červenec 2015

         Mohlo by se nám zdát, že měnová reforma je součást moderních dějin. Ale jedna taková byla už za vlády Václava II. v červenci roku 1300, kdy došlo k ražbě pražských grošů. Koncem 13. století došlo v Kutné Hoře k objevu nových vydatných ložisek stříbrné rudy. Král Václav II. toho využil a provedl mincovní reformu, při níž byl dosavadní denár nahrazen grošem. Groš má na líci královskou korunu s nápisem DEI GRATIA REX BOHEMORUM – z boží milosti král český a jménem krále. Na rubu je dvouocasý lev s korunou a opisem GROSSI PRAGENSIS – pražský groš. První groše vážily 3,8 g, jejich průměr byl 28 mm a měly vysoký obsah stříbra. Při Václavově měnové reformě byla zrušena platba neraženými kovovými platidly a do státní mincovny v Kutné Hoře byla také soustředěna ražba ze všech mincoven v českém království.

         Patří k českým prozaikům a téměř 15 let byl sportovním redaktorem.. Je autorem především autobiografických próz s tématy z vlastního dětství a ze sportu. Některé jeho prózy byly zfilmovány, například Zlatí úhoři s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Autorem je Ota Pavel. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec Dne 2. července by se dožil 85 let. Kdyby… Stalo se to právě při zimní olympiádě v Innsbrucku v roce 1964, kdy u něj propukla vážná duševní choroba (maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Následně několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze. Je pohřben na židovském hřbitově v Praze – Strašnicích vedle svého otce. V Buštěhradě na Kladensku, kde po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora žil s matkou, která nebyla židovského původu, bylo v roce 2002 zřízeno muzeum věnované životu a dílu Oty Pavla. Expozice obsahuje množství fotografií, dokumentů a originálních osobních předmětů.

         Bylo mu devatenáct a rozhodl se pro čin, z něhož nás mrazí. Jan Zajíc, český student, po vzoru Jana Palacha spáchal sebevraždu. Upálil se na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a na protest proti nastupující normalizaci. V den výročí komunistického převratu 25. února 1948 se vydal z rodného Vítkova na Moravě vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se 25. února 1969 asi v půl druhé odpoledne v průjezdu domu polil benzínovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se. Už se mu nepodařilo z průjezdu vyběhnout na náměstí, po několika krocích upadl na zem a vzápětí zemřel. Státní bezpečnost zamezila tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze, protože se obávala dalších demonstrací, podobně jako v případě Palacha. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben. Letos 3. července by mu bylo 65.

         Kdy se Jan Hus narodil, to se přesně neví, asi v roce 1369 nebo 1370. Ale že byl před 600lety 6. července 1415 upálen, to se ví zcela přesně. Také proč a za jakých okolností. Český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel, mistr a rektor pražské univerzity, je s největší pravděpodobností také autorem reformy pravopisu, která odstranila spřežky a zavedla do české abecedy diakritiku. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev a přejal některé reformátorské myšlenky Jana Viklefa. Katolická církev Husa označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala jej. Na kostnickém koncilu, který si především kladl za cíl ukončit papežské schizma – v té době existovalo trojpapežství, Hus odmítl odvolat své učení, byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici. Kati Husův popel vyhrabali a hodili ho do Rýna, aby z Husa, jako z kacíře, nic nezůstalo a toto místo se nestalo poutním. Dnes na tom místě v Kostnici na břehu Bodamského jezera stojí mohyla s pamětní deskou Janu Husovi a z druhé strany Jeronýmu Pražskému, následovníku Husa, který byl na stejném místě rovněž upálen. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Přesto některé Husovy názory – například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti – jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné.

         Chrám sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně, Břevnovský klášter, Vrtbovský palác a celá řada dalších paláců, chrámů a domů v Praze i jinde v Čechách vyrostla díky baroknímu staviteli a architektovi Kryštofu Dientzenhoferovi. Narodil se 7. července 1655 v Bavorsku, ale celý svůj produktivní život prožil v Čechách. Zemřel ve věku 67. roků v Praze. Odborníci jej označují za představitele vrcholného baroka. Jablko nepadlo daleko od stromu – v otcově profesi pokračoval jeho pátý syn – slavný barokní architekt a stavitel desítek kostelů, paláců a domů Kilián Ignác Dientzenhofer.

