SK-CZ Klub » Červenec 2014

červenec 2014

         Jako desáté dítě ze třinácti se 3.července 1854 narodil v rodině učitele Jiřího Janáčka v Hukvaldech syn Leo Eugen. Nadaný chlapec získal důkladné hudební vzdělání a zakotvil v Brně, kde působil jako učitel hudby a později i zpěvu. Leoše Janáčka stále okouzlovala krása české řeči a zpěv lidu, začal sbírat lidové písně a po vydání Národních písní moravských se v roce 1903 zrodila opera Její pastorkyňa. Přes rodinné tragédie, kdy mu zemřel syn a později i nadaná dcera, Janáček pokračoval v zhudebňování děl významných spisovatelů – vznikly opery Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody Lišky Bystroušky. Pracoval na dalších dílech, ale v zápalu práce podcenil nachlazení, dostal zápal plic a musel být odvezen do nemocnice v Ostravě. Tam 12. srpna 1928 zemřel. Hudební odkaz tohoto lašského skladatele je samozřejmě mnohem obšírnější, zájemci se s ním můžou seznámit v hudebním oddělení Moravského muzea v Brně a v Památníku Leoše Janáčka v Hukvaldech. Leoš Janáček je světově uznávaným českým skladatelem klasické hudby. Je ceněný především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska.

         Podobně jako mnozí další čeští architekti působící na Slovensku za první republiky i architekt Jindřich Merganc zanechal na Slovensku výraznou stopu. Narodil se 7. července 1889 ve východočeském Žamberku. Architekturu studoval v Praze, byl mezi žáky významných architektů Jana Kotěry a Josipa Plečnika. Na Slovensko přijel s 102. pěším plukem v červnu 1919 a už zde zůstal. Po I. světové válce nastoupil na Ministerstvo veřejných prací v Bratislavě a po dvou letech pobytu zvítězil spolu s Aloisem Mezerou v soutěži na regulaci dunajského nábřeží v Bratislavě. V roce 1922 založil se stavitelem Otmarem Klimešem vlastní architektonický ateliér, kde projektoval převážně rodinné domy pro Čechy, kteří začali pracovat v Bratislavě a později začal projektovat také bytové domy. K jeho dílům patří i úřední budovy v Galantě, Piešťanech, Novém Městě nad Váhem, Lučenci a Nitře, hydroelektrárny v Jelenci, Starých Horách a Ladcích, kostel v Lieskovém, školy v Nitře, Bysřičce, Sabinově, Dlhé Lúce, Strážkách, Dolních Hamrech, Penzijní ústav (dnes sídlo SAV) v Bratislavě, Památník padlým v Žilině a za vrchol jeho tvorby je považováno Kochovo sanatorium v Bratislavě. Zemřel 28. února 1974 Bratislavě. V jeho stopách pokračoval syn architekt Jindrich Merganc.

         S pražskou Malou Stranou a také přehledem klasiků české literatury je spjat Jan Neruda, který byl vůdčí osobností májovců. Narodil se 9. července 1834 v Praze na Malé Straně a ulice, v níž bydlel, se dnes jmenuje Nerudova. Pracoval jako redaktor v různých novinách, psal převážně fejetony, ale i kritiky divadelní, malířské a sochařské. Také podnikl mnoho cest a z nich vznikly cestopisné črty Obrazy z ciziny a Menší cesty. S vlastní divadelní tvorbou – napsal hry Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca De Rimini – zrovna moc úspěšný nebyl. Zato jeho fejetony jsou dodnes zcela čtivé a úsměvné, zejména výbor s názvem Žerty hravé i dravé. Finančně na tom nikdy nebyl moc dobře, i pozdější klasik může mít problémy s alkoholem a utrácet v nevěstincích. Na sklonku života musel psát jeden fejeton týdně do Národních listů, aby vůbec přežil.
Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Snad i proto se nikdy neoženil, ale své lásky měl. Jeho celoživotní láskou byla Anna Holinová, které věnoval několik svých básní. Nerudovou láskou byla také spisovatelka Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Z Nerudovy tvorby je nejvýznamnější básnické dílo, které však bylo pro svůj pesimismus v době vzniku nepochopeno. Jeho kvality začaly být běžně uznávány až po čase, zhruba dvacet let po jeho smrti. Že osloví i dnešní mladé lidi, potvrzuje album V salonu barokních dam(2007) zpěvačky Radůzy, která zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou. Jan Neruda zemřel 22. srpna 1891 a je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.

