říjen 2016
Pětaosmdesáté narozeniny oslavil 1. října Jiří Suchý, autor stovek písní a desítek představení, populární jako textař, zpěvák, herec, hudebník, grafik a režisér. Jeho vitalita je obdivuhodná. V divadle Semafor mu při té příležitosti nadělili v rámci oslav premiéru snímku Jiří Suchý: Moje souboje a boje. Podle idnes.cz Suchý v Semaforu odehraje měsíčně šestnáct představení, dvě další má s orchestrem a občas jede na zájezd. K tomu jsou povinnosti navíc jako zahajování výstav nebo křty desek. Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni, od roku 1936 žije v Praze. Jeho prvním zaměstnáním byl grafik v reklamních ateliérech. Později se věnoval divadlu, nejdříve působil v Redutě, v polovině roku 1958 založil spolu s Ivanem Vyskočilem Divadlo Na zábradlí. První premiéra Kdyby tisíc klarinetů byla sice úspěšná, ale J. Suchý z divadla odešel. V roce 1959 spolu s Jiřím Šlitrem založil divadlo Semafor, kde působí dodnes. Největší patálie měl s prostorami pro stálou scénu. V roce 2005 se mu podařilo otevřít nové divadlo v Dejvicích, kde je Semafor dodnes. Přehled jeho tvorby je neskonale dlouhý, ať už jde o filmy, na nichž se výrazně podílel, filmy pro které napsal scénář, texty nebo hudbu. Nebo knihy s přepisem písňových textů a divadelních her anebo diskografie. Jiří Suchý je držitelem mnoha ocenění, nejvyšším je Řád Tomáše Garrigua Masaryka z roku 2013.
Dne 5. října 1936 se narodil Václav Havel, poslední československý a následně první český prezident, dramatik, politik, kritik komunistického režimu, jedna z nejvýznamnějších osobností, která v 1989 přispěla k pádu železné opony. Ve světě je znám jako bojovník za lidská práva, nemalá část českých občanů však jeho politické působení vnímá poněkud kontroverzně. V 60. letech minulého století působil jako jevištní technik v Divadle Na zábradlí. V období normalizace vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem Charty 77, která se usilovala o dodržování lidských práv. Za tyto aktivity proti komunistickému režimu byl několikrát vězněn. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum. V prosinci 1989 byl zvolen československým prezidentem. Od roku 1993 po rozpadu společného státu byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Z více než dvaceti Havlových her je snad nejznámější jednoaktovka Audience z roku 1975. Právě do ní se promítly autentické zážitky disidenta Havla, který “přikuloval” sudy v turnovském pivovaru. K dramatické tvorbě se opět vrátil v roce 2007 hrou Odcházení. Jako jedinou vlastní hru ji sám režíroval i ve filmu. V posledních měsících se společenského života víceméně stranil. Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 na následky dlouhodobých zdravotních problémů na chalupě v Hrádečku u Trutnova. Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.
Před 155 lety, přesněji 14. října 1861, se narodil spisovatel Alois Mrštík. Vystudoval reálku a učitelský ústav. Zajímavé je, že učitelskou praxi zahájil na Slovensku, brzy se však vrátil na Moravu. Do literatury vstoupil prózami, které byly uveřejňovány v některých novinách a časopisu Vesna. Vrchol jeho díla představuje drama Maryša, které vzniklo ve spolupráci s bratrem Vilémem. Hra je řazena k tomu nejlepšímu z české realistické dramatické tvorby a dodnes je často uváděna na domácích scénách, byla zfilmována a na motivy vznikla opera a balet. Právě Maryšou v podání souboru Východočeského divadla zahájilo v březnu 1920 svou historii Slovenské národní divadlo. Největším dílem Aloise Mrštíka je devítisvazkový Rok na vsi – Kronika moravské dědiny, kde vykreslil svérázný život v rámci církevního roku se všemi jeho zvyky, radostmi i strastmi. Na konečném znění tohoto díla se podílel i bratr Vilém. Mezi Mrštníkovými díly jsou například i Obrazy z Tater a Hore Váhom. Zásluhy Aloise Mrštíka o českou literaturu byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejímž řádným členem byl zvolen 17. června 1924. Zemřel v únoru 1925 po tyfové nákaze v Zemské nemocnici v Brně.
Patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého secesního symbolismu, je považován za zakladatele moderního českého sochařství. V roce 1901 vyhrál soutěž na pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze, který je jeho nejdůležitější a nejhodnotnější prací. Víte, kdo je autorem tohoto sousoší? Sochař Ladislav Šaloun, který zemřel 18. října 1946 ve věku 76 let. V Praze je několik Šalounových kamenných děl, která vznikala od konce 19. století do 1. světové války v podobě secesně symbolistní sochařské výzdoby průčelí řady veřejných a soukromých budov. Výrazně se podílel také na výzdobě pražského secesního Obecního domu. Je autorem portrétů českých spisovatelů Čecha a Vrchlického, také Miroslava Tyrše, navrhoval i šperky a keramiku, podílel se též na knižních vazbách a ilustracích. Málo je známé, že Šalounovy sochy jsou i v Bratislavě. Na dunajském nábřeží stojí odlitek jeho sochy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a na průčelí budovy kdysi pražské pobočky Zemské banky, dnes VÚB, stojí dvě kamenné sochy vytesané podle Šalounových modelů s romantickými názvy “Čechia” a “Slovakia”, alegorie průmyslu a zemědělství jako zdroje finančnictví.
Jméno moravského malíře a grafika, představitele romantického historizmu a secesního dekorativizmu Joži Úprky, který se narodil před 155 lety, je rovněž spojeno se Slovenskem. Ale začněme po pořádku. Joža Úprka se narodil 25. října 1861 a do vínku dostal nadání po otci, sice rolníkovi, ale malíři samoukovi. Studoval na pražské a mnichovské akademii, později přesídlil zpátky do rodného kraje, který ho inspiroval náměty a kde také vznikla stěžejní část jeho díla. Témata čerpal z každodenního života prostého lidu, práce, obyčejů a slavností, zachycoval podobu lidových krojů i krajinu Moravského Slovácka. Z času na čas pobyl i jinde, např. na přelomu let 1892- 1893 díky stipendiu mohl v Paříži studovat díla starých mistrů a seznámit se se současným uměním. V letech 1922–1937 žil v Klobušicích u Ilavy na Slovensku ve vlastním zámečku s ateliérem a na slovenském venkově hledal novou inspiraci. Za svého života se Joža Úprka dočkal několika souborných výstav. Také spoluzaložil Klub přátel umění v Brně, stal se vůdčí osobností Sdružení výtvarných umělců moravských a roku 1925 byl zvolen předsedou Sdružení slovenských umělců v Bratislavě. Joža Úprka zemřel ve věku 78 let 12. ledna 1940 v Hroznové Lhotě.
Král Lávra má oslí uši, král je ušatec! – je to nejpodstatnější z alegorické satiry Král Lávra na námět irské pověsti, kterou ale Karel Havlíček Borovský přemístil do českého prostředí poloviny 19. století. Mnozí si ji snad ještě pamatují ze školních let podobně jako Křest svatého Vladimíra nebo Tyrolské elegie. Básník a novinář Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě. Ta ho jak známo poslala do vyhnanství do Brixenu. Na první pohled žil v Tyrolsku volně, ale nemohl se vrátit do Čech ani do Prahy, dokonce ani na pohřeb manželky. Žil tam zcela osamocen pod stálým policejním dozorem a veškerá jeho korespondence byla sledována. Až po čtyřech letech se mohl vrátit do Čech, nicméně Prahu měl zakázanou. Žil u své matky v Německém Brodě a po dvou letech – ještě mu nebylo ani 35 – zemřel.
A zabloudíme ještě dál do historie. Dnes si už ani neumíme představit, jaká to mohla být situace před 235 lety, rok po smrti Marie Terezie, kdy vládl její syn Josef II. Právě v říjnu 1781 dosáhl Josef II. souhlas ve státní radě s jeho rozhodnutím, které vešlo do dějin jako toleranční patent, zabezpečující náboženskou svobodu. Tak se konečně po 150 letech mohli vracet domů evangelíci, kteří po Bílé hoře odmítali násilnou rekatolizaci. Ale ještě dlouho trvalo, než národ nabyl skutečné náboženské snášenlivosti ze strany katolíků.
Přidáme ještě jedno zajímavé výročí – také v říjnu 1781, tedy již před 235 lety, byla v domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí otevřená první veřejná čítárna časopisů a půjčovna knih v Praze.
Říjen byl v roce 2001 vyhlášen za Měsíc české a slovenské kulturní vzájemnosti. Na tom se po rozsáhlé sondáži shodly ministerstva kultury obou republik. Vycházely přitom z faktu, že čeští a slovenští občané téměř sedmdesát let sdíleli osudy ve společném státu a že se mezi oběma národy vytvořily vazby, které nemají obdoby s žádným jiným sousedním státem. Cílem projektu bylo představit zejména mladé generaci obou států současné trendy českého a slovenského kulturního života. Nicméně od vyhlášení projektu se mnohé změnilo, na postech ministra kultury se v obou republikách vyměnilo několik osob a tak se dnes označení Měsíc české a slovenské kulturní vzájemnosti moc nepoužívá. Důležité však je, že v obou státech probíhá celá řada kulturních akcí druhé země. A nemusí to být jenom v říjnu.