červenec 2016

Pokud uvedeme Osvobozené divadlo, jistě se vám vybaví tři jména: Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek. První z nich – tedy Jiří Voskovec – se jako Jiří Wachsmann narodil 19. června 1905.  Jejich divadelní spolupráce začala koncem 20. let minulého století, kdy pomocí humoru reagovali na tehdejší politické a sociální problémy. Spolu s Janem Werichem napsali celou řadu textů písní, ke kterým složil hudbu Jaroslav Ježek. Protože jejich vystoupení byla postupně otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít. Začátkem roku 1939 Voskovec a Werich emigrovali do USA. Voskovec se vrátil do Československa v roce 1946. Po dvou letech, kdy se snažili s J. Werichem obnovit Osvobozené divadlo, emigroval podruhé. Žil krátce ve Francii, ale v roce 1950 se vrátil do USA. S Werichem se párkrát setkali, ale po osmi letech odmlčení si pak už jen dopisovali. Žil v New Yorku, hrál zde v mnoha představeních, i na Broadwayi, hrál také v mnoha filmech. Po své herecké kariéře prožil poslední rok života v Kalifornii, kde prodělal protirakovinovou léčbu. Zemřel 4. července 1981 na zástavu srdce.

Dnes už opravdu jen málokdo čte jeho díla, nicméně český spisovatel Karel Václav Rais, který zemřel před 90. lety, stále patří k předním představitelům kritického realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. Narodil se 4. ledna1859 v Lázních Bělohrad, vystudoval učitelský ústav v Jičíně, poté působil jako učitel v Trhové Kamenici, následně v Hlinci a nakonec zastával funkci ředitele na dívčí měšťanské škole v Praze. Zde vytvořil většinu svých děl. K jeho prvním literárním dílům patří básně a drobná próza pro mládež, v nichž se projevoval jako učitel – snažil se vychovávat mládež k mravní bezúhonnosti. Až počátkem devadesátých let začal Rais psát prózu z prostředí venkovského lidu na Českomoravské vrchovině. Později jeho díla vycházejí z podkrkonošského venkova, jeho rodiště, které vášnivě miloval, a zabývají se sociální problematikou. Rais ve své tvorbě zdůrazňuje střety tradičního a moderního způsobu života, které někdy zapříčinily rozpad rodinných vztahů, zabývá se psychologií postav. Dva z jeho románů byly zfilmovány – Pantáta Bezouška a Zapadlí vlastenci. Karel Václav Rais zemřel 8. července 1926 v Praze, pochován je na Vinohradském hřbitově.

Dramatik, režisér, herec překladatel a významný prozaik Josef Kajetán Tyl je označován za zakladatele moderního českého divadla a tvůrce národní hymny. Narodil se 4. února 1808 v Kutné Hoře. Základní školní vzdělání získal Tyl v rodném městě a po dokončení gymnázia začal studovat filozofii v Praze. Studium nedokončil a začal putovat s kočovnými divadelními společnostmi po Čechách i zahraničí. Od roku 1831 žil v Praze, kde se záhy stal osobností literární i společenskou. V letech 1835 – 1837 byl ředitelem českého ochotnického Kajetánského divadla. Později působil jako ředitel českého divadla v Růžové ulici a  také byl dramaturgem českých her ve Stavovském divadle. V té době byl nazýván miláčkem českého národa. V revolučním období 1848 byl veřejně činný, stal se poslancem říšského sněmu. Po porážce revoluce jako politicky nespolehlivý nedostal divadelní koncesi, a tak až své smrti provozoval kočovné divadlo. Zemřel v Plzni 11. července 1856 v bídě. Nejvýznamnější část Tylovy tvorby zaujímá drama, které mělo od počátku výchovný charakter. Zaměřoval se v něm na národní a sociální problémy české společnosti. Jeho původní hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka je památná tím, že v ní poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se stala národní hymnou. Pamětní deska na místě (Praha, náměstí Republiky, od roku 2007 umístěna na obchodním centru Palladium), kde roku 1834 Josef Kajetán Tyl napsal slova k pozdější české hymně; odhalena zřejmě k 100. výročí  v roce 1934.

