SK-CZ Klub » Září 2014

září 2014

         Vojta Náprstek byl významným mecenášem a sběratelem, jehož 120.výročí úmrtí se váže ke 2. září. Jako politický exulant pobýval ve Spojených státech, kde zažil počátek velkého vystěhovávání Čechů do Ameriky. Pomáhal jim radou, financemi, sám inicioval zakládání podpůrných spolků. Ve svých kontaktech s krajany pokračoval i po návratu do Čech. Ze staropražského rodinného pivovaru v domě, který byl nazýván U Halánků, se záhy stalo centrum české inteligence. Rozvíjel tu intenzivní osvětovou činnost, účinně propagoval emancipaci žen, staral se o šíření pokroku v domácnostech. Když dům už nestačil, nechal Náprstek postavit novou budovu pro České průmyslové muzeum, která nazvána jménem svého zakladatele slouží dodnes. Technické sbírky byly předány Národnímu technickému muzeu a Náprstkovo muzeum má od roku 1962 rozšířený název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, který vyjadřuje jeho orientaci na mimoevropské kultury. Vojta Náprstek zemřel 2. září 1894.

         Divadlo na Vinohradech v Praze připomenulo osmdesátiny své někdejší členky Jany Štěpánkové beneficí komedie To byla moje písnička, v níž hostuje. Stále aktivní herečka se narodila 6. září 1934 v Žilině, kam ji její maminka Elena přijela porodit. Elena byla dcerou lékaře Ivana Hálka, který léta působil na Kysucích a vnučkou básníka Vítězslava Hálka. Profesionální herecká dráha Jany Štěpánkové začala v pardubickém divadle, pak přešla do pražského libeňského Divadla S. K. Neumanna a od roku 1972 až do roku 2000 byla členkou souboru Divadla na Vinohradech. Kromě toho působí mnoho let v rozhlase a dabingu. Většina televizních diváků si ji pamatuje ze seriálů Nemocnice na kraji města, Taková normální rodinka, Synové a dcery Jakuba Skláře, První republika a dalších. Letos na jaře vstoupila herečka Jana Štěpánková do Dvorany slávy, co oslavenkyně komentovala slovy: Herec musí mít štěstí na role, a to já jsem díky bohu měla.

         Před 100 lety se v Praze, by to přesně 7. září 1914, narodila herečka Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková. Pseudonym si zvolila podle rodinného přítele, spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Její kariéra začala německým filmem Barkola. Filmování v Německu jí bylo osudné. Při natáčení se setkala s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, který se do ní bezmezně zamiloval, i s Adolfem Hitlerem, na jehož příkaz se musela vrátit do Prahy. Ve třicátých letech ztvárnila své nejlepší filmové postavy. Ke konci války se rozhodla k útěku do Bavorska, dostala se do amerického zajetí, ale nakonec byla předána zpět do Československa a okamžitě uvězněna za údajnou kolaboraci. Její soudní případ definitivně skončil v lednu 1948 s odůvodněním, že „její styky s nacisty nebyly v době přímého ohrožení republiky“. Byla však doživotně vyřazena z řad českých umělců. Lída Baarová zemřela zapomenutá, osamělá, zahořklá a zbavená svéprávnosti v roce 2000 v rakouském Salzburgu ve věku osmdesáti šesti let. V knize vzpomínek svoje německé kontakty komentovala takto: Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin. A za tuhle pošetilost jsem strašně krutě zaplatila.“

         Před 85 lety – 8. září 1929 – zemřel ve věku 61 let významný sochař František Úprka. Během svého života nebyl českou společností právě nadšeně přijímán. Mnohem větší uznání se dostávalo jeho nejstaršímu bratru Jožovi. František totiž nestudoval na akademii, začínal v řezbářských a kamenářských dílnách a tak trvalo ještě dlouhou dobu, než našel svou vlastní cestu výtvarného projevu. Postupem času přešel do kamenické dílny sochaře Jindřicha Čapka, kde brzy dokázal svou zručnost a sochařské předpoklady. Franta Úprka žil v Praze, ale celoživotním inspiračním zdrojem bylo rodné Slovácko a jeho lidové bohatství. Tam se také pravidelně vracel a čerpal bohaté náměty, které později realizoval ve svém pražském atelieru. Byl také autorem řady citově podmanivých a suverénně sochařsky zvládnutých hřbitovních plastik a zasáhl svými návrhy i do oblasti drobné figurální keramiky. Dvě Úprkovy sochy mohou kdykoli vidět návštěvníci pražského Slavína.

