoškoláci 17. listopadu 1989 na studentské demonstraci při cestě z Albertova na Vyšehrad a na Národní třídě v Praze. Mezi nimi byla i Andrea Miškufová, tehdy studentka anglistiky a amerikanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Když po čase viděla známou fotografii Jana Šibíka ze střetu studentů s kordonem policajtů na Národní a tam vlevo v nějaké čtvrté či páté řadě svůj světlý kabát, sedla a svoje prožitky popsala. Z nich jsme vybrali:

Když jsme došli na Vyšehrad, byla už tma. Kamarádku Slávku jsem pro jistotu držela pevně za ruku. Cestou z Albertova jsme totiž v davu postupně dva kamarády ztratily. Na samotný Slavín jsme se nedostaly, stály jsme jen na kraji hřbitova. Vybraní studenti položili věnce k hrobu básníka Karla Hynka Máchy. Začali zpívat státní hymnu a k nim se přidaly tisíce lidí se svíčkami v rukách a se stejnou touhou po změně. Nikdy předtím mi naše československá hymna nezněla tak krásně jako v ten mrazivý listopadový podvečer na starobylém hradě. Byla to neopakovatelná atmosféra.

Oficiální část demonstrace skončila. Část průvodu, kde jsme byly i my, zamířila na Václavák. Chlapci v čele nesli československé zástavy. Lidé mávali z oken a házeli nám květy. Na jedné ulici nám pohotovostní pluk zablokoval cestu. Zastavili jsme. Chvíli se vyčkávalo na obou stranách. Po několika minutách se policajti v bílých přilbách a s obušky v rukách rozběhli proti nám. My proti nim. Zjevně je to zaskočilo – nás bylo hodně – proto trochu ustoupili. No zakrátko vyrazili opět – a razantněji. Několik studentů policajti chytili, vlekli po zemi a bili hlava – nehlava. Začali jsme couvat. Ale další demonstranti, kteří přicházeli z Vyšehradu, nevěděli, co se vepředu děje. Nastal zmatek.

Někteří studenti pokračovali směrem k Václaváku, jiní se rozcházeli. Došli jsme na Národní k místu, kde byla ulice zatarasená kordony policajtů. Zpočátku se nic zvláštního nedělo, jen jsme tam tak stáli se svíčkami nebo nápisy jako třeba „Nechceme násilí“. Tváří v tvář ozbrojeným policajtům. Z megafonu se stále ozývalo „Tato demonstrace není povolena. Rozejděte se! Pokud neuposlechnete, bude použito donucovacích prostředků!“ Studentů postupně ubývalo. Napadlo mě, že bychom měly taky raději odejít. Stála jsem tam však jako přikovaná. Pozorovala jsem, jak mi po ruce stéká horký vosk svíčky. Ale žádnou bolest jsem necítila. Jenom hrozný strach.

Slávka mě vytrhla ze zamyšlení: „Co když to s těmi donucovacími prostředky myslí vážně?“ Snažila jsem se uklidnit ji i sebe. „No co nám tak můžou udělat? Tady přece nejsme v Číně! Nepošlou na nás tanky.“ Otočila jsem se k ní a najednou mě zamrazilo. Za námi stály dva obrněné transportéry s nápisem VB! Policajti vypustili štěkající psy, čím nám úplně zablokovali únikovou cestu. Došlo mi, že oni vůbec nechtějí, abychom se rozešli! Radši zmizme. Ale nebylo kam. Obklíčili nás a všechny přístupové cesty zcela neprodyšně uzavřeli. Ale co takhle přes domy? …. Na levé straně Mikulandské ulice jsou velké brány. Všechny byly zamčené – až na jednu. Vběhly jsme na dvůr. Tam ale hledalo možnost úniku už několik mladých lidí. Ke garážím přisunuli popelnice, vylezli na střechu a tak se snažili utéct. Se Slávkou jsme vyběhly po schodech až na horní poschodí. Tam už byly dvě vystrašené studentky. Když se ze dvora začal ozývat křik, zaklepaly jsme na dveře. Otevřeli nám manželé ve středních letech. Za pár minut otevírali dalším studentům, zraněným, zakrvaveným a v šoku. V malém bytě našlo azyl asi dvacet studentů. Domácí se o každého postarali. Najednou na dveře někdo silně bouchal a křičel: „Otevřete!“ Napětí a strach by se daly krájet. Majitel bytu pro jistotu ztlumil světlo a vypnul televizor. Všichni jsme ztichli. Měla jsem pocit, že nás prozradí moje bušící srdce.

