duben 2018

Chirurg a rentgenolog MUDr. Rudolf Jedlička svým činem, který byl tehdy pro mnohé nepochopitelný a zbytečný, značně předběhl dobu. Před 105 lety 1. dubna v Praze na Vyšehradě totiž založil První český ústav pro tělesně postiženou mládež. Profesor Jedlička byl veden myšlenkou dát handicapovaným dětem možnost odborného léčení a odborné výchovy k pokud možno samostatnému a plnohodnotnému životu. Světově proslul především v kostní a břišní chirurgii. Byl nejen mistrným operatérem, ale i diagnostikem. Už dva roky po objevu Roentgenových paprsků (v listopadu 1895), provedl první operaci na základě diagnostiky rentgenem. Rentgenologii v Čechách prosazoval nejenom jako diagnostický prostředek, ale také jako doplněk léčby zhoubných nádorů. Po první světové válce probíhalo vzdělávání dětí ve dvou, později ve třech třídách asi po dvaceti dětech. Škola byla organizována jako soukromá a žáci proto museli skládat zkoušky na veřejné škole. Vzhledem ke vzrůstajícímu počtu žáků již učebny nevyhovovaly, a proto se započalo se stavbou Nové budovy, která byla otevřena v roce 1926.Jedličkův ústav a školy jsou dodnes kvalitní bezbariérovou školou, která ucelenou rehabilitací připravuje děti a mládež s tělesným postižením k integraci do života.

Ve věku 92 let zemřel v Praze 1. dubna 1978 významný český funkcionalistický architekt Bohumír Kozák (nar. 4. 12. 1885). Vystudoval České vysoké učení technické v Praze. Jeho první práce jsou provedeny ve stylu klasicistní secese, později prošel vlivy dekorativního kubismu a dospěl k puristickému funkcionalismu. Za svého plodného života projektoval bezpočet veřejných i soukromých staveb. Z nejznámějších je Luxor na Václavském náměstí, také administrativní palác Broadway s pasáží spojující Příkopy s Celetnou ulicí (spoluautor Ing. arch. A. Černý) a po celé Praze stojí mnoho činžovních domů a vil včetně těch luxusních na Vinohradech, Smíchově a Holešovicích. Kozák byl rovněž propagátorem výstavby pražského metra a proslulé jsou i jeho četné návrhy na přemostění nuselského údolí (ve spolupráci se S. Bechyněm). Poslední z roku 1938 je prakticky totožný s tím, který byl nakonec o třicet let později realizován. Četné Kozákovy realizace se uskutečnily i mimo hlavní město. K nim patří budova hlavní pošty v Košicích, rozsáhlý komplex budov v duchu funkcionalismu, který v letech byl postaven v letech 1928 až 1930. Budova je národní kulturní památkou Slovenské republiky. Ucelený komplex budov byl první veřejnou stavbou na Slovensku bez prvků historismu, který převládal do začátku 20. let. Teoretik architektury a ochránce památek Bohumír Kozák byl také velkým znalcem staré Prahy, kterou i po devadesátce s chutí kreslil.

V České republice a na Slovensku je celá řada dobrovolných dárců krve, kteří jsou držiteli některého stupně Janského plakety. Toto ocenění humánního činu nese jméno po objeviteli čtyř základních krevních skupin MUDr. Janu Janském. Tento pražský rodák, český neurolog a psychiatr jako jeden z prvních popsal dělení lidské krve do čtyř základních typů a svůj objev nejprve přednesl v listopadu 1906 ve Spolku českých lékařů a poté roku 1907 publikoval ve “Sborníku klinickém” pod názvem “Hematologická studie u psychotiků”. Toto rozdělení krve však vzniklo jako vedlejší produkt jeho výzkumné činnosti. Sám Jánský se již dále výzkumu krve nevěnoval, středem jeho činnosti byla psychiatrie. Označení krevních skupin jako A, B, AB a 0 bylo zavedeno až ve třicátých letech 20. století. Janského systém byl obecně uznán a poměrně dlouhou dobu byl také jediným podkladem pro zajišťování bezpečných podmínek pro krevní transfuzi. Jan Janský, propagátor dárcovství krve, se narodil před 145 lety – 3. dubna 1873 a zemřel na následky anginy pectoris v pouhých 48 letech.

