SK-CZ Klub » Květen 2014

květen 2014

         Začneme hned 1. května, kdy se v roce 1924 ve Vyškově narodil Karel Kachyňa. Vystudoval FAMU, nejprve točil dokumenty, později se začal věnovat hrané režii. Tento filmový režisér se ve druhé polovině 60. let připojil k české „nové vlně“. Jeho nejlepší snímky z tohoto období cenzura později zakázala. Patří mezi ně například komorní drama Kočár do Vídně, vyprávění o mladé jeptišce Noc nevěsty, slavná politická tragikomedie Ucho nebo film Ať žije republika. Mnoho jeho filmů rozhodně patří k nejlepším českým a československým filmům. Karel Kachyňa převzal v roce 1999 zvláštní cenu za dlouholetý přínos světové kinematografii na MFF Karlovy Vary. Zemřel 12. března 2004.

         Další osobností květnového historického kalendáře je první dítě Charlotty a Tomáše Garrigue Masarykových. Alice se narodila před 135 lety – 3. května 1879. Po maturitě se Alice Masaryková rozhodla pro filozofickou fakultu a pak dráhu učitelky. Když vypukla 1. světová válka a profesor Masaryk emigroval do zahraničí, aby pokračoval ve své činnosti směřující k rozpadu Rakouska-Uherska, rozhodly se rakouské úřady pro nátlak na profesora Masaryka na tom nejcitlivějším místě – zatkly a věznily jeho nejstarší dceru. Po vzniku Československé republiky se Alice Masaryková aktivně zúčastnila veřejného a politického života, byla zvolená za poslankyni Revolučního Národního shromáždění a stala se členkou Klubu slovenských poslanců. V roce 1919 založila Československý červený kříž a 20 let byla jeho předsedkyní, byla také osvětovou pracovnicí. Po smrti své matky se věnovala vedení „prezidentské“ domácnosti svého otce. Slovensko skutečně milovala, za těch 13 let, kdy rodina dojížděla do Bystričky u Martina, poznala jeho život bez romantiky. Pro Slovensko organizovala mnoho záležitostí od zdravotně sociální pomoci po školství. V zlomovém roce 1948 emigrovala a později se jí útočištěm staly Spojené státy. V roce 1959 ale úplně oslepla a tak se rozhodla zbytek života dožít v českém sanatoriu pro seniory v Chicagu. Dr. Alice Masaryková zemřela téměř opuštěná 29. listopadu 1966. Urna s jejím popelem byla v roce 1994 převezena do vlasti a uložena v rodinné hrobce Masarykových v Lánech.

         Určitě znáte písničku Levandulová, kterou složil a s Hanou Hegerovou zpívá Petr Hapka, který 13. května oslaví sedmdesátku. Tento český hudební skladatel, zpěvák a dirigent je známý především jako autor hudby k textům Michala Horáčka a také hudby filmové. Jejich hity jako Levandulová, Dívám se, dívám, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc, Individualita či Bude mi lehká zem jsou oblíbené trvalky hudebních produkcí. Zajímavé je, že ke komponování přivedla Hapku osobnost filmového plátna Oldřich Nový, který byl jeho profesorem na dramatickém oddělení konzervatoře. Po ukončení studií se stal P. Hapka dirigentem v Divadle Za branou. Nicméně největší část jeho umělecké práce tvoří hudba scénická a především filmová. Složil hudbu k mnoha českým filmům a například i k Jakubiskovým filmům Tisícročná včela a Perinbaba.

         K nejlepším českým scenáristům bezpochyby patří Jaroslav Dietl, který se narodil 22. května 1929. Vystudoval dramaturgii na pražské FAMU a nastoupil jako dramaturg do Československé televize. Potom zastával funkci dramaturga a scenáristy Čs. státního filmu a nakonec se věnoval jen své vlastní tvorbě. Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jako první autor u nás vytvořil specifický žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém vyprávění na pokračování a oslovil široké televizní publikum. Napsal až šestadvacet televizních seriálů, ale jistě nejznámějším je Nemocnice na kraji města i díky vynikajícím uměleckým výkonům předních českých a slovenských herců. Posledním Dietlovým seriálem jsou Synové a dcery Jakuba skláře. Jaroslav Dietl zemřel nečekaně při rodinném tenisovém turnaji 29. června 1985.