         Myšlenka umělecké akademie v Praze se objevila již v období vrcholného baroka, kdy o její zřízení neúspěšně usilovala skupina pražských umělců. Teprve na konci století, v atmosféře osvícenské podpory umění a vzdělanosti, došlo v roce 1796 k ustavení společnosti vlasteneckých přátel umění, která nejprve zakládá Obrazárnu – dnešní Národní galerie v Praze a brzy na to i kreslířskou akademii. Ta byla zřízena císařským dekretem z 10. září 1799, tedy před 215 lety jako nejstarší umělecká škola v českých zemích. Její profil se brzy rozšířil o školu krajinné malby a grafickou dílnu. K zásadní reformě Akademie výtvarných umění v Praze došlo zásluhou Julia Mařáka, který inicioval významné posílení profesorského sboru o osobnosti typu Vojtěcha Hynaise a Václava Brožíka, zřídil první sochařskou školu vedenou Josefem Myslbekem a posléze dosáhl v roce 1896 zestátnění školy. I dnes jako elitní a výběrová škola poskytuje mimořádně talentovaným jedincům podmínky pro jejich tvůrčí rozvoj, Čechům i Slovákům.

         Na sobotu 20. září připadá 35. výročí smrti armádního generála Ludvíka Svobody, bývalého prezidenta Československé socialistické republiky. Zemřel v roce 1979 ve věku 83 let tak nějak zapomenut. Vojákem byl ale tělem i duší, zúčastnil se jak 1. tak i 2. světové války. V té první jako příslušník legií bojoval u Zborova a Bachmače proti rakouské a německé armádě a také se zúčastnil bojů o transsibiřskou magistrálu proti Rudé armádě. Po návratu do nové republiky nastoupil do armády, sloužil i na Podkarpatské Rusi. Po rozbití Československa nacistickým Německem vytvořil v Polsku dobrovolnickou jednotku, kterou převedl do Sovětského svazu, kde v Buzuluku začal připravovat 1. československý armádní sbor. Ten se kromě jiných bojů zúčastnil osvobozování vlasti v Karpatsko – dukelské operaci 6. října 1944, největší horské operaci 2. světové války. V dubnu 1945 byl Ludvík Svoboda jmenován ministrem národní obrany v Košické vládě. Začátkem padesátých let padl do nemilosti a byl úředně penzionován. V březnu 1968 ho Národní shromáždění zvolilo za prezidenta republiky. Po srpnové invazi vedl delegaci na moskevské jednání, které však neskončilo tak, jak si národ přál. Funkci prezidenta přestal vykonávat v roce 1975. Snad jediná socha Ludvíka Svobody v Československu stojí na náměstí ve Svidníku. Ke konci 2.světové války si totiž vyhladovění lidé tohoto kraje, kteří zažili krutosti války, vážili Svobodova zásobování potravinami. V poválečných letech pak zde gen. Svoboda nechal opravovat mosty a cesty, odminovávat úrodná pole i postavit první barákovou a později novou nemocnici.

         K nejvýznamnějším českým poválečným prozaikům patří Josef Škvorecký, který se narodil 27. září 1924 v Náchodě ve východních Čechách. Vystudoval angličtinu a filozofii na Karlově univerzitě, pár roků učil na středních školách a poté nastoupil jako redaktor Státního nakladatelství krásné literatury a umění, pozdější Odeon. Do literatury vstoupil poezií a povídkami. Ohlas však vzbudil až román Zbabělci o období konce války v autorově rodném Náchodě očima „jazzového hejska“. Škvorecký jazykem blízkým tehdejší mladé generaci kritizuje předstírané vlastenectví místní honorace a usiluje o depatetizaci této doby. Zbabělci jsou prvním románem z pentalogie. Bibliografie Josefa Škvoreckého je skutečně obsáhlá. Podle jeho próz či námětů vzniklo také několik scénářů k filmům, k nejznámějším patří Tankový prapor, Farářův konec či Zločin v šantánu. Po nástupu normalizace se spolu s manželkou Zdenou Salivarovou rozhodli emigrovat a usadili se v Torontu. Zde od začátku 90. let vydávali české exilové autory a v Československu zakázaná díla. Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012.

Top