září 2015

         Do historie vešlo 1. září roku 1310 jako den nástupu Lucemburků na český trůn. Právě v tento den se totiž konal sňatek Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Měsíc nato novomanželé odcestovali do Prahy a národ tehdy vzhlížel k mladému panovníkovi s upřímnými nadějemi, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid, jaký znali z doby posledních Přemyslovců. Nicméně Jan jim připravil trpké zklamání – ovšem třeba přiznat, že i on byl zklamán. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, však poslouchal německé rádce svého otce a naopak česká šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem. Předložila mu několik podmínek, mezi nimi byl sňatek s 19letou Eliškou Přemyslovnou, slib české šlechtě, že ho nebude muset následovat na rytířských a válečných cestách do ciziny, že se vzdá německých rádců, že bude vybírat daně jen určitého typu a vysoká šlechta musí být českého a na Moravě moravského původu. Pro Čechy byl Jan Lucemburský vnímán jako „král cizinec“, který do své země přicházel jen pro peníze. Do dějin českých zemí se však významně zapsal prvorozený syn tohoto nepříliš šťastného manželského svazku, pozdější český král a římský císař Karel IV.

         Ve věku téměř 80 let zemřel 6. září 2000 herec Jiří Sovák. Jeho herecká kariéra začala v Horáckém divadle v Jihlavě, pokračovala v poválečném Déčku E.F. Buriana, na jevišti Divadla Na Vinohradech a od roku 1966 byl Jiří Sovák členem činoherního souboru Národního divadla. Pro nejširší okruh diváků zůstává ale Jiří Sovák především velkým komediálním hercem a skvělým vypravěčem, jedním z těch vyvolených, kteří dokázali rozdávat laskavý humor a legraci v desítkách filmů, televizních komedií a seriálů. Připomeňme si alespoň televizní Arabelu a v ní Sovákova kouzelníka Viga, seriály Byli jednou dva písaři s Miroslavem Horníčkem, Chalupáři s Josefem Kemrem, mikrokomedii Bohouš s Vladimírem Menšíkem nebo filmy Až přijde kocour, Ročník 21, komedie Marečku, podejte mi pero či Světáci. Také účinkoval v rozhlase a vydal řadu gramofonových desek, CD a audio kazet. Koncem devadesátých let jej provázely zdravotní problémy, ale i přesto ještě psal své paměti. Málo je známé, že vlastní jméno Jiřího Sováka bylo Jiří Schmitzer, které nosí jeho syn z druhého manželství. Vztahy mezi nimi však nebyly rodinně laskavé, otec syna před lety vydědil a syn otci nepřišel ani na pohřeb.

         Já budu chodit po špičkách, Klaunova zpověď, Povídej, Náhrobní kámen. To je jen pár hitů Petra Nováka, kterými v druhé polovině 60. let získal přízeň posluchačů. Zpěvák a skladatel Petr Novák se narodil 6. září 1945, takže by letos oslavil sedmdesátku. Zemřel však v 51 letech. Dá se říci, že po celou svou kariéru trpěl velice špatným zdravotním stavem a o zlepšení se očividně ani nesnažil. Málo jedl, kouřil, pil, po čtyřicítce už musel chodit s holí a často byl hospitalizován. Nicméně byl jedním z nejvýraznějších interpretů naší populární hudby, přestože byl samouk. Textařem Petra Nováka byl především Ivo Plicka, který pro něho napsal téměř všechny první hity a stěžejně se podílel i na prvních třech elpíčkách. Po odchodu Plicky do Německa spolupracoval s dalšími textaři, kteří přispěli k úspěchu nových písniček např. Hvězdičko blýskavá či Co je to láska. Osobité písničkářství Petra Nováka ve spojení se zaníceností a přesvědčivostí projevu a výborné texty písní mu zajistily přízeň několika generací posluchačů. On sám vždycky zůstal skromným člověkem, který stál tak trochu mimo dění v hudebním showbyznysu. Přitom si však dovolil v roce 1969 na soutěži Bratislavská lyra k velkému úžasu přítomných vyhlásit minutu ticha za Jana Palacha, za což vzhledem k velké popularitě ani nedostal žádný zákaz. A potěšitelné je, že dodnes jsou jeho písničky v éteru slyšet.

