Od Univerzity veterinárního lékařství a farmacie historická tramvaj T2 zamířila zpět k centru města. Cestou se skupina dovídala o dalších českých architektech, kteří se podepsali pod nebývalý boom výstavby bytů a také škol a různých institucí. Ale už na Náměstí Maratonu míru skupina opět vystoupila a zamířila do Východoslovenského muzea, přesněji nejprve do dřevěného kostelíka, který byl výjimečně otevřený. Zvnitřku se linuly něžné tóny flétny Evy Škrivánkové.
Kostelík stál původně v Kožuchovcích, malé obci na severovýchodě Slovenska nedaleko hranice s Polskem. Po vzniku Československa si občané obce chtěli postavit větší, zděný kostel a starý po 180 letech prostě zbourat. To během svých cest po východním Slovensku zjistil JUDr. Josef Polák, který od roku 1919 působil jako správce ve Východoslovenském muzeu, a rozhodl se kostelík zachránit. Psal se rok 1927 a v areálu muzea vyrostl roubený kostelík. O tom jak J. Polák s dalšími lidmi všechny trámy, každý zvlášť zabalený do papírů a slámy, tahali asi 7 km bez silnic do Ladomírové a pak opatrně nákladními auty do Košic, se účastníci seznámili během pásma o životě tohoto významného muzejníka v podání Heleny Miškufové a Josefa Kindla. „Uvědomoval jsem si, že lidé na východě potřebují drobnou, vytrvalou, obětavou, obrozeneckou kulturní práci, tak jak tomu před generacemi bylo u nás. Že Košice se musí stát mozkem této práce ve svérázném, odlišném kraji na východě,“ psal v jednom svém dopise. Polákovo postavení na Slovensku však významně ovlivňoval i fakt, že přišel z Čech a navíc byl židovského původu. Proto se mnohokrát stal terčem ostrých útoků ze strany maďarského i slovenského tisku. Nicméně profesionalita muzejníka byla tím hlavním impulzem, kterým překonal lidskou malost. Svoje zkušenosti a organizační talent J. Polák využil při formování několika muzeí na Slovensku, především Banského muzea Dionýze Štúra v Banské Štiavnici a prvního slovenského židovského muzea v Prešově. Ve třicátém osmém však musel Slovensko opustit jako tisíce dalších Čechů. V Praze se pak podílel na vzniku Židovského muzea, devět měsíců před koncem 2. světové války byl zatčen gestapem, naposledy byl viděn živý v lednu 1945 v Osvětimi a poté jeho životní pouť do ztracena končí v pochodu smrti.
Vzápětí už tramvaj otevírala dveře a M. Lukáč uváděl další zajímavosti, na nichž se podepsali Češi. Cestou po Kuzmányho ulici připomněl třeba funkcionalistický kostel Krista krále tak trochu ukrytého za branou budovy sester dominikánek, rozsáhlý komplex budov Poštovního a telegrafního úřadu (Hlavní pošta) taktéž postavený v duchu funkcionalizmu, jubilejní školu, dnešní maďarské gymnázium a objekt policie. Na Štúrové ulici odzněly zajímavé české souvislosti Poledňákovy firmy i místo narození Waldemara Matušky.
Během jízdy kolem budovy Všeobecné zdravotní pojišťovny se tramvají nesl dialog Wandy Čičvákové s vnučkou Emou Salokovou o významném českém psychiatrovi Jaroslavu Stuchlíkovi, který se rozhodl zanedbanou, hygienicky nevyhovující budovu změnit na ukázkovou Psychiatricko-neurologickou kliniku. V zasedačce VZP je umístěná busta tohoto lékaře a člena košické městské rady, který se významně zapsal do dějin československé psychiatrie.
Ale ani cestou zpět od nádraží na konečnou k DPMK nebylo v tramvaji ticho. Na řadu přišly české a slovenské vazby ve sportu. Výstup z historické tramvaje byl však čistě současný. Kdosi z pánů totiž zjistil, že cestu s námi absolvoval i Tomáš Medvěď, známý fotbalový světoběžník a člen Klubu ligových kanonýrů (103 gólů) a tak se kolem něj shromáždili malí i velcí žadatelé o autogram.
Jako památku na neobvyklou jízdu dostali všichni účastníci slovenský desetihaléř, na kterém je vyobrazená zvonice stojící díky J. Polákovi v areálu Východoslovenského muzea.