SK-CZ Klub » Únor 2016

únor 2015

Listování v únorovém historickém kalendáři začínáme 2. února 1891, kdy se ve Valašském Meziříčí narodil Alois Balán, později jeden z nejvýznamnějších československých architektů a představitelů funkcionalizmu na Slovensku. Architekturu vystudoval v Praze, patřil mezi žáky Josefa Kotěry a Josipa Plečnika. Hned po vzniku Československa přišel do Bratislavy (1919) jako pedagog na Státní škole průmyslové, kde založil obor stavitelství. Jeho prvním velkým projektem bylo sídlo organizace YMCA, které bylo otevřeno již v roce 1923.  Alois Balán v spolupráci Jiřím Grossmannem vypracovali studii územního plánu Bratislavy a spolu se podíleli na novém vzhledu města prostřednictvím více než 20 projektů jednotlivých objektů i řady obytných a rodinných domů. K nejvýznamnějším patří objekt Umělecké besedy, budova Učňovských pokračovacích škol, dnes sídlo rektorátu Slovenské technické univerzity, Palác Radiojournalu na Jakubově náměstí, dnes Divadelní ústav a Slovenské centrum dizajnu. O všestrannosti Aloise Balána svědčila i vila ředitele vydavatelství Slovenská grafia, kterou mnozí odborníci, i zahraniční, vysoko hodnotili. V roce 2011 však byla zbourána. A. Balán působil v Bratislavě do roku 1939, kdy musel podobně jako tisíce dalších Čechů Slovensko nuceně opustit. Do své smrti 11. května 1960 působil ve Zlíně.

Právník, muzejník, osvětový pracovník, inspektor muzeí na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi JUDr. Josef Polák se narodil v Praze 3. února 1886. Během vojenské mise v roce 1919 dostal od vedení města Košice nabídku, aby se ujal sbírek Hornouherského muzea, opuštěného a vykradeného. Nabídku přijal v domnění, že bude trvat rok-dva. Ale v Košicích zůstal až do roku 1938, kdy následkem nových politických poměrů musel Slovensko nuceně opustit. Ve své muzejní práci se soustředil na dokumentaci slovenské části obyvatelstva, která byla do té doby mimo okruh zájmů pracovníků muzea. V budově muzea založil veřejnou knihovnu a čítárnu, připravoval různé přednášky a komentované procházky po košických památkách. Během svého působení v Košicích uspořádal více než 220 výstav. V spolupráci s avantgardním  grafikem Eduardem Krónem založil v muzeu grafickou a kreslířskou školu. Po návratu do Prahy (1938) se za války zapojil do odboje. V roce 1944 byl gestapem zatčen a poslán do koncentračního tábora v Osvětimi.  Datum jeho úmrtí není známé, naposledy byl viděn živý v lednu 1944 v Osvětimi. Více o Josefu Polákovi uvádí článek v naší rubrice Osobnosti.
Polákův životní příběh vypráví televizní dokumentární film Návrat tanečnice, který vznikl v koprodukci Slovensko-českého klubu a Slovenské televize.

S 5. únorem 1796 je spojen zrod Národní galerie v Praze. Právě tehdy totiž vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která téhož roku zakoupila Šternberský palác na Hradčanech a zřídila v něm veřejně přístupnou Obrazárnu. Skupina významných představitelů české šlechty s vlasteneckým cítěním, Kolovratové, Kosticové, Šternberkové spolu se vzdělanými měšťany, chtěla povznést ducha a vkus veřejnosti a obrazárna byla vhodným prostředkem. Původně zde byly vystavované zapůjčené obrazy. Obrazárna je předchůdkyni dnešní Národní galerie, která letos oslavuje 220. výročí svého založení. V roce 1918 se Obrazárna proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Současný charakter má od první poloviny 20. století. Národní galerie spravuje nejrozsáhlejší sbírky v Česku, vystavuje je ve stálých expozicích a termínovaných výstavách v několika pražských i mimopražských budovách. Celosvětově patří k nejstarším veřejným uměleckým sbírkám. Při příležitosti oslav zpřístupňuje Národní galerie všechny své objekty a připravuje pro návštěvníky doprovodný program ve formě komentovaných prohlídek, přednášek či programů pro celé rodiny. Po celou dobu konání výstavy Velkorysost (5. února – 3. července 2016) bude nabízena speciální výroční vstupenka za 220 korun (a snížená za 110 korun), s níž získají návštěvníci možnost navštívit jak výstavu Velkorysost, tak stálé expozice ve všech šesti budovách Národní galerie.

Další z Čechů, kteří zanechali výraznou stopu na Slovensku, byl Siloš Pohanka, hudebník, trumpetista a dirigent. Narodil se 6. února 1926 v Hodoníně. Chtěl studovat na konzervatoři, a protože nejbližší byla v Bratislavě, rozhodl se pro ni. Od roku 1951 byl  členem Slovenské filharmonie, ale jeho láskou byl džez. Založil první profesionální skupinu tradičního džezu na Slovensku, která měla úspěchy i v zahraničí. Koncem padesátých let vytvořil nový orchestr zaměřený na populární hudbu. Složil hudbu k animovanému filmu Studna lásky, co je legenda o trenčianském hradu. V polovici šedesátých let  Orchestr Siloše Pohanky účinkoval v prvním koprodukčním slovensko-rakouském filmu Jazz for Two a o tomto orchestru natočil režisér Martin Hollý film Staré, ale dobré. V sedmdesátých letech Siloš Pohanka jako sólista a studiový hudebník nahrával s různými zpěváky v Německu,  příležitostně vystupoval s džezovými orchestry a nahrával také barokní hudbu, která patřila k jeho oblíbeným. V osmdesátých letech založil Taneční orchestr Československé televize v Bratislavě, který spolu s Braněm Hroncem vedl do devětaosmdesátého. Siloš Pohanka zemřel 14. června 2011 v Bratislavě.

