SK-CZ Klub » Březen 2013

březen 2013

 

         Dne 8. března uplynulo 70 let od prvního přímého vstupu samostatné československé vojenské jednotky do bojů 2. sv. války na evropských bojištích. Boje o vesnici Sokolovo na Ukrajině měly obrovský symbolický význam. Se zbraní v ruce se postavili nepříteli všichni ti, kterým nebyl lhostejný osud Československa a principy, na nichž byl společný stát postaven. Ohlas na Sokolovskou bitvu vyvolal další přísun dobrovolníků, kteří se rozhodli společně, bez ohledu na národnost, politické přesvědčení, etnický či náboženský původ postavit zlu. Fakt, že taková výročí nás míjejí v tichosti, je zarážející hlavně v souvislosti s mladou generací a nedostatkem pozitivních příkladů. Vždyť například velitel Otakar Jaroš, který v bitvě u Sokolova padl, byl jako první cizinec vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. A to i přesto, že se netajil svým antikomunistickým postojem a sdílel masarykovské prvorepublikové zásady. O to paradoxněji vyznívá, jak se s ním a celou Sokolovskou bitvou naši „historici“ zahráli. Nejprve byli její účastníci 40 let stylizováni do bojovníků za komunismus a  po roku 1989 byli zase dehonestováni.

Link na článek v idnes.cz  Sokolovo, Sokolovo

         Psal se 2. březen 1458 a v ten den byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem; slavnostní korunovace se pak konala 7. května. K zvláštnostem zvolení bezesporu patří to, že po smrti Ladislava Pohrobka byl Jiří z Poděbrad zvolen na pražské Staroměstské radnici rozhodnutím husitských i katolických stavů, což bylo v tehdy církevně rozbouřené zemi poněkud zvláštní. Aby přece jen v evropském prostředí obstál, složil slib před korunovací i se svou druhou manželkou Johanou z Rožmitálu, že přestoupí s utrakvistických pozic ke katolicismu – jinak by totiž podle tehdejšího evropského mínění musel být považován za kacíře. Jiří ale ke katolicismu nepřestoupil a vystupoval programově jako král „dvojího lidu“, tedy lidu husitského i katolického. Tento postoj opíral o tzv. kompaktáta, která považoval za základní zemský zákon. Nicméně je nutné dodat, že kvůli tomu nebyl Jiří jako král zpočátku přijímán všude; některé vedlejší země koruny české  jako Lužice či Slezsko a mnohá moravská města jeho zvolení českým králem neuznávaly. Ke změně došlo až po diplomatické vytrvalosti. Jiří z Poděbrad byl pak považován za českého krále jak v českých a moravských zemích, tak i v zahraničí.

         Bývalý vojenský letec a jediný československý kosmonaut Vladimír Remek je 87. kosmonautem světa, ale prvním z jiné země než Sovětského svazu nebo USA. Evropskou kosmickou agenturou je označován za prvního Evropana ve vesmíru. Ke svému letu na stanici Saljut 6 vzlétl společně se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem 2. března 1978 na palubě kosmické lodi Sojuz 28, ve vesmíru prožil 7 dní, 22 hodin a 17 minut. Do kosmu Vladimír Remek letěl v rámci programu Interkosmos, když Sovětský svaz nabídl členským státům programu návštěvu jejich kosmonauta na sovětské vesmírné stanici. Po návratu do Československa do roku 1995 sloužil ve vojenském letectvu. Poté byl obchodním zástupcem ČZ Strakonice v Rusku, dva roky obchodním radou na českém velvyslanectví v Moskvě a od roku 2004 je poslancem Evropského parlamentu.

         Jan Masaryk byl synem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a patřil mezi nejvýznačnější československé diplomaty první poloviny 20. století. Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a nakonec taktéž ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry, co Západ kvitoval jako úsilí o zachování demokracie ve vládě komunistů. Nicméně 10. března 1948 za nevyjasněných okolností zemřel. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z římsy spadl. Smrt Jana Masaryka dodnes nebyla objasněna.

