červen 2015

         Jedním z nejúspěšnějších českých filmových režisérů a scenáristů je Václav Vorlíček, který 3. června oslavil pětaosmdesátiny. Po skočení studia na FAMU nejdříve působil jako asistent režie Filmového studia Barrandov, později byl pomocným režisérem. Jeho prvním filmem byl dětský barevný snímek Případ Lupínek. Od 60. let už pracoval samostatně. Často spolupracoval se scenáristou a spisovatelem Milošem Macourkem. V jejich společných filmech často používali techniku triků jako konfrontaci fantazie současného světa. K Vorlíčkovým neznámějším filmům patří bezesporu pohádka Tři oříšky pro Popelku, kterou znají v mnoha státech světa, nebo také Jak utopit doktora Mráčka či Což takhle dát si špenát, anebo televizní seriál Arabela. Všechny tyto filmy si získaly srdce diváků a měly velký ohlas i v zahraničí. Některé jeho filmy jsou ve zlatém fondu české kinematografie.

         Psal se 6. červen 1835 a v rodině truhláře v Rychmburku, dnešním Předhradí u Skutče, se narodil človíček, který se jako významný člověk zapsal do dějin české literatury, přestože vystudoval techniku a po celý život učil kreslení a stavitelství v Písku. Adolf Hejduk, básník a představitel skupiny Májovců. Během studií v Praze navázal blízké celoživotní přátelství s Janem Nerudou. Jako jediný významný básník Nerudovy generace se dočkal samostatného a svobodného československého státu, o kterém jeho generace snila. Zemřel 6. února 1923 a je pohřben na pražském Slavíně. A ještě dodáme, že velice miloval Slovensko, rád ho navštěvoval a je označován za propagátora česko-slovenských vztahů. To také potvrzuje jeho básnická sbírka Cimbál a husle.

Slovensko, milko má
Slovensko, štěstí mé
Slovensko, duško má
Slovensko, srdce mé

         Dnešní medicína je úžasná, laik jen žasne, co všechno někteří lékaři v našem těle umějí opravit či vyměnit. Ale nejdřív musel někdo začít tělo objevovat. První pitvu lidského těla v Čechách provedl na těle odsouzeného oběšence 8. června 1600 v Rečkově koleji v Praze Jan Jesenius. Narodil se ve Vratislavi, která byla tehdy součástí zemí Koruny české, kde tento evangelický rod uherského zemana sídlil. Pitva byla přijata velmi rozporuplně. Odbornou veřejností nadšeně, laiky byla odsouzena. Po bitvě na Bílé hoře a potlačení stavovského povstání byl Jessenius jako jedna z vedoucích osobností rebelie obviněn z urážky majestátu. Dne 21. června 1621 byl sťat při známé popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Jeho hlava měla být spolu s hlavami dalších jedenácti českých pánů vystavena pro výstrahu na tribuně Staroměstské věže po dobu 10 let, ale potají byla sejmuta a pohřbena neznámo kde. Zbylé ostatky Jesseniova těla nebyly nikdy nalezeny.

         Dnes se potomci Čechů z Volyně začali vracet do vlasti svých prarodičů a popravdě řečeno, ne vždy mají sympatie domácích. První Češi do osady Kvasilov na Volyni přišli 9. června 1870 a postupně se obec rozrostla na 780 osob. Že byli velice šikovní potvrzuje český pivovar postavený vlastními silami, dva mlýny poháněné dřevoplynem, strojní dílny a cihelna. Byla zde i česká škola, hasičský sbor, Sokol a také česká kapela. V letech 1926 až 1936 v této oblasti vycházely české noviny Hlas Volyně. Nicméně pak nastalo období, kdy bylo nežádoucí hlásit se k národnosti svých předků.

