SK-CZ Klub » Češi v zahraničí o identitě

Archiv

Češi v zahraničí o identitě

Každé dva roky se v Praze koná konference Čechů žijících v zahraničí, vždy k jinému tématu. Ta letošní se zaměřila na krajany a problémem identity. Také letos se krajané z různých států světa sešli v posledních zářijových dnech v nové budově Národního muzea.

Za předsednickým stolem byli Eliška Hašková Coolidge, čestná předsedkyně Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů, 1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, náměstek ministra zahraničí Václav Kolaja, zmocněnec MZV pro krajany Jaroslav Kantůrek, předseda senátní komise pro krajany senátor Tomáš Grulich a hlavní organizátor akce Miroslav Krupička za Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů. Na úvod konference byli tak jako tradičně oceněni krajané – aktivní organizátoři krajanských spolků, kteří dlouhodobě pečují o uchovávání českého kulturního dědictví v zahraničí a přispívají k budování dobrých vztahů mezi zahraničními Čechy a Českou republikou. Mezi pěticí oceněných byla ze Slovenska Ing. Blanka Maňkovská, dlouholetá předsedkyně Českého spolku ve Zvolenu, který před více než dvaceti lety zakládala.

Po předání Ocenění za dlouholetou činnost pro krajanské komunity a pozdravných projevech začal proud referátů z různých zemí a vlastně i kontinentů. Začal ho Jan Varšo, předseda Úřadu Slováků žijících v zahraničí. Dál pak zněla čeština čistá, ale i s nejrůznějšími přízvuky, také angličtina i ukrajinština. Podstatný však byl obsah. Nás s Kateřinou Němčíkovou za Slovensko-český klub v SR nejvíce zaujalo věcné vystoupení Jiřího Bahníka z chorvatského Záhřebu (kde k významným osobnostem města patří i český operetní skladatel a dirigent Oskar Nedbal), který se zaměřil na krajany a uchování identity v prostředí velkoměsta. Tam si lidé jsou daleko vzdálenější, než například v chorvatském Daruvaru, kde je dobře fungující a vybavená česká škola nebo v okolních vesnicích. Česká menšina v Chorvatsku je patrně ze všech českých komunit v zahraničí nejlépe organizovaná, poměrně dobře vybavená a celý systém koordinace národnostního života velice spolehlivě funguje. Zajímavý a konkrétní byl taktéž referát Barbary Semenov z Austrálie o identitě Čechoaustralana. Nebo Vlastenky Krišan o identitě českých krajanů v Srbsku. Tyto ani další referáty však hosty za předsednickým stolem, kteří mají práci s krajany ve svém pracovním zorném úhlu, moc nezajímaly, jednání prostě po zahájení opustili.

V různých zemích světa žijí zhruba dva miliony lidí, kteří se hlásí k českému původu. Jedni jsou starousedlíci, potomci exulantů z konce 19. a začátku 20. století. Po roce 1948 odešlo do zahraničí na 60 tisíc osob, v letech 1968–1989 k nim přibylo asi čtvrt milionu dalších. Někde si už jen připomínají řekněme českou kuchyni, jinde se snaží podle svých možností češství více uchovávat. Určitě podnětná je činnost České školy bez hranic, která je především zaměřená na mladou generaci Čechů v zahraničí, která má malé děti a v budoucnu nelze vyloučit jejich návrat do vlasti. Každopádně udržovat český jazyk, kulturu a českou identitu po několik generací v jiném jazykovém a kulturním prostředí není zrovna jednoduché. A proto je pomoc mateřské země vítaná.

Pro úplnost je nutné dodat, že celý program konference Krajané a otázka identity včetně společenské části byl dobře připravený. Tak se účastníci mohli seznámit s Knihovnou Václava Havla, zhlédnout výstavu Československý exil 20. století na 12 venkovních panelech na Jungmannově náměstí a navštívit Národní technické muzeum či Národní archiv.

Helena Miškufová

 

Top