Čeští vyslanci, cisterciáčtí opati, nebyli spokojení s vládou Jindřicha Korutanského a proto požádali římského krále Jindřicha VII. o pomoc. Navrhovali, aby se jeho jediný syn oženil jan s osmnáctiletou princeznou Eliškou Přemyslovnou. Po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva král v červenci roku 1310 dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Následoval rychlý spád událostí.  Dne 31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba. Korunovace v Praze měla být kvůli neúčasti Jindřicha VII., otce nového krále, nejprve odložena, ale na nátlak šlechty se nakonec konala v neděli 7. února 1311  ve Svatovítské bazilice korunovace Jana Lucemburského českým králem a Elišky Přemyslovny královnou. A jak se v následujících letech ukázalo, věkový rozdíl nebránil tomu, aby se jim v roce 1313 narodila Markéra Lucemburská, rok nato Jitka/Bona Lucemburská a v roce 1316 Václav/Karel IV.  Později ještě další děti, ale o šťastném manželství hovořit nelze.

Ulic pojmenovaných po různých osobnostech je v každém městě celá řada. Mostů je nepoměrně méně a tak výběr jmen pro ně je skutečně velice pozorný. V Praze hned vedle světoznámého Karlova mostu stojí Hlávkův most. Je pojmenován podle architekta, stavitele a významného mecenáše vědy a umění Josefa Hlávky, který se narodil 15. února 1831. Hlávkova stavební kancelář postavila téměř 140 staveb mezi nimi třeba Dvorní operu ve Vídni nebo Zemskou porodnici v Praze. Mecenášský věhlas získal Josef Hlávka svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. Tak vznikly projekty založení České akademie, stavby studentských kolejí – dodnes nazývané Hlávkovy koleje, stavby nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Hlávka například hradil první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a mnoho dalších. Zemřel 11. března 1908. Nemaje dětí ustanovil ve své poslední vůli univerzálním dědicem nadaci, kterou založil s názvem Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, která působí od roku 1904 dodnes.

Před 20 lety – přesně 16. února 1996, zemřel ve třiasedmdesáti letech v psychiatrické léčebně divadelní a filmový herec Miloš Kopecký. Často byl obsazován do rolí komediálních padouchů – jako například rádce ve stále oblíbené vánoční pohádce Pyšná princezna, polního kuráta Katze v Dobrém vojáku Švejkovi nebo Hoga Foga ve filmu Limonádový Joe. Podle filmografie hrál v 56 filmech. Nezapomenutelný je Kopeckého dr. Štrosmajer v televizním seriálu Nemocnice na kraji města. Jednou z jeho posledních velkých rolí v jeho domovském Divadle na Vinohradech byl Shakespearův Richard III. Život Miloše Kopeckého (nar. 22.8.1922) byl skutečně nevšední, od tragického rozloučení s matkou, která zahynula v Osvětimi (byla židovského původu, otec se s ní odmítl rozvést, aby nepřišel o kožešnictví), přes angažmá v různých divadlech, čtyři sňatky, řadu milenek a celoživotní maniodepresivní psychózu.  Zcela otevřeně o svém životě píše v autobiografické knize JÁ. „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ Tato hrůza z dětství provázela Kopeckého po celý život a stála u vzniku jeho psychózy. Kupodivu měl rád psaní dopisů, od svých obdivovatelek jich dostával spousty, rád na ně odpovídal, s oblibou hrál šachy, zajímal se o politiku a také filozofii.

Krtek a maminka, Krtek a houby, Krtek a myška a dalších více než 50 dílů o příhodách Krtečka – to jsou animované filmy výtvarníka, režiséra a také ilustrátora dětských knížek Zdeňka Milera, který se narodil 21. února 1921. K animaci se dostal u Jiřího Trnky.  Chtěl najít zvířecí figurku, která by celý snímek spojovala a pokud možno se v animovaném filmu dosud neobjevila. Na krtka údajně přišel během procházky v roce 1954, když zakopl o krtinu a zvolil si jej proto, že s tímto zvířátkem dosud nepracovalo disneyovské studio.  Krtka si oblíbily děti po celém světě, lákal i návštěvníky české expozice na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji. Plyšový Krteček se díky kosmonautu A. Feustelovi dostal i do vesmíru. Jeho manželka původem Češka totiž před spaním četla synům krtkovy příběhy. Svoji bohatou výtvarnou činnost Zdeněk Miler rozšířil i o ilustrace přes 40 dětských knížek, kterých se prodalo více než 5 milionů výtisků. Zemřel 30. listopadu 2011.

Top