srpen 2015

         K nejplodnějším umělcům své doby patřil sochař Ladislav Jan Šaloun, který se narodil 1. srpna 1870 v Praze. Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem, ale věnoval se především monumentální a komorní plastice. Šalounovy práce jsou rozmanité jak stylově a tematicky, tak užitým materiálem. Dochovalo se jich několik stovek. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků předních českých osobností, především sousoší mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Šaloun se výrazně podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I.
Je málo známé, že Šalounovy práce jsou také v Bratislavě. Zemská banka (dnes Všeobecná úvěrová banka na Gorkého 7), původně Zemská banka království českého, která měla sídlo v Praze na Příkopě, si postavila v Bratislavě filiálku podle projektu pražského architekta Osvalda Polívky. Palác byl dokončen v roce 1924. V bankovní hale stála Šalounova bronzová socha T. G. Masaryka. Podle historika dr. Štefana Holčíka je v Zlaté knize Bratislavy z roku 1928 publikovaná fotografie. Na fasádě budovy nad portálem do bankovní části byl velký bronzový znak Československé republiky také od Šalouna. Všechny lustry, i v pasáži, byly bronzové, s českým lvem, podle Šalounova návrhu znaku. Interiér bankovní haly však před více než 30 lety “modernizovali”, tedy znehodnotili a před pár roky ho zase jinak upravili. Na průčelí budovy dodnes stojí dvě kolosální kamenné sochy vytesané podle Šalounových modelů s romantickými názvy “Čechia” a “Slovakia”, alegorie průmyslu a zemědělství jako zdroje finančnictví. Ladislav Šaloun, označovaný za zakladatele moderního českého sochařství, zemřel v rodném městě 18. října 1946.

         Ve veřejnosti je spíše známý Josef Mánes, autor romantických námětů a krajin, ale neméně dobrým malířem byl i jeho bratr Quido Mánes, který zemřel 5. srpna 1880 v Praze. Syn malíře Antonína Mánesa a bratr Josefa a Amálie Mánesových od svých 10 let studoval na pražské Akademii. Nejdříve maloval historické a bitevní scény i lidové typy pro galerii slovanských krojů. Hlavním oborem tvorby Quido Mánesa však zůstala naturalisticky podrobná malba žánrových scén s postavami z městského, zejména pražského života. V posledním desetiletí svého života se věnoval zejména líčení vesnického života a sahal především k motivům z Pošumaví, z nichž jeho poslední práce – Přadlena a Krajkářka – náleží k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil. Po smrti svého bratra Josefa žil sám v Praze.

         Žila sice na přelomu 18. a 19.století, ale uznávalo ji nejen devatenácté, ale i minulé století, zejména jeho první polovina a dodnes je její jméno známo. V odborných pracích je také označována jako národní buditelka a spisovatelka. Kdyby ovšem zůstala jen u svého buditelského psaní pro ženy a dívky české měšťanské společnosti, dávno by její jméno zapadlo prachem. Pro všechny další generace se stala známou jen díky svému dílu, které nazvala Domácí kuchařka. Je málo knih na světě, které se dočkaly více než třiceti vydání jako tato kuchařka. A proto je její autorka Magdalena Dobromila Rettigová považována za matku všech novějších českých kuchařských knih. Narodila se v roce 1785 a zemřela 5.srpna 1845 v Litomyšli, tedy před 170 lety ve věku šedesáti let. Neměla příliš šťastné dětství ani mládí. Až díky manželství s českým buditelem a spisovatelem Janem Aloisem Sudipravem Rettigem se z ní stala vlastenecky orientovaná buditelka, která se po osobní smutné zkušenosti rozhodla věnovat zejména výchově a výuce dívek. Připravovala pro ně kurzy hospodaření, vaření a také literatury. Sama se stýkala s vlastenci, s Františkem Palackým, Josefem Jungmannem, Pavlem Josefem Šafaříkem a dalšími. Literární pozůstalost D.M. Rettigové spravuje Památník národního písemnictví v Praze.

         Kdo se někdy toulal po pražských Hradčanech, jistě navštívil i Loretu a zaposlouchal se do romantického vyzvánění loretánských zvonků. Dne 15. srpna tomu bylo 320 let, co se v tomto areálu rozezněla kouzelná zvonkohra poprvé. Jedná se o největší zvonkohru, kterou sestavil hodinář Petr Neumann ze třiceti zvonů a zvonků ulitých v Amsterdamu a umístil do průčelí na hodinové věži. Každý zvon měl svého kmotra z řad vysoké šlechty, nad prvním z nich dokonce převzal patronát sám císař Leopold I. Loretánská zvonkohra zpočátku odzváněla jenom čas. Na zvonkohru prý kdysi hrával i český písničkář a hudební skladatel Karel Hašler. K pražské loretánské zvonkohře se traduje několik staropražských pověstí a legend. Jedna z nich vypráví o chudé vdově, která měla 27 dětí. Ty jí umíraly na mor. Vždy, když některé z nich zemřelo, zazvonil jeden ze zvonků. Žalem nad všemi zemřelými dětmi nakonec zemřela i jejich matka a zvonkohra jí zazvonila mariánskou píseň, kterou od té doby hraje dodnes. Tuto pověst ve svých knihách o Praze zachytil i Jan Neruda. Návštěvníky pražské Lorety, souboru barokních staveb na Hradčanech, zvonkohra s 27 zvonky zcela určitě okouzlí.