         Malíř, grafik, ilustrátor, animátor, karikaturista a kostýmní výtvarník – to všechno jsou profese Adolfa Borna, který 12. června oslavuje 85 let. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou i Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1960 jsou jeho díla vystavována po celém světě a získal za ně mnoho cen. Na světové výstavě v Montrealu v roce 1974 byl jmenován karikaturistou roku. Je autorem série česného humoru, kterou nazval Bornografie. Věnuje se v ní svým typickým přístupem vztahům mezi muži a ženami. Publikoval v mnoha českých časopisech pro různé věkové kategorie, i např. pro děti v Mateřídoušce a Sluníčku. Ilustroval zhruba 230 knih, mezi nimi Kytici K.J. Erbena, Válku s mloky K. Čapka, Jak jsem potkal ryby O. Pavla, ale i Pipi Dlouhou punčochu A.Lindgrenové a další. K jeho nejznámějším ilustracím jistě patří slavná kreslená dvojice ze školních lavic Mach a Šebestová z pohádek spisovatele Miloše Macourka, se kterými vyrůstalo již několik generací dětí.

         Přestože se narodil před 110 lety, přesně 19. června 1905, jeho jméno je dodnes pojmem. Ale nikoli jeho vlastní jméno – Jiří Vachsmann. To si jeho nositel změnil na Jiří Voskovec. A jistě se hned většině vybaví i jméno partnerů v Osvobozeném divadle – Jan Werich a Jaroslav Ježek. Jejich divadelní spolupráce začala ve 20. letech minulého století. Protože vystoupení byla postupně otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít a na poslední chvíli před vznikem Protektorátu Čechy a Morava začátkem roku 1939 Voskovec a Werich emigrovali do Spojených států. Jiří Voskovec se s nadějí vrátil do Československa v roce 1946. Nicméně po válce bylo všechno jinak a tak po dvou letech, kdy se snažili s Janem Werichem Osvobozené divadlo neúspěšně obnovit, emigroval podruhé. Žil krátce ve Francii, poté se odstěhoval do Ameriky. S Werichem se ještě párkrát setkali, ale pak si už jen dopisovali. Žil v New Yorku, hrál v mnoha představeních i filmech. Když ukončil svou hereckou kariéru, přestěhoval se do Kalifornie, kde prodělal protirakovinovou léčbu. Zemřel 4. července 1981 na infarkt.

         Jediným Habsburkem, který žil a jako 82letý umřel v Praze – bylo to 29. června 1875 – byl Ferdinand V. zvaný Dobrotivý, bývalý rakouský císař, uherský král a poslední korunovaný český král (vládl v letech 1835 – 1848). Nebyl to Habsburk, o němž by se moc mluvilo nebo psalo. Od dětství trpěl epileptickými záchvaty, které byly způsobeny porodním traumatem a rachitidou. Říkali o něm, že je kretén. Uměl však německy a francouzsky, jeho koníčkem byla botanika. Dne 2. prosince 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a v arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. Přesto, že mu byl předpovídán krátký život, dožil se 82 roků, které prožil v klidu na Pražském hradě. Když se Ferdinand s manželkou usadil v Praze na Hradčanech, vyplňoval si čas právě péčí o krásné zahrady a Ferdinandova smrt vyvolala upřímnou vlnu sympatií veřejnosti k jeho svérázné osobě.

         Jistě jste viděli některý z jeho televizních seriálů třeba Tři chlapi v chalupě, Inženýrská odysea, Synové a dcery Jakuba skláře, Bakaláři, Byli jednou dva písaři, nebo ty tendenční Muž na radnici, Nejmladší z rodu Hamrů, Žena za pultem a také samozřejmě Nemocnice na kraji města. Jejich autorem a desítek dalších televizních filmů a seriálů je nejplodnější televizní tvůrce druhé poloviny 20. století Jaroslav Dietl. Narodil se 22.května 1929 v chorvatském Záhřebu, ale rodiče se s ním za jeho dětství vrátili do Československa. Studoval na pražské FAMU a poté jako dramatik a scénárista působil v Československé televizi od roku 1955 do 1973. Pak byl tvůrce ve svobodném povolání. O jeho obdivuhodné pracovitosti vyprávěla manželka Magdalena Dietlová. Každý den musel napsat patnáct stránek, ať byl pátek nebo svátek. Relaxem pro něj byl kromě jiného také tenis. Byl 29. červen 1985, podvečerní dusno, celá rodina i s dětmi hrála tenis. Během zápasu šestapadesátiletý Jaroslav Dietl náhle odpadl. Přivolaný lékař konstatoval smrt.