         V polovině července roku 1420 to v Praze nebyla žádná příjemná letní atmosféra. Tenkrát papež Martin V. vyhlásil na žádost uherského a od roku 1419 také českého krále Zikmunda Lucemburského křížovou výpravu proti odbojným husitským Čechám. Zikmund s 30tisícovým vojskem napadl Čechy. Ale na obranu se postavili husité ze Žatecka, Lounska a Slánska, celkem devět tisíc mužů a mezi nejpřednější hejtmany patřil Jan Žižka. Jako zkušený válečník Žižka odhadl Zikmundovy záměry. Ten totiž nehodlal podniknout přímý útok, ale chtěl Prahu vyhladovět. K úplnému obklíčení hlavního města se však potřeboval zmocnit Vítkova, který střežil poslední volnou cestu do Prahy. Vítkov však hájilo pouze 26 mužů a dvě ženy. V kritické situaci dne 14. července přispěchal z Prahy na pomoc oddíl 50 střelců a cepníků. Bitva na Vítkově byla veliká a křižáci se nakonec dali na chaotický úprk. Husitská Praha toho večera jásala a děkovala Bohu i vítězům. Už od roku 1427 byl Vítkov přejmenován na Žižkov, stejně jako celá dnešní pražská čtvrť. Na Vítkově se nachází bronzová jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova s palcátem, která patří do první desítky největších jezdeckých soch na světě, autorem je sochař Bohumil Kafka. Dokončena byla v roce 1941, ale odhalena až 14. července 1950.

         Do dějin literatury se Helena Šmahelová zapsala především díly pro děti a mládež, i když prózy pro dospěle nelze opomenout. především přispěla k proměně prózy s dívčí hrdinkou od dřívějších sladkých dívčích románků k zachycení životní skutečnosti dívek v od padesátých do osmdesátých let minulého století. Některé Šmahelové prózy pro dívky byly zfilmovány. Nicméně dnes už nepatří k žádaným autorům. Narodila se 14. července 1910 v Řestokách, později se rodina přestěhovala na Moravu. Po rozchodu rodičů žila s otcem v Bratislavě, kde začala studovat na reálce. Vrátil se však do Čech, do Ledče nad Sázavou k nemocné matce a vyučila se v knihkupectví. Po válce si dokončila vzdělání, ukončila Filozofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci a začala pracovat jako psycholožka. Prvními díly pro dospělé se řadí k autorům psychologické prózy, zabývá se odcizením partnerů, rozkladem vztahů a egoistickým postojem. Bezpochyby autorčiným nejzávažnějším dílem je román Žena roku 1900 z roku 1979.PhDr. Helena Mahelová zemřela 5. listopadu 1997 v Rakovníku.

         Téměř přes noc se stal známým díky divadelnímu plakátu Gismonda, který si objednala pařížská herečka Sarah Bernhardt. Jistě ho znáte. Následně v Paříži vytvořil ještě několik dalších plakátů. Jeho životní dílo je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval osmnáct let. Jejich zhlédnutí v pražském Veletržním paláci je skutečně silným zážitkem. Autorem je český malíř a designér období secese Alfons Mucha, který se narodil 24. července 1860 v Ivančicích u Brna. Na pražskou akademii se nedostal, tak si našel práci jako malíř divadelních dekorací ve Vídni. Když se vrátil se na jižní Moravu, začal vytvářet dekoraci zámku Emín. Vzdělání si doplnil na akademii v Mnichově a později v Paříži. Nejslavnější Muchovo období je kolem přelomu 19. a 20. století. Mucha se stal známým také jako umělec užitého umění, kromě plakátů tvořil návrhy vinět na láhve, čokolády, sušenky, cigarety, maloval návrhy jídelních menu, kalendářů a dekorativních zástěn, doplňoval knihy svými ilustracemi, navrhoval československé známky i bankovky. Jeho tvorba zahrnuje návrhy interiérů, nádobí, šperků, ale i návrh okna katedrály sv. Víta v Praze. Byl také dobrým fotografem, je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu. Alfons Mucha zemřel v Praze 14. července 1939 po výslechu gestapem na zápal plic. Pochován je na vyšehradském hřbitově v Praze.