Dne 6. dubna 1958 ve věku 58 roků zemřel jeden z nejznámějších českých básníků minulého století Vítězslav Nezval. Pocházel z rodiny venkovského učitele v Biskoupkách nedaleko Moravského Krumlova. Studoval na Filozofické fakultě v Praze, ale studia nedokončil. Spolupracoval v rámci sdružení Devětsil, byl tajemníkem redakce Masarykova naučného slovníku, dva roky působil jako dramaturg Osvobozeného divadla. Postupně se stal politickým iniciátorem českého avantgardního hnutí, publikoval v mnoha tehdejších denících a týdenících. Velmi ho ovlivnily cesty zejména do Francie, kde se seznámil s André Bretonem i dalšími surrealisty, také cesty do Sovětského svazu, Itálie a Řecka. Zapojil se do protifašistického odboje, po 2. světové válce byl velmi aktivní v KSČ. Nicméně tato etapa jeho života nepřehluší přínos předcházejících let pro českou literaturu. Nezvalovo dílo je skutečně obsáhlé a mnoho jeho básní bylo také zhudebněno. Za nejvýznamnější skladbu na Nezvalův text odborníci považují Sbohem a šáteček Vítězslavy Kaprálové z roku 1937, jejíž orchestrální verze byla vydána na hudebním nosiči v roce 1998 a klavírní verze v roce 2003. Bezesporu jedním z nejlepších je drama Manon Lescaut volně inspirované Prévostovým dílem. Vítězslav Nezval je pohřben na pražském Slavíně.

Psal se 7. duben 1348 a právě v tento den český král a římský císař Karel IV. slavnostně pronášel slova zakládající listiny univerzity. Historie Univerzity Karlovy je bohatá, jako je bohatá historie Českého království. Pražská univerzita se svými čtyřmi fakultami byla umístěním česká, vyučujícím jazykem latinská a významem mezinárodní. První fakulty byly teologická, právnická, lékařská a artistická, čili svobodných umění, později přejmenovaná na filozofickou. Na univerzitě během těch 670 roků působili a dosud působí vynikající odborníci. V roce 1959 obdržel profesor Jaroslav Heyrovský Nobelovu cenu za objevy v oboru polarografie. Ženy mohly na univerzitě studovat až od přelomu 19. a 20. století. V červnu 1901 byla jako první žena v historii univerzity promována v Karolinu doktorkou filozofie Marie Baborová. V Praze studovali nejen mnozí Češi dnes žijící na Slovensku, ale rovněž mnozí Slováci. Tradice přetrvává dodnes, kdy na 17 fakultách této nejstarší univerzity ve střední Evropě studují i tisíce mladých Slováků. Slib, který skládají studenti všech fakult, zní: „Slibuji, že uchovám v úctě slavnou humanistickou a demokratickou tradici Univerzity Karlovy a budu dbát jejího dobrého jména.“

Ve věku nedožitých šestašedesáti let zemřela před půlstoletím, přesněji 13. dubna 1968 herečka, spisovatelka a dramatička Olga Scheinpflugová (nar. 3. 12. 1902). Přestože byla známou divadelní herečkou a autorkou 16 románů, 10 knih, 7 básnických sbírek, 10 divadelních her, do dějin české kultury se natrvalo zapsala nikoli svým herectvím a tvorbou, ale svým manželstvím s předním českým spisovatelem a dramatikem Karlem Čapkem. Divadelní dráhu zahájila ve Švandově divadle, poté účinkovala v Divadle na Vinohradech, odkud v roce 1929 přestoupila do pražského Národního divadla,kde s přerušením angažmá během 2. světové války působila do roku 1968.Za svůj život vytvořila na jeho scénách přes 130 rolí.Ve filmu se poprvé objevila v roce 1922, v němém filmu Zlatý klíček, ve zvukovém období hrála prvně v roce 1931 ve filmu Žena, která se směje. Další větší filmové role dostala až v 60.letech. Tehdy dostala významnou roli v televizním seriálu Eliška a její rod. S Karlem Čapkem se Olga Scheinpflugová seznámila v roce 1920, ale jejich sňatek se konal až v roce 1935. Se svým manželem žila v jeho polovině dvojdomku bratří Čapků, který si Josef a Karel Čapkovi postavili v dnešní Praze 10 a ve vile na Strži u Příbrami. Spolu s manželem procestovala řadu evropských zemí a žila s ním do jeho smrti v prosinci 1938.Po válce se druhem Olgy Scheinpflugové stal JUDr. František Krčma. Naposledy vystoupila ve hře Karla Čapka Matka o Velikonocích 1968, krátce nato zemřela.

