SK-CZ Klub » Historický kalendář

Červen 2018

Hned první filmovou rolí – byla to Barunka v Babičce – se osmnáctiletá Libuše Šafránková, která se narodila 7. června 1953 v Brně, zapsala do paměti diváků. Tehdy studovala na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře a na scéně brněnské Mahenovy činohry hrála Julii (Romeo a Julie). Po přestěhování do Prahy nastoupila do Divadla Za branou a po ročním působení (a násilném zavření divadla) přešla do Činoherního klubu, kde zůstala do roku 1990. Poté ji tři sezóny mohli vidět návštěvníci Národního divadla. Během těch let ale ztvárnila také desítky filmových a televizních rolí. Mezi nimi nezapomenutelnou Popelku a role v dalších diváky oblíbených filmech – Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Princ a Večernice, Vrchní, prchni, Obecná škola a Kolja, kde za postavu Kláry byla oceněná Českým lvem. Další nominace na Českého lva byla za postavu maminky Kvida ve snímku Báječná léta pod psa. U příležitosti státního svátku 28. října 2015 ji prezident Miloš Zeman ocenil medailí Za zásluhy.

Ve stejný den i rok, tedy 7. června 1953, ale v Ostravě se narodil textař, skladatel, kytarista i zpěvák Jaromír Nohavica. Za svou bohatou tvorbu získal několik ocenění, mezi nimi v cenách Anděl 2010 se stal zpěvákem dvacetiletí. Bravurně se pohybuje mezi folkem a folklórem, je pravým bardem svého kraje. Od folkové generace 60. let se pronikavě odlišuje, stylově je obrácen spíše k východu: využívá prvky slovanské melodiky, náměty mnoha písní jsou ze slovanského prostředí, nechává se inspirovat ruskou romantickou literaturou. Je to typ písničkáře těsně spjatého s poezií a literaturou vůbec. Kromě toho je autorem textů i hudby pro různé divadelní inscenace v Těšínském divadle, pražském divadle Na Fidlovačce, ostravském Divadle Petra Bezruče i jinde. A co je poměrně málo známé mimoostravským posluchačům – J. Nohavica je také autorem šesti operních libret, z nichž čtyři vytvořil pro Národní divadlo moravskoslezské. O tom, že jeho koncerty bývají pro posluchače jedinečným zážitkem, se v polovině června přesvědčí návštěvníci tří koncertů v Ostravě s názvem Jaromír Nohavica a Janáčkova filharmonie Ostrava, další bude 22. června v Bratislavě.

Na přání otce se Dismas Šlambor, který se narodil6. června 1858 v Praze, vyučil pozlacovačem, avšak od malička měl nadání pro kouzelnické triky. Místo zlatnictví, které ho nebavilo, se dal na nejistou dráhu kouzelníka a zvolil si pseudonym Viktor Ponrepo. Ale nadchlo ho promítání filmových záběrů, takže místo kouzelnických triků začal provozovat vlastní putovní biograf. Později mu pražský magistrát povolil založit stálé kino v Karlově ulici, bylo otevřeno 15. září 1907, mělo 56 sedadel a hrálo se denně kromě pátku. Ponrepo se s každým divákem před promítáním osobně uvítal, sám komentoval filmy a dělal to znamenitě s vtipem a uměním improvizace. Promítání filmů doplňoval fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu. Avšak po roce 1908 byla česká kinematografie v krizi, proti filmu se ozvali někteří kulturní činitelé a zájem o film opadl. Pak přišla válka, po ní se zájem o film vrátil a Ponrepo v práci pokračoval. V polovině 20. let však přišla znovu krize a průkopník české kinematografie Ponrepo roku 1924 požádal o obnovení kouzelnické a eskamotérské licence, neboť zjistil, že ho film neuživí. Nakonec zemřel 4. prosince 1926 na pokraji chudoby. Nicméně kino Ponrepo promítalo i po zakladatelově smrti dalších dvacet let, od 30. let jako jediné kino v Praze promítající němé filmy.