         Dne 11. března uplyne sto pět roků od úmrtí Josefa Hlávky, architekta, stavitele a významného mecenáše vědy a umění.  Před 5 lety bylo výročí zařazeno i do světových kulturních výročí UNESCO. Dvorní operu ve Vídni, Zemskou porodnici v Praze, rezidenci řeckokatolického biskupa v Černovicích velkou jako polovina Versailles na Podkarpatské Rusi – dnes na Ukrajině a dalších téměř 140 staveb postavila Hlávkova stavební kancelář. Mecenášský věhlas získal Hlávka svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. Tak vznikly projekty založení České akademie, stavby studentských kolejí, stavby nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Hlávka například hradil první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a mnoho dalších. Nemaje dětí ustanovil ve své poslední vůli  univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které dodnes působí. Že Josef Hlávka byl pro Čechy opravdu výjimečnou osobností, dokazuje i fakt, že jeho jméno nese jeden z pražských mostů. Můžeme jen litovat, že dnes již tací mecenáši u nás nejsou.

         Dne 22. března oslaví svoje 60. narozeniny herečka, druhá manželka prezidenta Václava Havla Dagmar Havlová Veškrnová. Narodila se v Brně, vystudovala Janáčkovu akademii muzických umění, přešla do Prahy a od roku 1979 zakotvila v Divadle na Vinohradech. Po sňatku s Václavem Havlem své působení v divadle přerušila. V roce 2005 se po 11leté pauze opět navrátila na divadelní scénu a nyní je stálou členkou Divadla na Vinohradech. Mnozí si jistě pamatují její usměvavou tvář z některého filmu, kterých natočila více než50 a ještě zhruba 250 televizních inscenací. Pro její filmovou kariéru jsou charakteristické komediální role. Letos se na obrazovce objeví znovu v pokračování legendárního seriálu Sanitka, ve kterém ztvárnila jednu z hlavních postav.

         Je po něm pojmenována Fakultní nemocnice v Praze 4, která byla založena v roce 1954 přeměnou Masarykových domovů, což byly sociální ústavy pro důchodce. Velkou měrou se zasloužil o zlepšení podmínek na českých klinikách a také o české lékařské názvosloví. O koho jde? O prof. MUDr. Josefa Thomayera, rodáka z Chodska, který se narodil 23.3.1853. Byl nejen profesorem vnitřního lékařství a přednostou interní kliniky, ale také úspěšným spisovatelem. A to nejen odborných publikací. Napsal stovky fejetonů, knihy povídek, obrázků z cest a obdivu k přírodě. Mezi literáty měl spoustu přátel, uznávali ho například Neruda, Rais, Vrchlický, Jiráska prý podnítil k napsání Psohlavců, protože sám byl obdivovatelem svého rodného Chodska.  Nesnášel se ale s chirurgy. Sám bez operace bojoval s rakovinou konečníku. Až do své smrti žil jako starý mládenec a svoje nemalé jmění odkázal Ústřední matici školské, knihovnu a výtvarné sbírky Národnímu muzeu a Národní galerii. Prof. MUDr. Josef Thomayer je pochován na hřbitově v rodném Trhařově na Chodsku.

         A ještě připomeneme 315. výročí narození kněze, učitele filozofických předmětů na klášterní škole a zároveň vynálezce Prokopa Diviše. Narodil se 26. března 1698. Prokop Diviš sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě. Bleskosvod byl vztyčen 15. června 1754 na zahradě v Příměticích u Znojma, kde působil jako farář. Zde se plně věnoval svým experimentům se statickou elektřinou. K tomuto účelu si vlastnoručně zhotovil přístroj zvaný elektrum. Byla to skleněná koule, upevněná k dřevěné hřídeli, jejímž otáčením a třením o polštář z telecí kůže získával elektřinu. Ale pochopení u domácích neměl. V roce 1759 postihlo celou střední Evropu nebývalé sucho. V Příměticích se však vesničané domnívali, že pravou příčinou toho sucha je Divišův bleskosvod, který rozhání mraky. Proto v březnu vnikli do zahrady přímětické fary, uvolnili zemnící řetězy a celou konstrukci bleskosvodu strhli a zničili. Diviš také studoval vliv elektřiny na živé organizmy a pokoušel se o elektroléčbu revmatizmu a ochrnutí. Dále sestrojil elektrický strunný nástroj, který byl napájen proudem z leidenských lahví. Nástroj měl 14 klaviatur a dokázal napodobit mnoho nástrojů a prý také lidský hlas.

Top