Již 200. výročí založení si 15. dubna připomene Národní muzeum v Praze. Vznik této instituce podpořili aristokraté žijící v Čechách, kteří jí darovali své velké soukromé sbírky.Dne 15. dubna 1818 podepsali provolání o založení muzea a dosáhli toho, že se roku 1820 dostalo novému ústavu potvrzení vídeňské vlády a panovníka. Byla ustavena Společnost vlasteneckého muzea v Čechách jako majitelka a správkyně sbírek i jako organizátorka veškeré muzejní práce. Do jejího čela se postavil hrabě Kašpar Maria Sternberg, světově uznávaný učenec v oboru paleontologie. Majitelkou muzea zůstala Společnost až do roku 1934, kdy byly muzejní sbírky převzaty do vlastnictví a správy Země České. V roce 1949 byly převedeny do vlastnictví státu.Druhou významnou osobností v dějinách muzea byl historik František Palacký. Jeho organizační schopnosti, rozhled, pracovitost a ušlechtilé osobní vlastnosti mu získaly vůdčí postavení mezi představiteli českého národního hnutí i úctu u šlechtických představitelů muzea. Díky jeho úsilí se posílilo i postavení historických oborů v muzeu. Také inicioval založení dodnes vydávaného prvního vědeckého českého Časopisu Národního muzea, který měl velký význam pro muzeum i veškerý vědecký život v Čechách a založení Matice české (1831), která se zasloužila o vydání základních prací české vědy a literatury.

Před zhruba sto lety patřil k uznávaným osobnostem nového státu, ale od poloviny 20. let byl generál Radola Gajda spojován s různými kontroverzními událostmi a dodnes nejsou zcela objektivně přešetřeny všechny okolnosti jeho obvinění. Vojenská kariéra Radoly Gajdy, vlastním jménem Rudolf Gajdl, začala u 1. praporu pluku, který se vyznamenal v bitvě u Zborova. Osobní odvahou získal obdiv a respekt legionářů, kteří jej následovali do nejkrvavějších bojů. Stal se jedním z hlavních velitelů československých legií v Rusku a ve věku 26 roků byl jmenován do hodnosti generála. Po návratu do vlasti byl vyslán do Francie, kde studoval Vysokou válečnou školu a v letech 1922-24 byl velitelem 11. divize v Košicích. Málo je známé, že během těchto let podporoval košické kulturní akce, angažoval se v průzkumu archeologických lokalit a některých jeskyň v okolí Turně, Moldavy a zejména Jasovské jeskyně. Právě zde vojáci moldavské posádky 4. srpna 1923 pronikli do prostranného dómu, který pojmenovali na počest velitele Gajdovým dómem, dnes je to Velký dóm. Vojáci vykonali mnohé práce, aby jeskyně mohla být zpřístupněná veřejnosti. Také obnovili v košickém areálu na Aničce lázně a pramen minerální vody, které Košičané dodnes říkají gajdovka. Po dvou letech byl generál Gajda přeložen do Prahy a jmenován prvním zástupcem náčelníka Hlavního štábu československé branné moci, ale zakrátko byl penzionován. Začal se aktivizovat v politice, a když vznikla strana Národní obec fašistická, stal se jejím předsedou. Za protektorátu se Gajda stáhl z politického života a pomáhal odboji. Přesto, že se nikdy neobjevily důkazy o kolaboraci s nacisty, byl v roce 1945 uvězněn, ve věznici týrán, přišel o zrak a před 70 lety 15. dubna 1948 zemřel. Bylo mu 56 roků.

