SK-CZ Klub » Historický kalendář
  • Archiv

  • červen 2017

    K 1. červnu se váže dvousté výročí dvou událostí. Psal se rok 1817 a v Praze na Vltavě předváděl vynálezce Josef Božek novinku – parní loď vlastní konstrukce a taktéž parou poháněný automobil na českém území, který poprvé předvedl dva roky předtím. Avšak během bouřky mu byla ukradena pokladna s vybraným vstupným a zadlužený Božek svůj vůz rozbil. Z dluhů se už nedostal a do konce života zanevřel na experimenty s parním strojem. Nicméně jeho přesné hodiny, sestrojené v roce 1812 pro hvězdárnu Klementinum, byly používány až do roku 1984.
    V ten samý den i rok byly na základě císařského dekretu zavedeny poštovní schránky, které dnes už mají svůj boom za sebou. Poštovné za vnitrozemské dopisy tehdy nemusel platit odesílatel, nýbrž adresát, takže nebylo třeba podání u přepážky.Uvnitř poštovních úřadů a stanic byly prostě dřevěné bedničky, kam bylo možné dopisy vhazovat.

    Jezdeckou sochu svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, slavnou sochu Karla Hynka Máchy rovněž v Praze, ale na Petříně, dále sousoší Lumír a Píseň, Libuše a Přemysl, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka na pražském Palackého mostě a mnoho dalších soch včetně výzdoby budovy pražského Národního divadla vytvořil Josef Václav Myslbek, jedna z nejvýznamnějších osobností českého moderního sochařství vůbec. Narodil se 20. června 1848 v Praze, absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, poté krátkou studijní cestu v Německu a pak, po návratu domů, žil jen v Praze. Kromě vlastní tvorby působil jako profesor na Umělecko-průmyslové škole a později přešel na Akademii výtvarných umění, kde učil až do odchodu do důchodu v roce 1919.Dne 2. června si připomínáme 95. výročí úmrtí tohoto významného sochaře, který je pohřben na vyšehradském Slavíně. A přidáme, že i Košice mají část jezdecké sochy z Václavského náměstí, totiž sochu Arda, koně, který byl modelem k nejznámějšímu pražskému pomníku. Škoda, že Ardo už nestojí poblíž košické Hlavní ulice, ale byl vrácen do areálu Veterinární univerzity.

    Byl předním kubistickým sochařem, průkopníkem českého novodobého sochařství světového významu. Jeho socha Úzkost z roku 1911 je považována za vůbec první kubistickou sochu. Otto Gutfreund se narodil 3. srpna 1889 ve Dvoře Králové, studoval v Praze a Paříži, po vyhlášení 1. světové války vstoupil do cizinecké legie. V roce 1920 se z Paříže vrátil do nové vlasti a žil mezi Prahou a rodným Dvorem Králové. Tvořil a zúčastňoval se výstav, mezi nimi i třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Ale před devadesáti lety se stalo to, co nikdo nečekal; 2. června 1927 se O. Gutfreund šel vykoupat do Vltavy a tragicky utonul. Kdo navštívil Babiččino údolí ve východních Čechách, určitě viděl sousoší babičky s dětmi, jehož autorem je právě Otto Gutfreund. Ale i na Slovensku je jedno jeho dílo, a to socha T.G.Masaryka ve vestibulu zámku v Topoĺčiankách, která za první republiky byla postavená v Nitře.

    Stálice českého koncertního umění, houslový virtuóz Václav Hudeček 7. června slaví své pětašedesátiny. Odmala překvapoval posluchače, v 15 letech vystoupil na koncertu v Londýně s londýnskými filharmoniky, kde ho slyšel legendární David Oistrach, který mu předpověděl velkou budoucnost a nabídl pedagogickou pomoc. Tak se Václav Hudeček stal žákem tohoto velkého Mistra. Hvězda prestižních světových pódií předává nasbírané zkušenosti mladším, systematicky se stará o nastupující českou interpretační generaci. Hudečkovo sympatické vystupování a zejména styl jeho hry okouzluje obecenstvo bez rozdílu věku. Za své nahrávky získal platinovou desku a několik zlatých. Kromě vysokého státního vyznamenání „Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“ obdržel v roce 2015 jako zatím jediný Čech v historii od prezidenta Italské republiky prestižní vyznamenání Řád rytíře italské hvězdy „Cavalieredell’OrdinedellaStellad‘Italia“.

