SK-CZ Klub » Historický kalendář
  • Archiv

  • listopad 2017

    K nejúspěšnějším podnikatelům první poloviny 20. století bezesporu patří i český vynálezce Emil Kolben, který se narodil 1. listopadu 1862 v Stránčicích u Prahy jako jedno z devíti dětí chudého domkáře židovského původu Joachima Kolbena. Přesto vystudoval vyšší reálné gymnázium a roku 1887 ukončil studium elektrotechniky a strojnictví na pražské německé technice. Jeho talentu si všiml zemský český výbor a udělil mu dvouleté stipendium umožňující studijní cesty do zahraničí. Kolben nejdříve poznával průmyslové podniky v Evropě, poté zamířil do Ameriky a zaměstnal se ve firmě Edison Machine Company v New Yorku. Tam český inženýr upoutal pozornost majitele firmy, slavného vynálezce T. A. Edisona, který mu nabídl místo ve své vývojové laboratoři. Po návratu do Prahy rozjel E. Kolben vlastní podnikání s elektromotory a generátory založeném na střídavém proudu. Roku 1921 se jeho podnik spojil s Českomoravskou strojírnou, vznikla Českomoravská Kolben a.s. a za šest let fúzoval s firmou Breitfeld – Daněk. Českomoravská Kolben­Daněk, která byla pod značkou ČKD známá po celém světě, se ale doma po roce 1989 rozpadla. Emil Kolben byl jedním z nejvýznačnějších českých elektrotechniků a podnikatelů, který přispěl k rozvoji českého strojírenského průmyslu. Zemřel v koncentračním táboře Terezín v roce 1943.

    Jednou z českých osobností, jejíž jméno je spojeno se Slovenskem, je lékař a zároveň dobrovolný osvětový pracovník MUDr. Ivan Hálek. Jeho otec byl známý český básník Vítězslav Hálek, zemřel však, když Ivanovi byly dva roky. Ivan se narodil v Praze 11. listopadu 1872 a po ukončení studia na lékařské fakultě pražské univerzity se rozhodl vykonávat lékařskou praxi v jednom z nejzaostalejších krajů, v tehdejší Trenčianské župě, což je přibližně region dnešních Kysuc. Lékařskou praxi v Žilině přerušila první světová válka, kdy působil jako vojenský lékař. Po vzniku samostatné Československé republiky se znovu vrátil do míst, která mu i jeho manželce, taktéž rodačce z Prahy, přirostly k srdci. V roce 1922 byl spoluzakladatelem a primářem dětské nemocnice v Bytčici, dnešní části Žiliny a tam působil do roku 1939, kdy byl po 38 letech práce pro slovenský lid propuštěn a vyhoštěn ze země. Druhou světovou válku prožil s podlomeným zdravím a nepříjemnými vzpomínkami na poslední dny svého působení na Slovensku, kdy mu hurávlastenci vytloukali okna bytu a ohrožovali ho i na životě. Konce války se již nedočkal. Zemřel v Modřanech 14. února 1945. Je otcem herečky Eleny Hálkové a dědečkem herečky Jany Štěpánkové.

    Jinou českou osobností, která zanechala výraznou stopu na Slovensku, je Oldřich Hemerka. Narodil se 13. listopadu 1862 ve Vrdech u Kutné Hory. Pocházel z rodiny ředitele školy, který vedl ve Vrdech dětský sbor. Oldřich byl členem tohoto sboru a naučil se hrát téměř na všech hudebních nástrojích. Absolvoval pražskou Varhanní školu a jako 20letý se rozhodl pro východní Slovensko, přesněji pro Bardějov, kde 17 roků působil jako regenschori, později vyučoval hudbu na maďarském královském gymnáziu. Zde našel svou životní lásku, oženil se s učitelkou maďarské dětské školky. Rodina se rozrostla postupně o sedm dětí, pět chlapců a dvě holčičky, dvě z dětí však v útlém věku zemřely. Během působení v Bardějově založil smyčcové kvarteto z místních amatérských hudebníků a také zpěvokol, s nímž uváděl i díla českých skladatelů. Kromě toho začal zaznamenávat lidové písně tohoto kraje. Zapsal 81 písní a mnohé z nich upravil pro mužský nebo smíšený sbor. V roce 1899 O. Hemerka nastoupil na místo varhaníka v košickém dómu sv. Alžběty a rozhodl se budovat i hudební život v Košicích, dirigoval různé zpěvokoly a dechové kapely, působil jako učitel hudby, byl také plodným skladatelem církevní i světské hudby. Zemřel 19. prosince 1946 ve věku 84 let.

    Vytvořil stovky knižních ilustrací, kreseb pro časopisy a grafity na pražských a plzeňských domech se svým podpisem Mikoláš Aleš. Psal se 18. listopad 1852 a do rodiny Alšových v Miroticích nedaleko Písku přibyl nový člen. Dětství, strávené v prácheňském kraji s husitskou tradicí, v ovzduší lidové prostoty a písmácké vzdělanosti, zformovalo jeho pozdější umělecký profil. V 18 letech vstoupil na pražskou Akademii, později se usadil v Roztokách na statku A. Brandejse, který podporoval mladé české umělce. Zde se nechal inspirovat k tvorbě cyklů o české historii a vlasti. Tehdy vznikly cykly například Život starých Slovanů, Praha, Smysly či Živly, rovněž obrazy s názvem Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, nebo jeho největší plátno Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. Do soutěže na výzdobu Národního divadla navrhl 14 lunet, čtyři nástěnná a tři stropní pole pro foyer. Za svého spolupracovníka si zvolil Františka Ženíška, kterého soutěžní porota určila za vhodnějšího interpreta Alšových myšlenek. Aleš tehdy velmi zahořkl. Ale uznáván byl nadále. K 60. narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Rok nato 10. července 1913 Mikoláš Aleš zemřel.