Turisti v České republice budou slavit 130. výročí založení organizované turistiky. První Klub českých turistů byl totiž ustaven skupinou vlastenců 11. června 1888 a za předsedu si zvolil známého cestovatele a veřejného činitele Vojtěcha Náprstka. Postupně se klub rozrostl o četné pobočky. Dnes má zhruba 33 tisíc členů, třetina je mládež a třetina důchodci. Prostě o turistiku je zájem. Pobočky klubu také zakládaly chaty a stavěly rozhledny, např. Petřínskou rozhlednu v Praze. Od roku 1889 začaly tvořit také hustou síť turistických značek, v ten samý rok vyšlo i první číslo Časopisu turistů, který vychází dodnes pod názvem Turista. Klub udržuje na 40 tisíc km pěších tras, bezmála 35 tisíc km cyklotras, na 400 km lyžařských tras a 1 300 km hipotras. K letošním oslavám 100. výročí vzniku Československa chystá Klub českých turistů celou řadu zajímavých akcí.

Řada občanských a národních revolucí, jež zasáhly evropský kontinent začátkem roku 1848, jsou známé také jako Jaro národů. Toto vzedmutí nacionálního smýšlení ovlivnilo i Prahu. Češi, podobně jako mnoho jiných národů v Rakouské říši, usilovali o administrativní změny v soustátí, jazykovou rovnoprávnost a vydání Ústavy. Počátkem června se velící generál v Čechách kníže Alfred Windischgrätz rozhodl, že rostoucí napětí utlumí vojenskými manifestacemi síly – městem neustále procházely vojenské hlídky, na Petříně a na Vyšehradě byly rozmístěny dělostřelecké baterie. V důsledku toho vypukla v Praze vzpoura, v jejímž čele stáli studenti a radikální demokraté. Vyrostlo mnoho barikád, na nichž se bojovalo zejména 12. – 14. června. V noci ze 14. na 15. června Windischgrätz změnil taktiku, vojsko se stáhlo na levý břeh Vltavy a odtud začalo z děl ostřelovat Staré město, kde bylo nejvíce barikád. Zprávy o povstání v Praze měly ohlas i na českém venkově, kde se začaly formovat národní gardy, aby se vydaly pražským povstalcům na pomoc. Průběh bojů už nemohly ovlivnit, a tak17. června povstalci kapitulovali. Během bojů zahynulo asi 43 osob. Do historie tyto události před 170 lety vešly jako Pražské červnové povstání.

Za zakladatele moderního českého dějepisectví je považován politik a historik František Palacký, který se narodil 14. června 1798 v Hodslavicích v okrese Nový Jičín. Má přezdívku Otec národa. Svojí životní poutí spojil tři geografické oblasti bývalého společného státu: Moravu, kde se narodil, Slovensko, kde studoval a Čechy, kde více než půlstoletí žil a pracoval. Palacký byl velkou postavou národního obrození, požíval velké úcty nejen doma, ale v celém tehdejším kulturním světě, byl spolupracovníkem vědeckých společností a univerzit celé Evropy. Rozsáhlé Palackého historické dílo se stalo milníkem české historiografie. Jako jeden z prvních českých historiků detailně studoval nejen politické dějiny, ale i dějiny státoprávní, sociální, umění, vědy či dějiny každodennosti. Politicky se začal angažovat teprve roku 1860, kdy podepsal Riegerovo memorandum císaři– stížnost na bezpráví páchaném na českém národě (zejména v oblasti jazykové) s žádostí o povolení založit české politické noviny. František Palacký zemřel 26. května 1876 v Praze.

Snad většina obyvatel České republiky i Čechů žijících v zahraničí ví, že sochu svatého Václava na koni na Václavském náměstí v Praze vytvořila jedna z nejvýznamnějších osobností českého moderního sochařství vůbec Josef Václav Myslbek, jehož 170. výročí narození si připomeneme 20. června. Nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realizmu a zakladatel novodobého českého sochařství se narodil v Praze, absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, poté krátkou studijní cestu v Německu a pak, po návratu do vlasti, se připojil ke skupině umělců, podílejících se na výstavě a výzdobě budovy pražského Národního divadla. Proto je také označován jako příslušník tzv. Generace Národního divadla. Jeho tvorba je rozsáhlá. J. V.Myslbek vytvořil typy českých bájných hrdinů i sochařské portréty mnoha významných osobností 19. století, některá díla jsou i ve Vídni. Nezanedbatelnou součástí jeho díla jsou návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je také autorem pomníku Karla Hynka Máchy na Petříně. Vrcholem Myslbekovy monumentálně realistické tvorby je pak jezdecká socha sv. Václava. Více než 20 let působil i jako pedagog na pražské Akademii, kde vychoval řadu předních českých sochařů. Josef Václav Myslbek zemřel 2. června 1922 a je pohřben na vyšehradském Slavíně.