         Také další datum se týká objektu a nikoli osobnosti. Jistě nejen motoristé znají značku Tatra. Vznik automobilky Tatra v Kopřivnici se váže k 19. srpnu roku 1850. Ale musíme upřesnit, že nejdříve šlo o výrobu bryček a kočárů. Firma se postupně se rozrůstala a začala orientovat na nové druhy dopravy. V roce 1882 vyrobila prvních 15 železničních vagonů. V roce 1897 přišla s jedním z prvních osobních automobilů ve střední Evropě – značky Präsident, v roce 1898 s prvním nákladním automobilem. Se zavedením značky Tatra je spojen až rok 1920, kdy jízdní zkoušky nového vozu se prováděly ve Vysokých Tatrách a odtud je tedy i název značky. V dalších letech se střídaly úspěchy s neúspěchy, negativně se do historie firmy zapsala i privatizace a rozdělení společného státu, kdy zanikly pobočky na Slovensku. Dnes se v Kopřivnici vyrábějí nákladní automobily Tatra, které se ve světě proslavily i díky úspěchům v soutěžích rallye, zejména v nejtěžší rallye světa – Rallye Dakar. Zasloužil se o to především legendární pilot Karel Loprais, který ze 17. startů v této soutěži šestkrát zvítězil, pětkrát dojel na druhém místě a jednou třetí. Firma dnes nese název Tatra Truck.

         Z řady výročí osobností přidáváme malíře Vojtěcha Hynaise, který se narodil 14. prosince 1854 ve Vídni v rodině českého vlastence. Byl typickým představitelem klasické akademické malby. Přestože toho namaloval skutečně hodně, je s jeho jménem spojena jedna věc, kterou znají už žáci základní školy. Vojtěch Hynais totiž namaloval hlavní oponu Národního divadla v Praze a pojal ji jako alegorii. V centru kompozice je truchlící Slavie, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu. Hynais musel o své pojetí opony bojovat s komisí, která pro něj neměla porozumění a nakonec prosadil realizaci pod hrozbou soudní pří. Při práci na oponě byla Hynaisovi modelem k postavě Génia jeho přítelkyně malířka Suzanne Valadonová, která byla modelkou a inspirací takových malířů, jako byli Toulouse-Lautrec, Auguste Renoir nebo Edgar Degas. V roce 1893 byla Hynaisovi nabídnuta profesura na pražské Akademii, kterou nadšeně přijal. Jeho pocty zahrnovaly také členství v České akademii věd a umění a jmenování důstojníkem francouzské Čestné legie. V letech 1919 – 1923 portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, ale po padesáti šesti sezeních prezident další spolupráci odmítl a portrét nebyl dokončen. Vojtěch Hynais zemřel 22.srpna 1925 a je pohřben na vyšehradském Slavíně.

         Další výročí se rovněž týká malíře, grafika a ilustrátora, ovlivněného expresionismem, fauvismem a kubismem. Mezi sběrateli patří Václav Špála k nejvyhledávanějším českým umělcům moderního umění. Syn Václav se narodil jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Špály v Žlunicích v okrese Jičín 24. srpna 1885. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění, v Paříži setkal s kubismem a jeho další tvorba byla tímto střetem silně ovlivněna. Od kubismu se odklonil až po 15 letech tzv. zeleným obdobím. Nejvíce ceněné je Špálovo modré období., kdy používal v mnoha odstínech jedinou barvu. Malování přírody – jak sám říkal – využíval k vyjádření sebe sama. Maloval osobité krajiny s motivy Berounky, Vltavy i Sázavy. Vystavoval společně se skupinou Tvrdošíjní a patřil do Spolku výtvarných umělců Mánes. Kromě krajin maloval i portréty, zátiší s ovocem i květinami, které v mnoha reprodukcích kolovaly donedávna v období nekulturním. Václav Špála zemřel 12. května 1946.

         Rádce v manželských problémech, sám třikrát ženatý, psychiatr a publicista je i na Slovensku dobře známý. Doktor Miroslav Plzák se narodil 25. srpna 1925 v Libušině na Kladensku. Byl zakladatelem samostatného vědního oboru, který se zabývá manželstvím a napsal světově první vysokoškolskou učebnici o poruchách manželského soužití. Kromě toho je autorem více než 70 vědeckých a populárně-naučných publikací na téma partnerských vztahů a manželského soužití. Je spoluzakladatelem telefonické Linky důvěry, první ve východním bloku. Nejdříve pracoval mimo Prahu, ale později nastoupil na psychiatrickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, od roku 1964 byl jejím primářem a setrval zde dalších 25 let. V roce 1989 odešel do důchodu. Sám přiznal, že příchodem do Prahy se z něj stal snob, pronikl do společnosti kolem divadel Rokoko, Semafor, Viola a Reduta, prožil dva milenecké vztahy (s Marií Drahokoupilovou a Olgou Schoberovou), motivované vlastní pýchou. Za konec svého snobského období považoval druhou polovinu 60. let, kdy se začal věnovat manželskému poradenství. Za základ partnerství považoval projevy tzv. manželské lásky, „tři S“, soucit, stesk a starost. Největšími rozvraceči vztahů jsou podle něj výčitky, osočování a výhrůžky. Působil také jako scenárista a dramatik, napsal 9 divadelních her. Inscenace Záviš kontra Březinová, kterou napsal společně s Miloslavem Šimkem, se hrála v divadle Semafor nepřetržitě tři a půl roku. MUDr. Miroslav Plzák zemřel 13. listopadu 2013.