Autorem projektu hotelu Okresní dům na labském nábřeží v Hradci Králové včetně návrhu veškerého vnitřního zařízení kavárny a restaurace, Národního domu v Prostějově, který patří k největším stavbám své doby, Městskéhomuzea v Hradci Králové a projektů mnoha dalších monumentálních staveb je významný český architekt Jan Kotěra. Připomínáme si 95. výročí jeho úmrtí. Jan Kotěra se narodil 18. prosince 1871 v Brně, po maturitě přišel do Prahy, kde absolvoval praxi v projekční kanceláři inženýra Freyna, který se stal spolu s baronem Mladotou ze Solopysk mecenášem Kotěrova studia na vídeňské Akademii výtvarných umění. Roku 1910 byl Kotěra jmenován profesorem nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Určitým posunem od dekorativnosti je Kotěrova vlastní vila v Praze na Vinohradech, později projektoval vilu Tomáše Bati ve Zlíně a dalších asi 10 vil, banku Slavia v Sarajevu, Lembergr-Gombrichův palác ve Vídni, působil ve spolku výtvarných umělců Mánes, jako redaktor časopisu Volné směry a organizoval mnoho výstav. Architekt, urbanista, teoretik architektury, návrhář nábytku a malíř Jan Kotěra zemřel 17. dubna 1923 v Praze.

Dlouhou hereckou a zpěváckou kariéru prožila Ljuba Hermanová, jejíž 105. výročí narození si připomeneme 23. dubna. Studia na pražské konzervatoři nedokončila, už jako sedmnáctiletá začala vystupovat v Praze, ale jako operetní subreta začínala v Bratislavě. Pak zpívala opět v Praze, také v Brně, ve Vídni či v Paříži. Ve třicátých letech 20. století byla velice populární. Po válce začala hrát v Karlínském hudebním divadle, kde vydržela 10 roků, poté jezdila po celé republice s estrádním hudebním programem. Znovu se vrátila do Prahy, vystupovala v Redutě a poetické kavárně Viola, v Divadle Na zábradlí si zahrála několik divadelních rolí. Tehdejší dramaturg divadla Václav Havel společně s Milošem Macourkem pro ni napsali recitál s názvem Nejlepší rocky paní Hermanové. Tehdy se programově začala věnovat šansonu. Ljuba Hermanová je považována za zakladatelku moderního českého šansonu. I kritici se shodují na tom, že Ljuba Hermanová byla opravdu výjimečná žena, první dáma českého šansonu se vším všudy. Zemřela 21. května 1996 v Praze.

Autorem nejpřekládanější knihy české literatury – proslulých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války – je Jaroslav Hašek. Podle českého haškologa Radka Pytlíka byl tento román přeložen do 58 jazyků, několikrát byl zfilmovaný i zdramatizovaný. Dne 30. dubna si připomeneme 130. výročí narození Jaroslava Haška, českého spisovatele a novináře, bouřliváka, anarchisty, cestovatele, vojáka v 1. světové válce, kdy se zúčastnil známé bitvy u Zborova, ale také zodpovědného bolševického armádního funkcionáře a váženého intelektuála. Československé legie opustil a v říjnu 1920 skončil jako zástupce náčelníka politického oddělení 5. armády a tak byl Hašek fakticky nejvyšším politickým funkcionářem Rudé armády na celé Sibiři. V Rusku se podruhé oženil, aniž by se s první ženou rozvedl. Chtěl zůstat žít v Rusku, ale sovětské vedení rozhodlo, že komunisté-cizozemci se musí vrátit domů. Údajně Hašek dostal jako stranický úkol zákaz pití alkoholu. Do Československa byl v podstatě vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí, což také podporuje tezi, že v sovětském Rusku musel být vnímán jako zodpovědný člověk a schopný organizátor.Návrat do vlasti byl proto problematický, dřívější kamarádi se mu vyhýbali.Nemohl sehnat zaměstnání, trpěl finanční nouzí. Znovu se vrátil k alkoholu. Poslední měsíce svého bouřlivého života strávil Hašek v Lipnici nad Sázavou, kde začal psát své vrcholné dílo Švejka. Tam také 3. ledna 1923 zemřel. Nebylo mu ještě čtyřicet.