Druhým nejstarším dochovaným mostem v České republice a vůbec nejstarším stojícím mostem přes řeku Vltavu je Karlův most. Jeho stavba byla dokončena před 515 lety přesně 22. června 1503. Základní kámen byl položen na radu královských astrologů 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut ráno údajně proto, aby liché číslovky měly vzestupnou a sestupnou tendenci, tedy – 1 3 5 7 9 7 5 3 1. Původně byl most označován jako Kamenný nebo Pražský, pojmenování Karlův se vžilo zřejmě až kolem roku 1870 na podnět Karla Havlíčka Borovského. Již od roku 1402 spojuje protilehlé břehy, ale v průběhu stavby byl mnohokrát ohrožován povodněmi, přičemž bylo zbořeno několik pilířů a stavělo se znovu. Proto je termín ukončení výstavby Karlova mostu zaznamenán až v roce 1503. Karlův most je přes pět set metrů dlouhý, jeho šířka dosahuje deseti metrů. Most překonává nejen řeku Vltavu, ale také její umělé rameno, zvané Čertovka. Dnes patří spolu s Pražským hradem k nejnavštěvovanějším památkám Prahy.

Jako největší čin evropského domácího odboje za druhé světové války je hodnocen atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v Protektorátu Čechy a Morava 27. května 1942 v Praze. Ten vykonali rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Český voják se narodil 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích u Třebíče v rodině obuvníka. Pracoval jako čeledín a působil v tělovýchovné jednotě Orel. V říjnu 1935 byl odveden k pěšímu pluku do Jihlavy. Zařazen byl do poddůstojnické školy a v armádě zůstal i po ukončení vojenské služby. Po nacistické okupaci v březnu 1939 odešel ilegálně do Polska, kde se přihlásil do československé vojenské jednotky. Zde se poprvé setkal s Gabčíkem. Po přesunu do Francie oba sloužili v Cizinecké legii v Alžírsku, účastnili se bojů ve Francii a po pádu Francie odpluli do Anglie, kde absolvovali speciální výcvik. Poté byli vysazeni na území Protektorátu v rámci výsadku Anthropoid, aby spáchali atentát na říšského protektora Heydricha. Ten uskutečnili 27. května 1942. Když Gabčíkovi z neznámých důvodů selhal automat, hodil Kubiš na Heydrichovo auto granát, sám byl při tom lehce zraněn. Následně se spolu s dalšími parašutisty ukryli v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje. Jejich úkryt byl ale konfidentem Čurdou vyzrazen. Boj mezi příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty z výsadků Anthropoid, Silver A, Out Distance, Bioscop a Tin se odehrál v kostele 18. června 1942. Trval sedm hodin a stál život všech parašutistů – šest jich spáchalo sebevraždu, Jan Kubiš vykrvácel na následky četných zranění. Z jeho příbuzenstva bylo postupně zatčeno 250 lidí, nejbližší rodina byla odeslána do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla 24. října 1942 popravena. V roce 2015 byla v rekonstruovaném rodném domě Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích otevřena expozice mapující celý jeho život

A ještě krátce pár výročí, která souvisí s technickou vyspělostí. Jako první v Čechách byla elektrifikovaná trať mezi Táborem a Bechyní, doprava tímto úsekem byla zahájena 22. června 1903.

Dne 24. června 1928 po mnoha strastech a po překonání spousty překážek došlo k slavnostnímu otevření první části Štefánikovy lidové hvězdárny na Petříně. Díky vysoké návštěvnosti a vzrůstajícímu zájmu o astronomii pokračovala stavba druhé části hvězdárny již bez větších potíží. Po dokončení stavby na jaře roku 1930 se petřínská hvězdárna v Praze pyšnila hned třemi kopulemi, oproti plánované jedné, a zařadila se k nejlépe vybaveným lidově osvětovým zařízením své doby.

První stálé osvětlení ulic v Praze bylo zavedeno 28. června 1723. Olejové lampy byly instalovány na trase Hradčanské náměstí, Nerudova, Karlův most, Karlova, Celetná a Prašná brána. Dost dlouhý úsek byl na tu dobu osvětlený, ne?