Po nekonečně dlouhé době se situace venku začala uklidňovat. Bylo asi půl desáté, když pan domácí šel obhlédnout situaci venku. Byt jsme opouštěli postupně. Se Slávkou jsme opatrně vykoukly z brány a to, co jsme viděly, nás šokovalo. Národní a Mikulandská byly poseté čepicemi, šály, botami, taškami… My jsme brutalitě policajtů unikly jen díky neznámým odvážným lidem. Později, při každé návštěvě Prahy, jsem se snažila poděkovat nebojácným manželům. Ale brána je už stále zavřená.

Nikdy jsem neměla ani možnost poděkovat za telegramy, v kterých nám, studentům, lidé vyjadřovali podporu a odsuzovali brutální zákrok na Národní. Byly to vzpruhy silnější než kofein. Dva z telegramů přišly k nám na stávkový výbor Filozofické fakulty přibližně ve stejné době. První byl od horníků z Karviné. A ten druhý? Nevěřila jsem vlastním očím! Až z konce republiky – ze Sniny! Tyto i další telegramy nám dodávaly sílu pokračovat v tom, co jsme začali na Národní. Vím, že dnes to zní pateticky, ale přesně tak jsme to tenkrát cítili.

Koncem prvního týdne sametové revoluce jsem cestovala z Prahy domů, do Košic. V ruksaku jsem měla letáky. V kupé se mnou seděl muž zjevně mimo celého dění. Takový „Neprobuzený z Východu.“ V jednu chvíli vlak prudce zabrzdil. Můj ruksak se převrátil a letáky se rozsypaly po zemi. Pan Neprobuzený, mírně posilněný alkoholem, vzal jeden z nich, zaostřil na text „Zrušte monopol KSČ!“, udiveně zdvihl obočí a prohlásil: „Zrušic KSČ? Ta še mi vidzi, že nedobre vidzim, či co.“

Andrea Miškufová anglistiku a amerikanistiku v Praze dostudovala, vrátila se do Košic a nyní kromě své profese se věnuje práci s dětmi v naší krajanské organizaci Slovensko-český klub v SR.

Plukovník Ing. Antonín Valšík se narodil 23. listopadu 1874 v Trutnově. Po studiích na ČVUT nastoupil vojenskou službu na námořních lodích rakousko-uherské monarchie, na jednom z křižníků se zúčastnil potlačení boxerského povstání v Číně. Od roku 1911 pracoval na stavbě vojenských lodí v Terstu. Po vzniku Československa působil na ministerstvu obrany v Praze MNO s úkolem organizovat a vybudovat československé válečné loďstvo. Také řídil práce na vytvoření lodního zákona.V Československu byl vté době jediným v kategorii inženýrů prostavbu strojů, lodí a lodních strojů. Zajímavostí je, že se podílel i na vzniku čs. státní vlajky;
„Byl jsem toho vinen já, že původně vznikla vlajka, která činila dojem vskutku trochu toporný, a sice z toho důvodu, že jsme chtěli dáti tomu klínu nějaké snadno pochopitelné rozměry …“ Antonín Valšík zemřel po delší nemoci 6. ledna1948 a pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze.

Malíř, grafik a spisovatel Jaroslav Vodrážka se narodil 29. listopadu 1894 v Praze. Po studiu uměleckoprůmyslové školy a AVU působil jako středoškolský učitel v Benešově a Táboře. Na Slovensko byl přeložený v roce 1923 a začal učit na gymnáziu v Martině. Během svého tamějšího působení byl všestranně činný – spolupracoval s Maticí slovenskou na vydávání knih pro děti a časopisů Včielka a Slniečko, organizoval typografické kurzy, později začal sám psát i slovensky. Avšak v roce 1939 podobně jako několik tisíc Čechů byl donucen s rodinou Slovensko opustit, po válce vydal řadu knih i slovensky. Jaroslav Vodrážka zemřel 9. května 1984 v Praze. Více na https://slovenskoceskyklub.sk/osobnosti/