         Jako desáté dítě v rodině rolníka Beneše v Kožlanech se 28. května před 130 lety narodil Edvard. Po studiích na Filozofické fakultě pražské univerzity pokračoval na pařížské Sorbonně. Po začátku 1. světové války organizoval Edvard Beneš vnitřní odboj proti Rakousko-Uherské monarchii v tzv. Mafii a zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 byl jmenován ministrem zahraničí. Z Francie domů se však vrátil až v září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. V roce 1935 T. G. Masaryk abdikoval a Edvard Beneš byl zvolen druhým prezidentem Československé republiky. Tři roky na to, po přijetí mnichovského diktátu, odjel do zahraničí, stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje v Londýně. Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky, v dubnu v Košicích jmenoval první poválečnou vládu. Dne 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta. Dva roky na to – už byl velmi vážně nemocen – jej postihl záchvat mrtvice. Nerozhodnost E. Beneše v únoru roku 1948 usnadnila komunistům úplné převzetí moci v zemi. V červnu abdikoval na úřad prezidenta a 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel. Je pochován spolu se svou manželkou Hanou v parku své vily v Sezimově Ústí.

         Do české historie se zapsala bitva u Lipan, která ukončila období husitských válek. Odehrála se u této středočeské vesnice před 580 lety – 30. 5. 1434. Vojáci utrakvisticko-katolické aliance zde porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. Bitva byla vnímána jako bratrovražedný boj. Nicméně na prohru polních vojsk, v jejichž řadách zahynul i Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, bylo pohlíženo v české historii různě. Většinou však jako na mezník, který ukončil válečný stav v Zemích Koruny české a především jako na změnu ve smýšlení lidí přesvědčených o nezbytnosti rovnosti mezi lidmi a o svobodě. Na základě dohod mezi husitskými Čechy a basilejským koncilem bylo v Čechách a na Moravě povoleno přijímání kalicha, země se stala oblastí „dvojího lidu“, člověk se tedy mohl přihlásit k husitství nebo katolickému vyznání, duchovenstvo ztratilo zastoupení na českých zemských sněmech a katolická církev ztratila v Čechách většinu svých statků.

Výročí dvou českých osobností hudebního světa – Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.

         O třiadvacet let byl starší Bedřich Smetana. Narodil se 2. března 1824 v rodině litomyšlského sládka. Odmalička byl středem pozornosti, dnes bychom ho označili za zázračné dítě, v útlém věku hrál na housle i klavír, dobře zpíval. Svůj první koncert měl v šesti letech a o dva roky později skládal první skladbičky pro klavír. Ve škole nebyl žádným vynikajícím žákem, spíš naopak. Osudovým byl pro mladého Smetanu rok 1848, kdy byl členem Národní gardy. Po potlačeném povstání přijal nabídku ze švédského Gőteborgu na místo dirigenta a ředitele hudebního ústavu, ale po třech letech se vrátil domů. Snad na jeho rozhodnutí měl vliv i osobní život. Se svou studentskou láskou z Plzně Kateřinou Kolářovou měl čtyři dcery, ale tři z nich záhy zemřely. Nebyla to šťastná léta. Během návratu ze Švédska mu zemřela i žena. Doma se stále nemohl prosadit, a tehdy mu pomohl už známý skladatel Franz Liszt. Na jeho přímluvu vyšly Smetanovi tiskem první skladby. Smetana se znovu oženil a na rok se ještě do Švédska vrátil. Po návratu do Prahy ho však veřejnost nijak vřele nepřijala, takže na prvním koncertu prodělal a nestal se ani dirigentem Prozatímního divadla, co bylo jeho toužebným přáním. Národní duch jeho tvorby jaksi nebyl pro tehdejší honoraci přijatelný.