    Za zakladatele novodobého českého dramatu je považován Václav Kliment Klicpera, dramatik, prozaik, básník, profesor královéhradeckého gymnázia a nakonec ředitel akademického gymnázia v Praze. Narodil se 23. listopadu 1792 v Chlumci nad Cidlinou do rodiny krejčího a kostelníka. Václav se vyučil také krejčím a řezníkem, řemeslu se brzy přestal věnovat. Po maturitě na gymnáziu vystudoval filozofii na univerzitě, ale již během studií ho lákalo divadlo. Hrál, psal žertovné deklamovánky i kratší hry, jedna z jeho her byla uvedena i na jevišti Stavovského divadla. Po studiích se stal profesorem na gymnáziu v Hradci Králové, kde jeho žákem byl J. K. Tyl i Karel Jaromír Erben. Tam také založil ochotnické divadlo a kulturní středisko. V roce 1846 se přestěhoval do Prahy a učil na akademickém gymnáziu, které navštěvovali třeba Vítězslav Hálek, Vojta Náprstek, Miroslav Tyrš či Jan Neruda. V době, kdy bylo toto gymnázium české, stal se jeho ředitelem, ale po třech letech byl suspendován za vydávání nepovoleného českého studentského časopisu na jeho škole. Zemřel 15. září 1859 v Praze a jeho pohřeb na Olšanských hřbitovech se stal protirakouskou demonstrací. Dnes jeho jméno nese divadlo v Hradci Králové.

    Před 75 lety, přesněji 24. listopadu 1942, zemřel ve věku 62 let český sochař a pedagog Bohumil Kafka. Rodák z Nové Paky studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší, poté na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a na Akademii výtvarného umění u profesora Myslbeka. Později na obou školách působil jako pedagog. Vytvořil množství slavných soch a pomníků, například pomník K. H. Borovského pro Havlíčkův Brod, pomník M. R. Štefánika pro Bratislavu (dnes stojí pod pylonem se lvem před novou budovou SND) a mnoho dalších. Také celou řadu portrétů např. J. Vrchlického, Mikoláše Alše, J. Kotěry, T. G. Masaryka, A. Jiráska…Jeho největším dílem je jezdecká socha Jan Žižky, která stojí na vrchu Vítkov v Praze a je údajně třetí největší jezdecká socha na světě. B. Kafka na ní pracoval deset roků, ale jejího odhalení se nedožil. Socha byla až po válce odlita z bronzu, váží 16,5 tuny, je vysoká 9 metrů, dlouhá 9,6 metrů. Odhalena 14. července 1950 v den 530. výročí vítězné bitvy husitů nad křižáky na Vítkově.

    Po ukončení studia na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze se původně MUDr. Jaroslav Skála ucházel o místo na interní klinice, ale asi řízením osudu byl přijat na klinice psychiatrické. Za pár měsíců odjel na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu a to rozhodlo o jeho dalším profesionálním zaměření. V září 1948 přišel Dr. Skála do budovy vedle kostela sv. Apolináře v Praze spolu s několika pacienty – alkoholiky z psychiatrické léčebny. Tím zahájilo činnost protialkoholní oddělení, které Dr. Skála vedl až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. Během svého působení vypracoval komplexní léčebný program závislostí. V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice – prvního zařízení svého druhu na světě. Zabýval se i výzkumem, prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách. V roce 1991 stál u zrodu Pražské vysoké školy psychosociálních studií (PVŠPS), která se tak stala v České republice první soukromou vysokou školou, která poskytuje vzdělání v tomto studijním programu. Zároveň se stal jejím čestným rektorem. Dr. Skála je autorem více než 140 odborných publikací. Za své celoživotní dílo byl v roce 2002 vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně. Psychiatr Jaroslav Skála zemřel 26. listopadu 2007 ve věku 91 let.

    V bývalém rodinném pivovaru na Starém Městě v Praze zřídil v listopadu roku 1862 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojtěch Náprstek soukromé muzeum, které nazval České průmyslové muzeum. Po jeho smrti se stalo muzeem národopisným, po 2. světové válce se činnost Náprstkova muzea zaměřila na mimoevropské kultury. V 19. století stalo jedním z kulturních a vzdělávacích center české inteligence. Při něm byl založen i Americký klub dam, který byl prvním ženským spolkem zaměřeným na vzdělání dívek a žen v Čechách. Mnoho jeho sbírkových předmětů pochází z darů jak od zakladatele muzea Vojtěcha Náprstka, tak od jeho přátel a známých z řad českých exulantů, cestovatelů a etnografů. Nynější Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur na Betlémském náměstí v Praze má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část.

    Top