    Úžasně naplněný byl život českého architekta, malíře, grafika a památkáře Alfréda Piffla. Měl být zapomenut, ale díky dokumentační práci synů a také uznání odborníků můžeme výsledky jeho činností obdivovat. Narodil se 13. června 1907 ve východočeských Kerharticích nad Orlicí, absolvoval pražské ČVUT, později působil jako architekt a současně se věnoval dějinám umění a architektury, např. vypracoval projekt rekonstrukce Valdštejnské zahrady v Praze podle stavu ze 17. století, pracoval jako správce muzea a archivu v Ústí nad Labem. V roce 1947 odešel do Bratislavy, jako profesor působil na Slovenské vysoké škole technické a v roce 1950 byl zvolen prvním děkanem nově vzniklé Fakulty architektury. Byl hlavním iniciátorem záchrany a obnovy Bratislavského hradu do té doby spálené ruiny, jehož rekonstrukci od roku 1952 vedl. Vše dokumentoval v nálezové zprávě a také ve svém deníku, který vydali jeho synové před 10 lety. Vykonstruovaný proces a vězení přerušily jeho práci. Po propuštění měl velké problémy s uplatněním, nakonec mu byl umožněn stavebně-historický průzkum hradu Děvín.Uprostřed práce 26. června 1972 zemřel. Je autorem několika knih, více než tisíce obrazů, kreseb a litografií, vedl zpracování podkladů pro vyhlášení prvních městských památkových rezervací na Slovensku.

    Jsou události, na které bychom neměli zapomínat. K těm bezesporu patří to, co se dělo před 75 lety po květnovém atentátu na říšského protektora Heydricha, který na následky zranění při atentátu zemřel 4. června 1942. Atentát vyvolal v Berlíně šok, který se změnil v bezuzdnou zuřivost. Na post protektora do Čech byl vyslán sudetský Němec K. H. Frank, kterého jeho otec odmalička učil nenávidět Čechy a Židy. Ten okamžitě vyhlásil stanné právo a začala hrůzovláda, jakou český národ do té doby nepoznal. Jen za jeden měsíc poslaly stanné soudy na smrt 1412 lidí. A fašistické běsnění pokračovalo. Obec Lidice 10. června 1942 srovnána se zemí, všech 192 mužů bylo zastřeleno, ženy odvlečeny do koncentračních táborů, děti také zavražděny, jen malá část daná na převýchovu. Podobný osud postihl obec Ležáky u Pardubic; ty byly vyhlazeny 27. června. Dospělí obyvatelé byli zastřeleni, děti odvlečeny. Po válce byly objeveny pouze dvě. Tyto brutální zločiny otřásly civilizovaným světem.

    A vykonavatelé atentátu? Od 27. května 1942 se s pěticí svých druhů, vyslaných z Londýna v jiných výsadcích ukrývali v kryptě pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Dne 18. června 1942 svedli svůj poslední boj. Gestapu nepomohlo zaplavování podzemí vodou, ani slzný plyn, ani nabídka na kapitulaci. Parašutisté Adolf Opálka, Josef Valčík, Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý si zvolili hrdinskou smrt a poslední náboj si ponechali pro sebe. Po skončení nerovného boje byla těla parašutistů vynesena na chodník k identifikaci. Jan Kubiš byl smrtelně raněn granátem a v bezvědomí nemohl použít pistoli. Spolu s Josefem Bublíkem, který také ještě jevil známky života, zemřeli při převozu do lazaretu. Heydrichův mstitel Frank, hrůzovládce v Protektorátu Čechy a Morava, byl jako válečný zločinec veřejně popraven rok po konci války.

    Druhou červnovou jubilantkou současnosti je Helena Vondráčková, která své sedmdesátiny oslaví 24. června. Svou pěveckou kariéru začala v 17 letech, kdy vyhrála v soutěži Hledáme nové talenty. Následovalo angažmá v divadle Rokoko, později kromě domácích koncertů vystoupení na festivalech v mnoha zemích světa. Po krátkém útlumu na přelomu 80. a 90 let začala éra muzikálů a často byla v nich obsazovaná. Když už se zdálo, že jaksi nestačí mladým, nazpívala Dlouhou noc a stala se nejprodávanější zpěvačkou roku. Helena nazpívala stovky písniček, hrála v sedmi filmech a stále koncertuje.

    Přestože si 29. června připomeneme už 100. výročí narození českého básníka, dramatika, překladatele, novináře a také hudebníka Josefa Kainara, není jeho jméno dosud zapomenuto na rozdíl od mnoha jeho souputníků. Díky jeho písňovým textům (sbírka Básně a blues) i zhudebněným veršům je jeho dílo doposud vnímáno jako živé. Měli ho v repertoáru jazzoví zpěváci, třeba Eva Olmerová, rockové kapely Michala Prokopa a Vladimíra Mišíka, ale také třeba Zuzana Navarová, Jiří Suchý, Valdemar Matuška, Karel Plíhal a další.Josef Kainar je rodákem z Přerova,před 2. světovou válkou začal studovat češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze, po uzavření vysokých škol vystřídal řadu zaměstnání. Od roku 1947 se pak věnoval výhradně literatuře. Rád používal černý humor a ironii, zobrazoval tragické pozadí světa a života, zacházel až do skepticismu. Znám byl svým odporem ke konzervatismu. Kainar byl i skvělým hudebníkem, koncertoval na klavíru, kytaře a houslích, stylově nejblíže měl k jazzu. Mimo svou literární a hudební tvorbu také psal filmové scénáře a fotografoval. Zemřel 16. listopadu 1971 a je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.