Pro vás, ženy, by 7. březen měl být svátkem obzvláštním; toho dne byste mohly nahlas nebo jen pro úlevu svého srdce říci nám druhým: Vy, vy všichni, vy manželé, bratři a synové, vy šéfové a kolegové a ostatní, kdo krčíváte rameny nad námi ženskými, kdo nám dáváte hruběji nebo jemněji najevo svou mužskou převahu, kdo s námi jednáte jako se slabšími a pošetilejšími – s vámi je o tom těžká řeč; ale dnes je den někoho mužnějšího než je většina z vás, a ten by vás mohl poučit o něčem jiném, co se nás žen týče.
Mohly byste říci: Jemu … i nám nejde a nešlo jen o rovnoprávnost ženy před zákonem, o hlasovací právo žen, o přístup na školy a úřady; i když v tom všem jako jeden z prvních zastával věc feminismu, byl to pro něj samozřejmý postulát lidské rovnosti a plnoprávnosti; stál na straně žen, tak jako vždy stával na straně těch, kteří byli brutalizováni kterýmkoli nadprávem, ať šlo o národy, třídy či konfese. Ale rovnost pře zákonem není ještě rovnost v životě; zrovnoprávnění není ještě zhodnocení. Emancipace žen byla provedena (aspoň víceméně) jako vyrovnání právní; ale zdaleka ještě nebyla uskutečněna v životě jako vyrovnání mravní a duševní. A tady dvaaosmdesátiletý muž dává příklad mladším.
Bylo by možno v tom ohledu citovat Masarykovy články a knihy; ale dovolte mi citovat jeho názory v soukromí. Můžete mu odporovat, v čem chcete; bude se s vámi přít rozvážně a bez hněvu. Ale zkuste říci něco tak drobet chlapsky podcenivého o ženách; vzplane okamžitě a odrazí vaše slova s prudkostí u něho málo obvyklou. Na takový projev mužské povýšenosti reaguje instinktivně a celou svou osobností; není to zdvořilost a rytířství; je to víra. „Ženy jsou lepší než muži, jsou čistší a slušnější.“ Mluví o rozvodech. „Zjišťuji příčiny, pokud mám příležitost a vidím, že skoro vždycky je vina na muži; a i když někdy je vinna žena – i to, pane, záleží na mužích, co si z žen udělají.“ Nedá na ženy dopustit; ale není v tom ani stínu galantérie jeho kavalírského patronizování; spíš je to jako úcta k mamince, k spolupracovnici, k člověku čistšímu a niternějšímu. „Čtu ženské romány – je v nich víc prožití a moudrosti; čekám, že nám ženy dají ten pravý současný román.“ Ano, řeknete mu, ale jsou obory, ve kterých ještě mnoho nedokázaly. Okamžitě vás přeruší: „Jen je nechte; až v tom budou pracovat tolik set let jako muži, pak teprve smíte posoudit, co dovedou a co ne.“ Mluví se o malém zájmu žen v politice. „Tož to je chyba té politiky,“ prohlásí určitě. „Vemte si, že ženy bývaly královnami – a nevládly o nic hůře než ti druzí potentáti.“ A tak dále, mohl bych citovat bez konce; vždy se v něm cele ozve ta dokonalá přesvědčenost a pohotovost víry v ženství.
Nuže, víra tak plná a samozřejmá nemůže být výsledkem pouhého hloubání a mínění; je darem života, je zrozena prožitím. Muž, který tak krásně, s takovou důvěrou a velkodušností hledí k ženám, musí v sobě nést velikou a jedinečnou zkušenost lásky. Láska je poslední slovo jeho mravní filosofie, láska k člověku je vůdčí motiv jeho filosofie politické; ale nežli se láska může stát ideou, musila naplnit život člověka. Hle, muž, který láskou k ženě vyzrál v lásku lidskou, který žil a tvořil srdcem. Hledejte muže či myslitele, který by vám, ženy, byl bližší.
Karel Čapek: Čtení o TGM
LN 6. 3. 1932
miš