květen 2018
Psal se 1. květen roku 1953 a kromě masového prvomájového průvodu, který ovšem nebyl v té době nic zvláštního, bylo v Praze zahájeno zkušební vysílání Československé televize. Dnešní mládež by asi velice udiveně hleděla na bedýnku s malou kmitající obrazovkou. Ale zase tak dávno to není – pouhých 65 roků a mnozí si ještě tento zázrak pamatují. Zpočátku televize vysílala pouze tři dny v týdnu (v létě jen dva dny), v listopadu 1953 se počet vysílacích dnů rozšířil na čtyři, v roce 1955 na šest dní v týdnu a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden. Nicméně o televizním vysílání se v Československu hovořilo už před 2. světovou válkou a první pokusné vysílání se konalo 23. března 1948 v Tanvaldu, kde skupina vědců Vojenského technického ústavu předvedla ukázku pro veřejnost. Další pokusné televizní vysílání se pak uskutečnilo v roce 1948 v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze.
Jiří z Poděbrad byl za českého krále českou šlechtou zvolen sice 2. března 1458, ale slavnostní korunovace se konala 7. května 1458. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií. Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká kališnická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi Zemí Koruny české. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí království a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Král Jiří byl jedním z prvých evropských vladařů, jenž také důsledně vedl boj proti papežskému universalismu a budoval národní stát nikoliv na církevních, nýbrž na světských základech. Své koncepce vtělil do Mírového poselství krále Jiřího z Poděbrad, jehož cílem bylo dosažení všeobecného míru a spolupráce některých evropských zemí. Ignoroval však papežskou moc. Proto byl tento první mírový plán v Evropě katolickou církví odmítnut.
Osudové osmičky, o nichž se mluví v souvislosti s českou historií, jsou důležité také v dějinách Národního divadla. Dne 10. května 1848 se konal tábor českého lidu na Řípu, z něhož byl odvezen základní kámen pro stavbu Národního divadla. Byl to jeden z aktů ztělesnění vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti. Na budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu a slavnostní položení základního kamene Národního divadla 16. května před 150 lety se stalo všenárodní politickou manifestací. Další výročí pražského Národního divadla už nekončí osmičkami. Nádherná budova na břehu Vltavy byla poprvé otevřena 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Budova Národního divadla pak byla otevřena 18. listopadu 1883 představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, kterou hudební skladatel pro tuto příležitost zkomponoval. Dokonale technicky vybavená budova sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let.
Češi přechovávali veliké sympatie k první československé dámě – k Charlottě Garrigue Masarykové, která zemřela 13. května 1923 ve věku 72 let. Po boku univerzitního profesora, filozofa T.G. Masaryka neměla zrovna lehký život. Nejdříve problémy se základní existencí, pak velká politika; to vše se negativně podepsalo na jejím zdravotním stavu. V lednu 1918 byla hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně. Tam se také v prosinci 1918 po dlouhé době znovu setkala se svým mužem, který byl prozatímním národním shromážděním měsíc před návratem do vlasti 14. listopadu zvolen prezidentem Československé republiky. Pozici první dámy si Charlotta Garrigue Masaryková kvůli nemoci moc neužila. Střídavě pobývala v sanatoriu a na zámku v Lánech, který byl hlavě státu přidělen jako reprezentační sídlo. Přesto se několikrát ukázala na veřejnosti, například na sokolském sletu v roce 1920, kde ji přivítali nadšenými ovacemi. Byla určitě spokojena s tím, že ženy v první Československé republice dostaly jako jedny z prvních v Evropě volební právo a ústava z roku 1920 je zrovnoprávnila s muži. Vždyť za to celý život bojovala.
Před 95 lety – 18. května 1923 – bylo zahájeno pravidelné vysílání Československého rozhlasu v Praze-Kbelích. Dnes si ty neobyčejně složité počátky rozhlasového vysílání snad ani neumíme představit. Kbelská stanice nebyla pro každodenní vysílání hudebního a slovesného programu vůbec vhodná. Všichni se tam ani nevešli a tak byl před barákem postaven stan, odkud se živě vysílalo. Počasí prvnímu vysílacímu dnu nepřálo a účinkující trnuli obavou, že silný vítr a prudký déšť improvizované stanové studio odnese a znemožní vysílání programu. Při vystoupení pěvkyně Růženy Topinkové dokonce jakýsi pes podlezl stěnu stanu, aby se ochránil před nepohodou a doprovodil zpěvačku svým štěkotem. Naštěstí mikrofon nebyl tak citlivý, aby jeho štěkot zachytil, přesto si všichni oddychli, když byl pes chycen a ze stanu odveden.