         Za zakladatelku slovenského archivnictví je považována PhDr. Marie Jeršová – Opočenská, která se narodila v Praze 11. července 1899. Studovala filozofii a historii na Karlově univerzitě a zároveň absolvovala i novou Státní archivní školu, neboť práce v archívech jí umožňovala přivýdělek na studium. Po ukončení studií v roce 1924 získala státní stipendium na stáž ve Vatikánských archivech, kde se zabývala i slovenskými dějinami. Poté ve výzkumu pokračovala ve Vídni. Vztah k slovenské historii ji roku 1929 přivedl do Martina, kde ji Správa Muzeální slovenské společnosti přijala jako první profesionální archivářku na zpracování fondů. Začátky nebyly snadné, ne všem totiž bylo po chuti, že jedno z předních míst v slovenské národní instituci nezastával Slovák. Ale pustila se do budovní archivu podle zásad moderního archivnictví a v této práci vydržela tři desetiletí. Kromě toho získávala nové fondy a snažila se je zpřístupňovat veřejnosti. Výsledky své činnosti publikovala i knižně.
V Martině se seznámila s Vladimírem Jeršovem, vzdělaným bohémem a dobrodruhem, s kterým prožila dramatický život. Přes všechny útrapy války a zejména poválečné doby zůstávala u své práce. Ale nakonec i ta byla rozdrobená. V padesátých letech vznikl Státní slovenský ústřední archiv v Bratislavě, kam byly přesunuty fondy z Archivu SNM, další sbírky převzal Státní archiv v Bytči a Literární archív Matice slovenské v Martině. Po smrti manžela (1968) se Marie Jeršová – Opočenská přestěhovala ke své sestře do Prahy, kde 14. února 1978 zemřela. Pochovaná je ale na hřbitově v Bystřičce po boku svého manžela.

         Osobností českého kulturního světa červencového historického kalendáře je také Alfons Mucha. Tento český malíř a designér období secese zemřel 14. července 1939 v Praze. Stal se světově známým především díky divadelnímu plakátu Gismonda, který si u něj objednala pařížská herečka Sarah Bernhardt a následně mnohých dalších. Cesta k životnímu snu ale nebyla jednoduchá. Začínal jako pomocník při výrobě kulis pro představení vídeňských divadel. Když se vrátil na rodnou Moravu (narodil se 24.července 1860 v Ivančicích) a mecenáš mu umožnil studium malířství v Mnichově, začal se Muchův sen plnit. Po skončení studia odjel do Paříže, kde ilustroval knihy, časopisy a kalendáře. A poté přišla Gismonda. V hlavě již nosil nápad obrazů z dějin Slovanů. Jenže na velký cyklus neměl finanční zabezpečení. Rozhodl se získat peníze malováním portrétů bohatých Američanů. Podařilo se. Do Prahy se vrátil v roce 1910 a mohl se pustit do práce. Ta mu trvala celých osmnáct let. Dokončený cyklus byl jako celek poprvé představen pražské veřejnosti na podzim roku 1928 u příležitosti oslav deseti let samostatnosti československého státu ve Velké dvoraně tehdy právě dobudovaného Veletržního paláce. Do téhož prostoru se nyní vrátil. Cyklus dvaceti obřích pláten Slovanská epopej odráží zejména Muchovo velké vlastenectví. Mezi tím však stihl i jiné práce, jako nástěnné malby pro pražský Obecní dům, či vitráž pro okno chrámu sv. Víta v Praze. Je také autorem prvních známek a bankovek samostatné Československé republiky.