         Jistě nejen hudebníci vědí, že Petrof je značka pianin a klavírů vyrobených v Hradci Králové. Pojmenování je podle zakladatele české výroby pian, firmy Antonína Petrofa, který se narodil v roce 1839, ve Vídni se vyučil stavitelem klavírů, otcovu truhlářskou dílnu v Hradci Králové přeměnil na dílnu klavírnickou, v níž v roce 1865 postavil první piano. Úspěch vystavěl na poctivé ruční práci, pečlivém výběru materiálů, zkušených řemeslnících a na inovacích. My si připomínáme 100. výročí smrti Antonína Petrofa, zemřel 7. září 1915. Ale dodám ještě pár zajímavostí z historie této značky. Po smrti obou rodičů firmu vedl nejmladší syn Vladimír, v roce 1934 na světové výstavě v Bruselu získaly nástroje Petrof zlatou medaili a v roce 1958 opět v Bruselu na Expu bylo zlatou medailí oceněno koncertní křídlo Petrof Mondial. V současnosti je továrna v Hradci Králové opět plně v rukou rodiny Petrofů, řídí a modernizuje ji už pátá generace. V čele firmy, která nástroje s nezaměnitelným romantickým zvukem vyváží do70 zemí světa, stojí Mgr. Zuzana Ceralová Petrofová.

         Přestože se básník, spisovatel, dramatik a překladatel František Hrubín narodil v Praze (17. září 1910), dětství a mládí prožil v Lešanech, v matčině rodné vsi na soutoku Sázavy a Vltavy. A možná právě toto prostředí mělo vliv na jeho citovost a vnímavost k okolnímu světu i na jazykové ztvárnění jeho pocitů. V Praze studoval na filozofické a právnické fakultě, nedostudoval, pak pracoval v Městské knihovně. Po 2.světové válce se věnoval už jen literární činnosti. Jeho tvorba je obsáhlá a tak spíš jen pro ilustraci uvedeme pár filmů, které byly natočeny podle Hrubínova námětu a scénáře – Vynález zkázy, Srpnová neděle, Panna a netvor, Romance pro křídlovku. Hrubín psal i pro děti. Vycházel z lidové slovesnosti, a to zejména z říkadel, jež považoval za „prabásně pro děti“. Je autorem knížek “Říkejte si se mnou”, “Říkejte si pohádky” a “Říkejte si abecedu”, kterou ilustroval Jiří Trnka.V české poezii pro děti je Hrubínův význam souměřitelný jen s významem Josefa Václava Sládka. Ani na Slovensku nejsou Hrubínovy básně neznámé. Do slovenštiny některé přebásnil Milan Rúfus, mezi nimi i knížky pro děti, které vydal pod názvy “Kuriatko v obilí” a “Dvakrát sedem rozprávok”. František Hrubín zemřel 1. března 1971 v Českých Budějovicích.

         Den české státnosti je v České republice 28.září. Ne náhodou toto datum souvisí právě se sv. Václavem, patronem české země a jedním ze zakladatelů českého státu. Den státnosti je státním svátkem od roku 2000. Ale rozhodování politiků o 28. září nebylo snadné, poměrně dlouho se nemohli shodnout. Jedním z protiargumentů byl fakt, že Václav jako panovník české země, platil – dnes by se řeklo -„výpalné“ Sasům a to 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně. To nemohl pochopit ani Václavův bratr Boleslav a to byl zřejmě poslední kamínek v mozaice nespokojenosti s jeho vládou. Podle legendy Boleslav pozval staršího zbožného bratra na hostinu v jeho hradci na Staré Boleslavi. Václav si při ní prý připil na archanděla Michaela, který je průvodcem zemřelých do ráje. Aspoň tak to šířili kronikáři, kteří byli přesvědčeni o jeho zázracích. Jak proběhl samotný akt vraždy, kterou dodnes znají celé tisícileté dějiny, v tom se ale kronikáři různí. Během staletí se různě přidávalo i ubíralo, vznikaly svatováclavské legendy. Určitě však největší rozmach kultu sv. Václava je spojen s Karlem IV., který tento kult postavil do středu české státnosti. Se svatováclavskou symbolikou spojil také korunovační klenoty. Sv. Václav je v Česku jako nebeský vládce vnímán dodnes. Lidé mají sv. Václava spojeného i se sochou na Václavském náměstí, bezesporu nejznámější českou sochou. Tato jezdecká socha sv. Václava patří k vrcholným dílům českého sochaře Josefa Václava Myslbeka, který na ní pracoval více než 30 let. Přímo legendární byla jeho práce na podobě koně. Socha byla odhalená v roce 1913 a od té doby se kolem ní dějí ty nejdůležitější věci. I v nedávných dobách se Češi u této sochy setkávali, což si jistě mnozí ještě pamatují. Svatováclavská tradice trvá dodnes. V některých českých městech a vesnicích budou i letos svatováclavské poutě a posvícení na počest patrona Českých zemí.