Kdyby Průchovi v ´39 nemusili podobně jako tisíce jiných Čechů dramaticky opustit Slovenský stát, jistě by se život Vlasty odvíjel jinak. Možná by byla také národnostní menšinou na Slovensku a nebyla by první dámou českého džezu.  Vlasta Průchová se narodila 12. července 1926 v Ružomberku českým rodičům, později se přestěhovali do Trenčína a od roku 1939 žila rodina Průchových v Praze. Vlasta se provdala za MUDr. Jana Hammera, vynikajícího muzikanta i kardiologa, který založil první tuzemskou koronární jednotku. Zpívala se špičkovými kapelníky, ovlivnilo ji také osobní setkání s Luisem Armstrongem. Ale režim jí spočítal roční pobyt ve Spojených státech i to, že jejich syn Jan Hamer tam po stipendiu zůstal. Manželé měli problémy, mohli vystupovat jen po klubech, Vlasta se nedostala do studií, do médií, ani na žádná větší pódia. Byla z ní swingová zpěvačka na okraji, o níž všichni věděli, že je to charismatická osobnost, ale žádnou šanci nedostala. Proto vydala pouze tři desky a to až v 90. letech, kdy už hlas neměla takový jako za mlada.  Jazzová zpěvačka Vlasta Průchová zemřela 16. června před 10 lety ve věku nedožitých 80 let. Hlubokou lítost nad úmrtím jazzové legendy vyjádřil i prezident Václav Klaus. Vlastu Průchovou osobně znal, vážil si jejího umění a v roce 2003 ji ocenil státním vyznamenáním Za zásluhy II. stupně.

•          21. 7. 1971 nařízením vlády ČSR č. 66/1971 bylo historické jádro Prahy prohlášeno městskou památkovou rezervací, území zahrnuje Staré Město, Nové Město, Malou Stranu, Hradčany, Josefov, Vyšehrad, svou rozlohou je největší památkovou rezervací na světě 45

Pro mnohé návštěvníky je Vlastimil Harapes stále krásným princem z Labutího jezera. Aspoň ve vzpomínkách. Čas měří všem stejně, i princ stárne. A tak bývalý sólista Národního divadla v Praze oslaví sedmdesátku. Český tanečník, herec, režisér, choreograf, taneční pedagog a moderátor se narodil 24. července 1946 v Droužkovicích. Po absolvování pražské taneční konzervatoře získal angažmá v baletním souboru Národního divadla, kde byl brzy sólistou. Účinkoval zhruba v padesáti různých tanečních představeních české první scény. Tanec také studoval v Petrohradě v Rusku. Jeho taneční projev mohli vidět návštěvníci řady světových baletních scén, šest let byl stálým hostem v západoněmecké porýnské opeře v Duisburgu a Düsseldorfu, často vystupoval i na Slovensku. Kromě toho hrál i v několika filmech a televizních seriálech, v poslední době moderoval večerní program v Českém rozhlase, zasedá v různých porotách tanečních soutěží. V roce 2011 dostal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet. A jak hodnotí dnes své účinkování na jevišti? „Když se dnes dívám na nějaké záběry z mého aktivního baletního života, mám pocit, že sleduji úplně cizího člověka. Zdá se mně neuvěřitelné, že jsem se kdysi mohl tak hýbat.“

Novinář, básník spisovatel a politik Karel Havlíček Borovský prožíval své dětství v prostředí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině ve vesnici Borové. Vystudoval gymnázium a dal se zapsat na teologii. Přísný duch semináře však pro něj byly neustálým zdrojem konfliktů, takže byl již po roce vyloučen. Poté se věnoval studiu slovanských jazyků a našel si místo vychovatele v Moskvě. Nadšení pro Rusko brzy vystřídala skepse. Odrazilo se to i v jeho reportážích, které byly později vydány pod názvem Obrazy z Rus. Po návratu do Prahy se stal redaktorem Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. V revolučním roce 1848 založil Národní noviny se satirickou přílohou Šotek. Stavěl se proti velkoněmeckým snahám a v novinách napadal rakouskou monarchii. Za svou žurnalistickou činnost byl vládou tvrdě šikanován a dvakrát byl postaven před soud. Tenkrát naposledy mohl veřejně hájit svoje názory. Jeho obhajoba dopadla slavně a soud vyhrál. Byl však zatčen a internován čtyři roky v tyrolském Brixenu. Zanedlouho po propuštění zemřel 29. července 1856 ve věku 34 let v Praze na tuberkulózu. Jeho pohřeb se stal protirakouskou manifestací pražského lidu a Božena Němcová se odvážila položit na jeho rakev trnovou korunu mučedníka. Do literatury Havlíček vstoupil prózou, ale byl především autorem epigramů, které tiskl ve svých novinách. V epigramu byl skvělý a dosud nepřekonaný, psal je už za pobytu v Rusku. Jeho básnické skladby se vymykají tehdejší podobě českého básnictví svým lidovým tónem, úderností a satirickým pohledem na skutečnost.