         Snad stačí říct dlouholetý Zlatý slavík a mnozí vědí o koho jde. Ano i slavíci stárnou, ale jaksi mnohem rychleji než jejich písničky. A tak Karel Gott oslavuje 14. července pětasedmdesátiny. Trvalá a dlouhodobá popularita a stálý úspěch u posluchačů rodáka z Plzně je ve světě populární hudby naprostou výjimkou. Co ho charakterizuje? Vytrvalost, výjimečná pracovitost, píle a neúnavný elán, spolehlivost a odpovědnost, obrovské zaujetí pro věc, zvídavost po všem novém a také chápající vztah k lidem, o němž sám nerad hovoří – že finančně pomáhal dětskému oddělení motolské nemocnice, Nadaci Chantal, pravidelně podporuje opuštěné a týrané děti, pomohl obětem povodní. U příležitosti uvedení nového DVD „Karel Gott Noční král“ s podtitulem Hity prvního desetiletí 21. století obdržel Karel Gott jako první novou cenu Křišťálový lev Supraphonu. Nahrávka obsahuje 26 televizních písní, pět videoklipů a dva speciální bonusy. Jubilant i letos své podzimní „Turné 2014“ zahájí na Slovensku koncerty v Žilině (27. 10.), Bratislavě (29. 10.) a Brezně (31. 10.). V dějinách československé. populární hudby zůstane navždy zapsán jako držitel historicky první Zlaté Bratislavské lyry v roce 1966 za píseň „Mám rozprávkový dom“ (Vieroslav Matušík / Eliška Jelínková). K ní ještě přidal roku 1969 bronzovou s písní „Hej, páni konšelé“ (Jaromír Klempíř / Jiří Štaidl).

         I další osobnost je z hudebního světa. Vítězslav Novák byl český hudební skladatel, pedagog a klavírista, který zemřel 18. července 1949 v Skutči. Pocházel z hudebně založené rodiny, narodil se 5. prosince 1870 v Kamenici nad Lipou, jeho maminka hrávala na klavír, otec pracoval jako lékař a zpíval v pěveckém sboru. Po studiích na gymnáziu v Jindřichově Hradci studoval v Praze práva na Karlově univerzitě a současně s tím i hudbu na Pražské konzervatoři u Antonína Dvořáka. Již během studií na gymnáziu začal veřejně vystupovat jako klavírista. Studium práv nedokončil.
V prvním desetiletí 20. století se Novák stal vůdčím představitelem české hudby a svůj vliv zaměřil i na mladou generaci. Mezi tvorbu v tomto období patří dvě nejvýznamnější Novákovy skladby: fantazie pro sóla, sbor a orchestr Bouře (1908–10) a klavírní cyklus Pan (1910), který existuje i v orchestrální podobě. V. Novák se stylově řadí k novoromantikům. V letech 1909 až 1941 působil jako profesor skladby na Pražské konzervatoři, třikrát byl zvolen jejím rektorem a mezi jeho žáky patřili, kromě skladatelů českých, i někteří významní slovenští hudební skladatelé. Druhé významnější tvůrčí období se dostavilo v době nacistické okupace za protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945. Novákova díla slavila úspěchy jak v domácím prostředí, tak v zahraničí, tvorbou byl silně spjat s Brnem. Málo je známé, že V. Novák byl také zdatným horolezcem. Po výstupech ve Vysokých Tatrách složil symfonickou báseň V Tatrách. Složil opery Zvíkovský rarášek, Karlštejn, Lucerna a Dědův odkaz.

         Po studiu lékařství na Univerzitě Palackého v Olomouci a absolvování základní vojenské služby v Košicích nastoupil MUDr. Antonín Polách do Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval do roku 1995 na interním oddělení. V Popradě byl poslancem městského zastupitelství, členem městské rady a také prvním předsedou Regionální organizace ČSnS na Spiši. V roce 1995 se přestěhoval s rodinou do štýrského Stolzalpe v Rakousku. Rodák z Nového Jičína (narodil se 21. července 1959) se nevěnuje jen medicíně, ale také své celoživotní lásce – historii a historickým románům. Do literatury vstoupil v roce 1990 románem Stín Persepole z období perské říše, po němž následovaly další – Bratři ze Soluně Herodes – Židovský král (1998, 2. vydání s názvem Já, Herodes, 2005), A stanu se králem o mladém Zikmundovi Lucemburském, Richenza ze života českých královen, Mezi císařem a papežem o průběhu koncilu a upálení mistra Jana Husa v Kostnici, Odvrácená tvář moci – zločiny českých králů, Cti otce svého, ale miluj ženu svou z doby nástupu renesance v Čechách. Posledním titulem je román Ať zemře král, který vyšel koncem minulého roku. A. Polách se v něm pouští do pátrání v neprobádané oblasti temných stránek osobností sedmi našich vládců – Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II.

Top