červen 2016

Červnový přehled historického kalendáře začneme výročím autora české hymny. Jistě to jméno znáte a tak jen připomínáme, že Kde domov můj složil hudebník, kapelník a skladatel František Jan Škroup, který se narodil před 215 lety, přesněji 3. června 1801 v Osicích u Hradce Králové. Jeho prvním učitelem hudby byl otec, kantor a skladatel. V Čechách svou kariéru Škroup završil postem prvního kapelníka Stavovského divadla a byl jím po dobu 20. let. Byl výborným dirigentem a za svého působení ve Stavovském divadle nacvičil mnoho klasických oper, složil řadu předeher a scénických hudeb k některým hrám a fraškám. Získal také zásluhy jako skladatel českých písní a sborů. Zasloužil se o uvedení děl významných hudebních skladatelů, mezi nimi Wagnerovy opery Tannhäuser, což bylo první provedení Wagnerovy opery na území Rakouského císařství. Působil i jako pěvec – tenor a baryton. V roce 1860 přijal místo kapelníka u německé opery v nizozemském Rotterdamu. Po necelých dvou letech zde 7. února 1862 zemřel a je pohřben na rotterdamském protestantském hřbitově. Nesmrtelnost mu zajistila hudba k frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve které při premiéře konané 21. prosince 1834 poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnou.0

Kdo byl na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách, mohl si na observatoři přečíst nápis na pamětní desce, která zde byla umístěna před 15 lety při stém výročí narození českého astronoma a meteorologa Antonína Bečváře. Proč byla deska umístěna právě zde? Protože Bečvář se významně zapsal i do historie slovenské astronomie jako zakladatel observatoře na Skalnatém plese. Narodil se 10. června 1901 ve Staré Boleslavi. Astronomií byl kouzlen od mládí. Po ukončení studia klimatologie a astronomie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a krátké praxi přijal Antonín Bečvář místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Po vytvoření Slovenského státu 1939 musela být Československá astrofyzikální observatoř v Hurbanově zrušena a Bečvář tehdy vymohl, aby byl výkonný reflektor o průměru 600 mm převezen na Skalnaté pleso, kde v letech 1941–1943 vyrostla nová vysokohorská observatoř. Zde začal pracovat na svém světoznámém díle – hvězdných atlasech, následně vydával i další díla.  Antonín Bečvář zemřel 10. ledna 1965. (Více v rubrice Osobnosti).

Ve druhé polovině 19. století sílily obrozenecké snahy, aby český národ měl své vskutku národní divadlo. Vysbírala se potřebná suma a Národní divadlo zahájilo svou činnost 11. června 1881 operou Bedřicha. Smetany Libuše. V  zlaté kapličce se odehrálo ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, však došlo k požáru, který byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Budova Národního divadla byla rychle opravena a znovu otevřena 18. listopadu 1883 a sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let. Novorenesanční budova divadla Josefa Zítka je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi jak z hlediska národně kulturního, historického, tak i z hlediska architektonického. Výzdoba budovy je ve výtvarném projevu, který se dnes označuje jako umění generace Národního divadla. Podíleli se na ní zejména Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík a Julius Mařák. Nad oponami v divadle lze spatřit nápis „Národ sobě“, který vystihuje spolu s Hynaisovou oponou občany, kteří darovali peníze na výstavbu budovy.

Jen pětačtyřiceti let se dožil český malíř Rudolf Kremlička, který patří k velkým osobnostem českého moderního malířství a krajinomalby 20. století. Narodil se před 130 lety v Kolíně 19. června 1886. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, během studia navštívil Holandsko, Belgii a Francii, kde obdivoval díla významných umělců. Zpočátku se Kremlička zaměřil na figurativní tvorbu, portréty a také krajinářství. Jeho tvorba se časem měnila, avšak nikdy se nepřikláněl k žádnému uměleckému směru. Sám v ústraní české moderny rozvíjel svůj styl. Postupem času byly jeho ženské postavy vyjadřující slovanský půvab mnohem stylizovanější a osobitější. K vrcholné Kremličkově tvorbě patří cyklus tanečnic. Po návratu z Ruska (1913 – 1914) se přidal k Josefu Čapkovi, Janu Zrzavému a dalším umělcům, kteří založili skupinu Tvrdošíjní. Ta se prezentovala na pěti výstavách, mezi nimi i v Košicích, a pak se následkem odlišnosti názorů na tvorbu rozpadla. Podstatné déle byl Kremlička členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Na přelomu 20. a 30. let byl inspirován cestami po Itálii, Rakousku a Francii, ale také českou krajinou. Vše co si plánoval, však již nestihl dokončit. Zemřel po neúspěšné operaci 3. června 1932 v Praze. Kremličkovy obrazy jsou dnes velmi ceněny doma i v zahraničí, např. plátno Po koupeli bylo vydraženo za 3 miliony korun a za stejnou částku i Slovenská krajina.

Dne 20. června 1996 oficiálně zahájil zkušební provoz Tančící dům, který stojí na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí v Praze. Stavbu navrhl Vlado Milunič, k spolupráci přizval amerického architekta Franka Gehryho. Na tomto místě stával činžovní dům, který byl v roce 1945 zničen při americkém náletu na Prahu. O zástavbě místa bylo sice rozhodnuto v roce 1963, ale nic se stavět nezačalo. Začátkem devadesátých let myšlenku zástavby obnovil Vlado Milunić spolu s Václavem Havlem, který bydlel v sousedním domě. Původní idea předpokládala vznik domu s knihovnou, divadlem a kavárnou, který by se zařadil do kulturní linie od Rudolfina přes Národní divadlo k Mánesu, ale pro tento záměr se nepodařilo najít investora. Milunić už v prvních námětech počítal s tím, že by se budova měla vyklánět nad křižovatku, což mělo symbolizovat stav československé společnosti, která se z totalitní strnulosti dala do pohybu. Nejdřív Tančící dům vyvolal řadu diskuzí, zastánci stavbu dům oceňovali jako moderní architekturu, jaká v Praze chybí, odpůrci argumentovali tím, že do historické Prahy se budova nehodí a narušuje městské panorama. Během let si lidé na něj zvykli a dnes patří k turistickým zajímavostem českého hlavního města.

Koho dnes, když se prochází po Staroměstském náměstí v Praze, napadne podívat se na dláždění, v němž je vyobrazeno sedmadvacet křížů a zkřížené meče v trnové koruně mučedníků? Lákadlem je především orloj či nějaké suvenýry. Před 395 lety to však bylo místo popravy 27 českých pánů, účastníků českého stavovského povstání z řad šlechty, měšťanů a vzdělanců. V pondělí ráno 21. června bylo na Staroměstském náměstí připraveno lešení a čtyři meče. Po vítězství na Bílé hoře se totiž Habsburk Ferdinand II. rozhodl český stavovský odboj krutě potrestat. Majetek účastníků povstání byl císařem zabaven a jediným náboženstvím bylo uznáno katolictví. Pokud byli nekatolíci svobodní, museli odejít ze země. Poddaní se museli stát katolíky. Z Čech a Moravy tak odešli vzdělanci – například Jan Amos Komenský, umělci – jako Václav Hollar, ale i mnozí řemeslníci. Města, která opustila většina českého obyvatelstva, získala postupně německý ráz.