         První jeho operou byli Braniboři v Čechách a vzápětí následovala dodnes kouzelná Prodaná nevěsta. Ale ta po premiéře div nezapadla. Snad jen díky tomu, že byla o zhruba čtvrtstoletí později uvedena na světové výstavě v roce 1892 ve Vídni, stala se trvalou součástí dramaturgických plánů různých operních scén dodnes. A Bedřich Smetana konečně dostal nabídku na toužené místo kapelníka v pražském Prozatímním divadle.
         To jsme trochu přeskočili pár desetiletí Smetanova života a jeho další opery Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, pak – to už zcela ohluchl – ještě opery Tajemství a Čertova stěna, jen Violu dokončit nestačil. Právě do tohoto období zdravotního handicapu spadá cyklus šesti symfonických básní Má vlast, který patří k vrcholům Smetanovy tvorby a také k nejhranější českým skladbám. Právě Mou vlastí je každoročně v den výročí úmrtí Bedřicha Smetany zahajován mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Mimořádný hudebník Bedřich Smetana zemřel po těžké nemoci 12.května 1884, tedy před 130 lety a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

         Druhým velkým českým hudebním skladatelem, jehož 110. výročí úmrtí připadá na 1. května, je Antonín Dvořák. Zatím co Bedřich Smetana je chápán jako víc národní hudební skladatel, Dvořák zase spíš světový. Antonín Dvořák se narodil 8.9.1841 v Nelahozevsi nedaleko Kralup nad Vltavou, jako první syn z osmi dětí řezníka a hostinského. Podobně jako Smetana i Dvořák projevil hudební nadání už v dětském věku, prvním učitelem hry na housle byl jeho otec. Později na varhanické škole v Praze studoval hru na varhany, ale nijak vynikající nebyl. Oženil se, ale rodina zápasila s existenčními problémy a navíc smutnou ránou – smrtí dítěte. První úspěch, byť nevelký, přinesla opera Král a uhlíř. Zato o šest let později jako reakce na smrt dvou dětí zapsalo Dvořáka do dějin hudby velké dílo pro sóla, sbor a orchestr Stabat mater. Krátce předtím si Dvořákovy tvorby všiml Johannes Brahms a přimluvil se za vydání jeho skladeb v Německu. Byly to dodnes známé Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. Konečně po nuzných letech se Dvořák stal ve svých 37 letech slavným.

         Antonín Dvořák se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Po četných úspěších a poctách, jichž se mu dostalo doma i v zahraničí – především v Británii, se stal profesorem skladby na konzervatoři v Praze, kde vychoval řadu významných českých skladatelů a byly mu udělovány čestné doktoráty. V roce 1892 Dvořák přijal nabídku z Ameriky a odjel do New Yorku, kde tři roky působil jako ředitel Národní konzervatoře. Tam také našel inspirace pro svou devátou symfonii Z Nového světa i pro drobnější skladby, například humoresky. Z Ameriky se vrátil do Prahy, učil na konzervatoři a také skládal. Tehdy vznikly opery Čert a Káča (1899), Rusalka (1900) a exotická opera Armida (1903).
         Antonín Dvořák dosáhl vysokého uznání ve světovém měřítku. Napsal 9 symfonií (nejznámější je právě ta poslední, devátá označovaná jako „Novosvětská“), 5 koncertních ouvertur, symfonické básně, komorní skladby, velké skladby vokální – kromě již uvedené Stabat Mater také Svatá Ludmila, Requiem a Te Deum, dále, písně, sbory, klavírní skladby a 11 oper, z nichž některé jsou často uváděny na předních světových scénách. Antonín Dvořák zemřel nečekaně v Praze 1.května 1904 a podobně jako Bedřich Smetana byl pochován na pražském Vyšehradském hřbitově.
A ještě dodám jednu zajímavost, která potvrzuje, že Antonín Dvořák je vpravdě skladatel světový, ba řekla bych přímo kosmický. Dne 20. 7. 1969 se uskutečnil první let člověka na Měsíc. Když Kosmická loď Apollo 11 přistála v Moři klidu a kosmonaut Armstrong vystoupil na povrch, pustil nahrávku Dvořákovy Novosvětské. Dvořákova hudba tak symbolicky doprovázela lidstvo při jeho významném kroku do vesmíru.

Top