Jan Kašpar, první český inženýr, průkopník české aviatiky a pilot se zapsal do historie letectví zejména svými průkopnickými dálkovými lety. Slavný let Pardubice – Velká Chuchle, který jej proslavil, uskutečnil 13. května 1911. Vzdálenost121 km překonal za 92 minut ve výšce asi800 metrů. Letoun, kterým tento let uskutečnil, daroval Kašpar v roce 1913 tehdejšímu Technickému muzeu Království českého, dnes Národní technické muzeum v Praze, kde je vystaveno dodnes. Dalším jeho slavným letem se stal první dálkový přelet s cestujícím v Čechách na trase Mělník – Chuchle, kterou zdolal za 41 minut a 55 sekund. Při jednom z dalších letů se zřítil, ale přežil a provozoval i nadále leteckou školu. Jan Kašpar se narodil 20. května 1883. Slávy a obdivu si ale neužil, žil v chudobě a pod vlivem duševní nemoci spáchal v 43 letech sebevraždu.
K osmičkovým událostem v historii Čech patří i druhá pražská defenestrace 23. května 1618. Po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš snažilo upevnění pozice katolické církve. Císař zakázal protestantské sněmy, v březnu 1618 nepovolil zasedání českých stavů a nařídil zavřít nekatolické kostely v Broumově a v Hrobu u Teplic. To si ovšem čeští nekatoličtí stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem nenechali líbit a postavili se proti vládnoucím Habsburkům. Jejich demonstrativní akt odporu proti porušování Rudolfova majestátu byl jednoznačný a rychlý – z oken Pražského hradu byli vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic i písař Filip Fabricius. Pád z druhého poschodí kupodivu všichni přežili bez větších následků. Tento akt byl počátkem českého stavovského povstání, znamenal otevřený boj mezi stavovskými a habsburskými vojsky a poté i vleklou a rozsáhlou třicetiletou válku.
Český lesník, přírodovědec, cestovatel, lovec a spisovatel, dlouholetý ředitel Východočeské zoologické zahrady a zakladatel tamního safari Josef Vágner se narodil 26. května 1928 v Ždírnici v okrese Trutnov. Po ukončení studia na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Praze absolvoval postgraduální studium tropického a subtropického lesnictví. Během studia učil na lesnickém učilišti a na střední škole. Když dostal nabídku místa ředitele zoologické zahrady ve Dvoře Králové, neváhal a v průběhu 18 let budoval ze 4 a půl hektarové zahrady více než 70 hektarovou safari s mnoha stavbami, zimovišti, komunikacemi. Královédvorskou i další evropské zoo zásoboval zvířaty odchycenými v Africe. V letech 1967–1976 zorganizoval celkem devět expedic, na nichž získal odchytem a částečně i koupí dohromady 1964 zvířat. Safari byl velký investiční projekt, který byl dobudován až 6 roků po Vágnerově odchodu do invalidního důchodu. Tehdy se věnoval literární činnosti, vydal 12 knih, mnoho odborných prací a článků v novinách a časopisech. Také se významně zasloužil o vznik a vybudování Košické zoo. Jeho životní krédo bylo “Nikdy nesplatíme zvířatům to, co jim jsme dlužni.“ Se jménem Josefa Vágnera je spojena i snaha o záchranu druhu severního bílého nosorožce. V roce 1975 přivezl do východočeské zoo Sudána, od kterého se očekávala reprodukce spolu se dvěma samicemi. Očekávání nevyšlo a dva páry nosorožců byly přemístěny do rezervace v Keni. Tam byl poslední žijící samec na světě letos v březnu kvůli zdravotním problémům ve vysokém věku utracen. Záchrana druhu je tak možná už jen pokusem o umělou reprodukci, protože na světě žijí ještě dvě samice a vědci mají vzorky spermatu Sudána. Ing. Josef Vágner, CSc. zemřel 6. května 2000.
Před sto lety – 30. května 1918 – byla uzavřena Pittsburská dohoda mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi a T. G. Masarykem.
Především v Jindřichově Hradci si připomínají sté výročí úmrtí svého rodáka, punčochářského mistra, tvůrce největšího lidového mechanického betlému na světě Tomáše Krýzu, který zemřel 31. května 1918 ve věku nedožitých osmdesáti let. Prakticky denně šedesát roků pracoval na betlému, kterému se dnes říká Krýzovy jesličky. Velkolepý betlém vystavěl na ploše 60 metrů čtverečních. Z kašírovací hmoty (mouka, piliny, sádra a klíh) nebo ze dřeva vyrobil 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž je 133 pohyblivých. Betlém tvoří nejen postavičky, ale také krajiny, mnohé jsou dílem umělcovy fantazie a zobrazují nádherné orientální paláce, jiné jsou obrazem českých vesnic a ukazují způsob života obyčejných lidí 19. století. Původní mechanismus byl poháněn ručně, nyní je pohyb rozváděn z jediného elektromotoru a to pomocí nekonečných pásů, ozubených kol, Archimédových šroubů a mnoha dalších zařízení. Betlém má nyní 17 m na délku, šířka i výška jsou 2 m. Krýzovy jesličky jsou od roku 1998 zapsány v Guinnessově knize rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě.